„Hony, tady do tý cesty nepolezeš!“ „Nééé, však v pohodě. Já se tam jenom podívám…“ Následuje několik neúspěšných nástupů, až na poněkolikáté konečně: „No do háje… Tak teď, jsem u erárky, ale uff, je to tu nějaký tuhý. Mně ty sokoly prostě nějak nejdou…“ Dalších pár metrů lezení: „Uff, sakra, uff…“ Za pěknou chvíli vzdychání, těžkého oddechování a občasného nadávání vidím, jak se Hony klepe pár metrů pod kruhem. Nevypadá, že by na tom byl zrovna dobře, ovšem neznalá této proslulé cesty sama sebe uklidňuju, že už udělá jen pár kroků a cvakne kruh. Dívám se teda, jak dělá mohutný nátah, po kterém zřejmě očekává madlo… „NÉÉÉÉÉ!!! Bleško du!“

4

Kdybych v tu krátkou chvíli dokázala na něco myslet, přemýšlela bych, jak tohle k**** dopadne! Ale radši to budu vyprávět celé od začátku. Byla krásná slunná neděle týden před zavíráním Skaláku. (Pro neznalé – Skalák je oblast pískovcových skal v Hruboskalsku u Turnova) Ideální den vyplněný lezením samých krásných klasických cest jako třeba Plátkova na Sfingu. Už se připozdívalo, tak jsme se sbalili, že se vydáme pomalu k autu a cestou nás třeba zaujme ještě nějaká hezká cesta, kterou bychom si mohli dát na dolezení a zakončení pěkného dne. Jak jsme se tak toulali skalami, ocitli jsme se pod Zlatou vyhlídkou, kde jsem Honymu ukazovala cestu, která byla pojmenovaná na mou počest. A v ten okamžik mu padl zrak na skaláckou dominantu. „Tak tohle je ten slavnej Káplo?“ Kapelník se za námi majestátně tyčil ve své mohutnosti a Honyho přitahoval, jako vosu lízátko. Než jsem se stačila rozkoukat, stáli jsme pod jeho údolní stěnou a můj milovaný muž se navazoval na lano. Na mé protesty, že sice leze skvěle, ale přeci jenom je to jeho první sezona na písku a že mi nepřijde Údolka na Kápla jako ideální cesta na ukončení dlouhého lezeckého dne, vůbec nebral ohledy.

Tady se dostáváme k úvodu mého vyprávění. Pro přiblížení situace čtenářům nelezoucím nebo neznalým našeho oblíbeného Skaláčku: Stěna dlouhá 60 metrů s jedním kruhem zhruba uprostřed se jmenuje Údolní cesta. Vede na věž zvanou Kapelník a je to těžší VIII. Mezi lezci se o ní také často mluví jako o lezecké maturitě. No a Hony, odkojený sportovkář se rozhodl, že se do ní pustí.

Teď si přečtěte znovu první odstavec a já budu pokračovat ve vyprávění:)

Ani mi nic nestačilo projet hlavou a Hony už se houpal v laně. Jelikož mu několik jištění z cesty vypadalo, hned jsem se pídila, co že ho teda chytlo. „Jaká je ta smyčka co v ní visíš?“ „Uplně na h****, rychle mě spust!“ Miláček nenašel tutový hodiny, které v krachlích pod kruhem jsou schované. Jelikož měl dost nateklo a byl tak unavený, že už by se tam neudržel moc dlouho, za miniaturní vypoulení tam položil lepičku, abych mu nenadávala, že si tam nedal žádné jištění (což on s oblibou dělával, radši než by dal smyčku, které nevěří, tak tam nedá nic), a lezl dál.

1

V podstatě se nic nestalo, pád byl zhruba desetimetrový a celkem měkce chycený. Ovšem nechci vůbec domýšlet, co by se stalo, kdyby smyce nevydržela. Když Honymu po několika dnech došlo, co se stalo a jaké to mohlo mít následky, uznal, že je dobře když ho nutím zakládat i horší jištění. Později, když jsme příběh vyprávěli v hospodě, dozvěděli jsme se od starších a neporovnatelně zkušenějších lezců, že kdyby nenašli hodiny, nelezli by dál. Tohle mi zase dalo za pravdu v tom, že Hony ještě není úplně u konce ve svém přerodu ze sportovkáře na pískaře, a že na něj ještě chvíli budu muset dávat pozor. Pro ostatní lezce z toho plyne poučení: Pokud to jde tak zakládat a víc věřit svým ženám! 🙂

Příští týden jsme tedy v rámci bezpečnosti zavrhli zavírání Skaláku a jeli jsme radši do Brd na kola. A co se nestalo, Honyho srazilo auto! Ale to je zase úplně jiný příběh:)