5BV neboli 5 beskydských vrcholů

Mohlo by se zdát, že závod 5 beskydských vrcholů (5BV) je kratší varianta známé Beskydské sedmičky, ale koncepčně se jedná o úplně jiný závod.

Je to stále závod dvojic, ale není zde předem vytyčená trasa. Tu si každá dvojice volí podle svého uvážení. Je to vlastně něco jako orienťák, jen s vlastní mapou a povolenou GPS. Cílem je dosáhnout 5 vrcholů v limitu 34 hodin. Vrcholy nejsou předem známy. Na startu zjistíte nástupní bod, ke kterému je potřeba dojít/doběhnout a až tam zjistíte, který vrchol je první. Na jeho vrcholu pak vrchol následující atd. Dalším rozdílem je absence občerstvovaček, takže si jídlo na celou dobu nesete sami na zádech.

Není cesty zpět

Jsem dost soutěživý člověk, takže když se mě Jirka v květnu zeptal, jestli nechci zkusit 5BV, bez váhání jsem kývla, aniž bych pořádně zjistila, o co jde. Sice mě tou dobou trápila bolavá noha, ale pořád bylo dost času na to, aby bolet přestala a já znovu natrénovala. Ale pak přišly výlety, státnice a zase výlety a z trénování nic nebylo. Najednou tu byl den závodu a už nebylo cesty zpět. Takže nakonec se moje taktika omezila na pořádnou porci spánku před závodem. Času jsem na to měla spoustu. Cesta z Prahy do Vidče nebyla krátká a jelikož jezdím všude včas, tak i v zázemí závodu jsem si pospala. Naopak Jirka měl menší zpoždění, ale všechno jsme stihli. V rozpravě před závodem jsme byli upozorněni na toulavého medvěda. Při případném setkání máme prý udržet klid. Jediná rada od organizátorů. Já jen doufala, že ho nepotkáme. Pak se šlo na start, byly pro nás připravené obálky s prvním, jen nástupním vrcholem (tento vrchol se nepočítá do celkových 5). Každý tým měl svoji obálku označenou číslem. Pak se začalo společně odpočítávat…

3, 2, 1… První vrchol: Štípa

Vůbec netušíme, kde to je. Stejně tak někteří kolem nás. Jiní to našli rychle na mobilu a hned běží. Přijde nám hloupé to dělat takto jednoduše a moderně, tak hledáme v klasické mapě. Netrvá nám to dlouho a také vyrážíme. Tempo nechávám na zkušeném Jirkovi, ale jsem hned v závěsu. Jdeme docela v procesí lidí, naštěstí se skupina při první odbočce dost trhá, a pak jdeme dokonce sami. Pod vrcholem zase narážíme na malé skupiny a společně s nimi stoupáme k vrcholu. Je docela teplo, než dojdeme nahoru jsme splavení.

A následujících několik…

Žlutá cedulka nám označuje následující vrchol (první kontrolní), kterým je Žebračka. Opět nám to nic neříká, mapy se nevzdáváme. Zjišťujeme, že je to pěkně daleko. Sil máme dost, takže dáváme jen tyčku a pokračujeme dál. Hodně času šlapeme po asfaltové silnici, což není úplně dobré pro naše nohy, ale pomáháme si hůlkami a cesta vcelku utíká. Vystoupáme pod vrchol Tanečnice, kde je krásný výhled na noční oblohu pokrytou hvězdami. Chvíli se kocháme, zjistíme trasu a pokračujeme dál. Moravské vesnice jsou nekonečné, a ještě delší jsou silnice. Šlapat po nich je jak za trest. Cestou na Žebračku se ztratíme ve spleti lesních cest, ale díky čelovkám spoluběžců, které jsou ve tmě jak světlušky, najdeme cestu zpět a po 6. hodině už si dáváme sváču na vrcholu. Tam na nás čeká další cedulka s druhým kontrolním bodem Čarták.

Máme za sebou 35 km. Na Čarták je to nejpřímější cestou 15 km, ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Takže místo 15, máme na Čartáku dalších 20, tedy dohromady něco kolem 55 km.

Přiznávám, že zacházka byla trošku kvůli mně, protože jsem tvrdila, že to tam znám, že je to určitě tudy. Ouha, nebylo. No což. Pěkně jsme do toho šlápli a před 11 jsme byli nahoře.

Krize

Už je na nás docela znát únava a trošku sklíčenost. Dostalo nás, že očividně pomalejší dvojice holek nás nějakým způsobem vždy předežene. Ach to mapování. Tentokrát byla pauza větší, také jsme rezignovali a začali používat mobil s GPS. Další cíl měl být Malý Javorník, zatím největší kopec. Přemluvit nohy k pohybu je po pauze dost těžké, ale po chvíli si dají říct. Jdeme přes dlouhé Velké Karlovice. Cestou se zas někde vylouply zmíněné holčiny a opět jsme je předehnali. Než tahle dlouhá vesnice skončila, Jirka si stihl koupit na posilněnou kousek frgálu a já si díky tomu uvědomila, že na mě jde únava z nedostatku jídla. Než dojím přesnídávku, už zase stoupáme. Znovu jsou krásně výhledy. Přes veškerou únavu se ještě stíhám rozplývat nad krásnými výhledy. Tentokrát máme kolem sebe kopce pokryté barevnými podzimními stromy. Funíme do kopce a přemýšlíme, jestli ty dvě holky budou nahoře zase dřív než my. Dost vyčerpaní se vyškrábeme nahoru a víte co? Fakt jsou tu! Vesele si tam kouří a povídají. Nevěřícně na sebe s Jirkou koukáme. Přiznávám slabou morálku. Veškerá motivace tím padla a já se chtěla co nejrychleji dostat do cíle.

Další noc závodu

Čtvrtý, předposlední vrchol měl být Hluboký, a i když to byla jen malá odbočka, rozhodli jsme se s Jirkou, že to radši vezmeme přímo do cíle. I tak to bylo 26 km s motivací na bodu mrazu. Nepomohla ani čokoláda a čaj, kterou nám na Javorníku organizátoři nabízeli. Díky, to bylo fajn. Na cestě dolů pak potkáváme starší pár, který nám nabízí různou pomoc. Asi vypadáme dost zle. S úsměvem (aspoň doufám, že je to úsměv) odmítáme a šlapeme dál. Zanedlouho se dostáváme zase k silnici, kde nás nohy už pěkně bolí, oba máme otlačeniny a puchýře. Mezitím se setmělo a je tu druhá noc závodu.

Levá, pravá, levá, pravá….

Chůze mě udržuje vzhůru, ale hlava je vypnutá. A navíc trpím paranoiou. Za každým rohem vidím toho zbloudilého medvěda, ale pokaždé se otřepu a zjistím, že to jsou svítící oči jen kočky nebo jiného menšího zvířete. Snažím se koukat jen přímo před sebe a myslet už jen na své nohy. Levá, pravá, levá, pravá…do toho zvuk klapajících hůlek, který mě začíná vytáčet. Ale cíl už je jen kousek. Táhne mě tam spacák a vidina spánku a nohy to ví. Jdu první a snažím se vybírat co nejpřímější cestu. Občas jdu raději roštím, jen abych ušetřila pár kroků. Jirka jde se svěšenou hlavou a ani neprotestuje. Ve tři čtvrtě na dvanáct dorážíme do cíle. Jsme šťastní a zároveň trochu nešťastní, když zjistíme, že neteče teplá sprcha, na kterou jsme se opravdu těšili. Trochu to spravuje teplá polévka a následně vytoužený spacák.

Jsme rádi, že jsme to zvládli!

Vyšli jsme 3 (respektive 4) vrcholy z 5 (6). V nohách máme 105 km za 26 hodin s převýšením přibližně 3500 m. Já osobně jsem si zas posunula svoji dosavadní fyzickou hranici (80 km za 20 hodin) a vůbec mi nevadí, že jsme neprošli všemi kontrolními body. Ráno vcelku s potěšením zjišťuji, že bolest kyčlí a kolenou není tak zlá, jak obávala. Zvládám dokonce i chůzi ze schodů. Tělo je unavené, ale může za to hlavně spánkový deficit. Ve Vidči počkáme ještě na vyhlášení nejlepších (ti nejrychlejší to měli za 15,5 hodiny, což je dost neuvěřitelné), a pak pádíme domů. Když se na závod podívám trochu s odstupem, tak se jedná o zajímavý závod a jsem ráda, že jsem do toho šla, ale jednou stačilo. Obrovskou výhodu tu mají místní, kteří znají okolí a třeba i trasy, které v mapě nejsou. Mám raději závody, kde se nesmí používat moderní technika. Když už orienťak, tak se vším všudy. Po takhle dlouhém závodě je čas na něco kratšího, takže s kým se uvidím na Trailové závisti?

– Katka