Upozornění: Autor tohoto textu je lingvistický terorista. V textu se objevuje nespisovný jazyk, a tak by ho nikdo neměl číst!

Start 5-denního lumpačení!

Sedím v nočím vlaku směr Tatry, tenhle rok asi už po sedmé. No ale ještě aby ne, když v tom žluťákovi maj ty dortíky tak levný a dobrý! Tentokrát jedu s mýma slacklajnovejma parťákama Lukym Černým a Mišo Pírkem a jedem na druhý pokus o zimní přechod highlajny na Ihlu v Pátrii. Tahle lajna už byla jednou napnutá, a to klukama z Adrlines. Tímto díky jim za krásnej lajnovej prvovýstup. Jedem na ni podruhý, páč poprvé nás vypeklo počasí. Plánujem to jako jednodenní misy. Nicméně kluci pak zůstavaj jen do pátku a já jsem si tentokrát koupil jízdenku zpět až na pondělí večer. To znamená 5 dní lumpačení. Mám asi nejtěžší a největší batoh, co jsem kdy do Tater měl, páč vezu cajky na lajnu, lezení, lyžování a jelikož je na chatách o víkendu plno, tak i na spaní.

Plán na 5-denní lumpačení (5-denní zimní Tatry)

Čtvrtek – Highline

Ráno, jsme vystoupili ve Štrbě a klasicky zubačkou jeli na Štrbské pleso a potom jsme na lyžích šlapali do Mengusovské doliny. Okolo 6h jsme dorazili pod žlab, který vede k Ihle v Pátrii. Co není třeba sebou nahoru jsme zahrabali do sněhu. Lyže jsme hodili na batoh a vyrazili jsme. Cestou k Ihle se leze jedna délka ledu a pár set metrů sněhového žlabu. Počasí nic moc, ale aspoň ještě bylo vidět na celou dolinu. Luky pak vylezl na Ihlu a společně jsme zakotvili lajnu obhozem celé věže. A přesně potom, co jsme lajnu zakotvili na druhé straně a napnuli to, tak nás obklopila ošklivá mlha a začalo chumelit.

Chvilka poezie:

Highlajniště halí hustá hmla…humus. Hory hodně hulí. Hore, hbitý highlajner hecuje highlajnu, hypnotizuje horizont, hledá horizont, hrotí. Hodně hýká, hudruje, haleká! Hororová hra. Hodlá hýbat se…hýbe se, hraje si…Hurá! Hotovo. Highlajner hájí hrdost. Hasí hlad humusem. Hrdlo hřeje horcem. Hypnotizován hovoří: hltám hezký holky, hory, horalky, highlajny!

A jak to dopadlo?

Nakonec i přes bojové podmínky, jsme s Lukym lajnu přešli. Mišovi to uniklo o kousek, ale to nevadí, protože už teď víme, že se tam budem muset někdy vrátit a dát si to za hezčího počasí, abychom to měli s výhledama a krásnou expozicí.

Ono takhle v mlze se člověk vůbec tý vejšky nebojí a je to prej moc lehký…

Každopádně čas se krátil a my jsme museli před 16h sundat a a pokračovat dále žlabem a dále vstříc vrcholu Pátrie. Jako na potvoru zase přesně v moment, kdy jsme lajnu povolili, tak se mhla rozehnala a na západ slunce se začalo dělat pěkně. To nás upřímě trochu mrzelo. Nicméně se západem sluníčka jsme vyšťavený jak mrkve dorazili na Pátrii. Nahodili jsme lyže a zpět do doliny jsme slyžovali žlabem ze sedla nad Skokom. Ve žlabu byl skvělej sníh, a tak i s těžkýma báglama to byl prima sjezd. Já jsem pak jel napřed vyhrabat věci, co jsme si nechali pod žlabem a kluci mezitím stačili při sjezdu minout cestu na chatu, a tak si dali ještě výšlap na závěr jako bonus. Na chatě na Popradském jsme se krásně najedli a padli jsme do postele. Já jsem byl úplně zničenej. Večer jsme ještě stačili naplánovat přesun na druhý den do Velické doliny. Slíbil jsem Lukymu, že půjdem na Gerlach Krčmarákem.

Danny řádil s

cepíny Singing Rock Bandit přilba Singing Rock Penta rukavice Black Diamond

Pátek – Gerlach Krčmarovým žlabem

Budíček jsme oddalovali, jak to jen šlo, ale cca v 6h jsme vstali. Někdy okolo 8h nám jela eletrička z Popradskýho do Tatranské Polianky. Na Sliezkém dómu jsme byli okolo 11h. Aby jsme do Krčmaráku s Lukym nepřišli až moc brzo, tak jsme si dali ještě čajík. Mišo se šel motat po dolině na lyžích a my jsme cca ve 13h byli na nástupu Krčmarova žlabu. To není moc ve stylu ranních ptáčat. Nicméně sníh byl docela dobrej a až na pár míst, kde to bylo po pás, jsme se zas tak moc nebrodili. Za dvě hoďky jsme byli v ústí žlabu na lavinové lávce. Přes hřeben, slanění, a vrcholovou část batizovské próby jsme to na ten Gerlach nějak doplácali a se západem slunce jsme akorát slezli žebříky v Batizovské próbě a za tmy jsme nazuli lyže a slyžovali zpátky do Polianky. Supr túra. Den jsme oslavili v krásné restauračce v Polianském sanatóriu čajíkem a dortíkem. Kluci dle plánu vyrazili na noční vlak zpátky do Prahy a já jsem přespal do druhého dne.

Sobota – Dvojitá věža

Kluci mě sice opustili, ale sám jsem v Tatrách dlouho nezůstal. Ráno mi přijel parťák z Krkonoš, Honza Haisů. Vyšlápli jsme zpět do Velický doliny a vylezli jsme si 3délkový led Birkenmajer a prodloužili jsme to déle žlabem až po Dvojitou věžu a tu jsme prostoupili nejlogičtější linií, systémem spár a uprostřed stěny, což by měla být letní pětka od Š. Culka – J. Weincziller.

O téhle věži, ani cestě nikde moc infa není, ale o to víc nás potěšily tyhle tři krásný a docela i výživný délky mixového lezení, odhadem za M5.

Jelikož byla obleva a všude se vysypávali žlaby, tak jsme sestoupili nejméně lavinézní cestou, po hřebeni/svahu do jihu až na magistrálu. Takhle kombinace se asi moc nedělá, ale pokud někdy budeš ve Velický a budeš chtít někam vyvrcholit po dolezení Birkenmajera, tak můžu jenom doporučit. Bylo to krásný a ještě k tomu tě na nástupu Dvojité čeká odměna v podobě krásný skobky, co jsem upustil. Jelikož Brnčála byla tuhle noc plná, tak jsme se přesunuli do Nové lesné ke kamarádovi na byt, kde jsme si dali příjemný večer s kamarádama ze Žiliny.

Neděle – Malý kežmarský štít Webrovkou a Szczepanského cestou

Budíček ve 4:30 a běželi jsme na první električku, co nás hodila do Lomnice, kde jsme se přesedli na první bus, co jel na Bielou vodu, odkud se šlape na Brnčálku do doliny Zeleného plesa. I přes  brzký budík a celkem rychlý výšlap na Brnčálu za 1.40h, jsme na ní nemohli být dřív, jak lehce před 9h. Dali jsme rychlej čajík, druhou snídani a vyrazili jsem na Weberovku. Okolo 10h jsme byli pod nástupem. To zase není úplně ve stylu ranních ptáčat, ale čelovky nás hřály v kapse, takže pohoda.

Zasloužené tatranské výhledy…

Abychom ušetřili trochu času, tak jsme první délku vysólovali a v 10:15 jsme byli na první štandu. Odtamtud jsme to na šest délek vylezli až do závěrečného sněhového žlabu, kterým se pak ještě kus leze až po Německý žebřík. Na Německém žebříku jsme byli v 15:30. Celá Weberovka byla v supr podmínce, i přes oblevu bylo v komíně a koutech relativně dost ledu, i když už bylo vidět, že to letos pár lidí lezlo. Od Německého žebříku jsme navázali na cestu Szczepanského, který se dala po první rampě valit s lanem na zádech. V horní polovině jsme se navázali aspoň jednou půlkou a přijišťovali se už v lehčím terénu, který i tak dovedl občas překvapit. Poslední délky jsme už lezli za tmy a na vrcholu jsme se zaradovali v 19h. Sestoupili jsme klasicky směrem na Huncovský štít a přes svišťovku na Brnčálu až do měkkoučké postele. Na Brnčálce jsme potkali českou partu skialpinistů, co to uměli krásně rozjet na kytaru a tímto jim děkujeme za hudbu a bitvu v Člověče nezlob se.

Pondělí – Nas nedobegať

Žádný budíček!!!!! Otevřel jsem oči a tělo bolelo. Vůně legendárních raňajek na Brnčálce však byla silnější a s Honzíkem jsme se krásně nadlábli. Venku hnusně, takže žádnej spěch. Po dlouhém snídání jsme se trochu protáhli a abychom si udělali čárku dalšího lezeckého dne, tak jsme vyrazili na cestu Nas nedobegať na Kežmarkou Bulu. Naštěstí pro mě to byla celkem rychlovka, páč už jsem tenhle pátý den měl fakt dost. Za odměnu jsme pak do večera zevlili na chatě, pili čaj a jedli makovou štrudlu. Za tmy jsme jeli dolu na bus do Popradu a nočním vlakem hurá domů.

Byla co celkem fuška a každé ráno jsem se musel hodně přemlouvat, ale krásně a produktivně strávený čas v Tatrách to byl. A už když tohle píšu, koukám na předpověď na tenhle týden, tak se moc těším z toho, že obleva je pryč a zase krásně mrzne a bude pěkně. Takže doufám, že sis početl/a pěkně a já jdu brousit zbraně!

– Danny

Foto:  Lukáš Černý & Danny Menšík