Africká honba za velkou pětkou

Co dělá článek o africkém safari na stránkách o horách a outdooru? Také jsem k tomu byl zprvu skeptický. Do rovníkové Afriky se ale jezdí primárně za tímto druhem ,,zábavy“ a myslím, že to je dobrá alternativa pro všechny dobrodruhy, kteří hledají nové výzvy a zážitky. 

Safari na pár kliknutí?

Zážitky jsou doufám všem jasné. Když vám přes cestu přejde stádo slonů nebo když zblízka pozorujete supí hostinu na právě uhynulém pakoňovi, tak to ve vás (teda pokud jste standardní Středoevropan) zanechá jisté ,,vzpomínky“. S tou výzvou je to poněkud složitější. Africké safari se dá samozřejmě zařídit z pohodlí českého počítače na pár kliknutí. Pokud však chcete zažít opravdovou Afriku a nemáte k dispozici šestimístnou sumu, musíte se spokojit s punkovou variantou výletu – zařídit si všechno od podlahy sami. A tak to mám já nejraději.

Výběr je veliký

 Na území Keni najdeme 35 národních parků a chráněných území, takže se nebojte, že byste za 14 dní neměli do čeho píchnout. Na první návštěvu se doporučují vždy ty nejznámější a v jistém slova smyslu nejuniverzálnější parky. Když vás tento druh dovolených zaujme a budete se chtít vracet, máte stále z čeho vybírat. Výhodou je, že každý park je něčím jiný a specifický. Rozhodně se nebojte, že byst se hned ve druhém nudili. 

Africký rozhled…

Masai Mara – hlavní cíl

Jako hlavní cíl jsme vybrali park Masai Mara, který se nachází na hranicích s Tanzanií. První jsme však zavítali do oblasti Lake Naivasha a Hell’s Gate, kde jsme strávili dva dny. Téměř všechny parky mají jedno smutné, na druhou stranu do jisté míry opodstatněné, pravidlo. Nesmíte do nich bez dozoru guida a musíte zaplatit poměrně tučnou částku za vstup. My jsme měli zaplacenou nejlevnější možnou variantu přes poměrně solidní cestovní kancelář (Baboon budget). Tady vždy platí pravidlo, že pokud platíte na internetu, nedá se smlouvat a cena bude vždy vysoká. Pokud si program zařídíte až na místě, můžete smlouvat a hrát na city. Pak se vám možná podaří cenu stlačit i na příznivější čísla. 

Park Hell’s Gate

Ubytování tedy ve vlastním stanu a vlastní jídlo (nedivte se, když se kolem vás utvoří hlouček zvědavců vždy, když vytáhnete benzínový vařič). Hned po vjezdu do parku Hell’s Gate se objevují první zvířata. Co zvířata, celá stáda. Zebry po chvíli přestanete počítat a hledáte spíše z keřů vyčuhující krky žiraf. Sem tam pakůň a nepřeberné množství roztodivných ptáků, jejichž anglické názvy si po třech druzích přestanete pamatovat. Zastavili jsem u dvojice zeber, které se poklidně pásly kus od cesty, když v tom se daly na zběsilý útěk. Rychle jsem začal zavírat okénko v domnění paniky z blížícího se predátora. Vysoká tráva se rychle vlnila a bylo vidět, že se něco opravdu blíží. Najednou se z porostu přiřítil párek prasat bradavičnatých a se zdviženými ocásky si to metelili k vodnímu napajedlu opodál. Zajímavou atrakcí je také procházka dnem místní soutěsky. Vysoké pískovcové stěny vytvářejí ze dna potoka až jakýsi skalní labyrint, na jehož konci můžete pozorovat pseudojeskyni, které domorodci říkají Devil’s bedroom. Voda zde vymlela velkou skalní prostoru. Ve druhém skalním rameni pak teče několik smrdutých horkých pramenů. Rozhodně ale nic na koupání.

Crescent Island

Druhý den se pomocí motorového člunu dostáváme na Crescent Island, což je ve skutečnosti poloostrov. Po cestě pozorujeme dvě rodinky hrochů. Tito na první pohled mazlíčci jsou však jedni ze zdejších nejnebezpečnějších zvířat, takže je sledujeme jen z uctivé vzdálenosti několika desítek metrů. Jediní, kdo se jich nebojí, jsou ptáci. Zejména pak hejno pelikánů, kteří vypadají, že čekají, že jim hroši budou servírovat nějaké dobroty, či co. Po vylodění se na ostrově máme možnost si projít zdejší park pěšky.

Nežijí tu žádní nebezpeční predátoři, takže je to bezpečné. Potkáváme nejrůznější druhy gazel a antilop. Od té nejmenší, které říkají dyk dyk a je veliká asi jako menší pes, až po ty největší, velikostí a mohutností připomínající naše krávy. Nejvíce se však těšíme na žirafy, které nacházíme až v zadní části ostrova. Pomalu se k nim přibližujeme, snažíme se nedělat randál, abychom je nevyplašili. Naše počínání je však naprosto zbytečné. Žirafy nejsou vůbec plaché a ve finále se k nim dostáváme až asi na čtyři metry. Podivujeme se nad jejich jídelníčkem. Všechny si pochutnávají na pichlavých kaktusoidních rostlinách. Hubu mají celou opíchanou od trnů, ale s chutí ukusují další a další rostliny. Po dostatečném nabažení se se přesouváme zpět na lodičku a hurá do kempu.

Národní park Masai Mara

Další část našeho zvířecího putování míří do již zmiňovaného národního parku Masai Mara. Jak už název napovídá, přibylo zde více lidí s podivnými dekami přes rameno a s dírami v ušním boltci, že byste jimi prostrčili celou pěst. Masajská kultura je pro nás bělochy leckdy až bizarní. My však přijeli za zvířaty. Časně ráno vjíždíme za bránu. Šofér je zkušený a ví, kde se zhruba která zvířata nacházejí. Navíc má velkou vysílačku, kterou se s ostatními řidiči informují, kde co kdo ,,našel“. Připomíná to nějaký velký hon, ale skutečnost je taková, že místní mají naštěstí ke zvířatům úctu, takže se nemusíte obávat, že by zde probíhalo jakékoli týrání zvířátek. V autě nás jede osm (i s řidičem) a máme k dispozici zvedací střechu, takže můžeme pohodlně stát a pozorovat. Nejvíc se těšíme na zvířata z takzvané ,,big five“. Slon, lev, buvol, nosorožec a levhart. Největší a nejobávanější útočníci savany.

K vidění je toho mnoho…

Slony nacházíme poměrně brzy. Celkem početná rodinka si hoví ve stínu stromů a okusují, co se dá. Malé slůně se drží matky, která když se jen hne, prcek je hned za ní. Krásná ukázka instinktů a vrozených vzorců chování. Na lva čekáme poměrně dlouho, nakonec jich je však k vidění poměrně hodně. Většinou se jedná zřejmě o přežrané jedince ležící ve stínu a trávící svoji noční kořist. Najdou se však i kousky, které si za své místo odpočinku vybraly korunu stromu. K vidění jsou i lvi majestátně si vykračující v trávě, jako by tušili, že jsou pány zvířat. Buvolí stádo také není nějak těžké naleznout. Mají zrovna hlídku u vodního zdroje. Štěstí na levharta jsme také nakonec měli. Na chvíli se zastavil mezi stromy a pozoroval, jestli z těch plechových krabic nevyleze něco, co by mohl sežrat. K jeho nelibosti se tak však nestalo a on pokračoval pomalým tempem do nitra porostu. V průběhu dne pak je toho k vidění ještě velká spousta.

Od krokodýlů, kteří vydrží v jedné poloze klidně celý den, přes pštrosy, kteří opravdu hlavu do písku nestrkají, až po supí oddíl hodující na mršině pakoně. Jediné, co se nám nepoštěstilo spatřit byl nosorožec, který je zde prý velkou vzácností. Zato jsme byli svědky migrace pakoňů. Tisícihlavá stáda v období pozdního léta migrují na západ do Tanzanie do národního parku Serengeti. Zajímavá podívaná. Hlavně překonávání řeky. I když je pakůň menší, než jsem si myslel (je to taková větší srnka), tak pod kopyta rozeběhlého stáda bych se dostat opravdu nechtěl. Země se opravdu otřásala.

Národní park Nairobi

Po sérii jiných aktivit zakončujeme naše africké dobrodružství v národním parku Nairobi, který se nachází na jih od hlavního města. Sháníme týpka s autem a ochotou nás provézt parkem i za náš mrzký peníz. Holt na konci dovolené se vždy smlouvá nejlépe, vytáhnete, co vám zbylo a na dotyčném je, jestli bere nebo ne. Dočetli jsem se, že je zde možné vidět i toho námi dosud v Africe neviděného (ten v Nepálu se tady nepočítá) nosorožce.

Úspěšná mise

Projíždíme park křížem krážem. Pozorujeme opice, zebry, žirafy. Prostě takovou tu zdejší klasiku. Chvíli čekáme u jezera, jestli se krokodýl pohne nebo ne. Nedonutili ho ani všudypřítomní oškliví ptáci marabu, kteří na můj vkus dělali na břehu klidného jezírka celkem bordel. Už jsme se začali vracet nazpět, když v tom Dáša vykřikla: ,,Tam je, v tom bahně!“ A opravdu, průjezdem kolem jsme vyrušili jednoho nosorožce z odpolední čvachtačky v bahně. Mrzutě se jal na odchod a za chvíli zmizel v trávě. Náš řidič pohotově zareagoval a najel si z druhé strany, kam po chvíli nosorožec dokráčel. Na cestě před námi se na chvíli zastavil, ohlédl se a jako by řekl: ,,Zase vy? Jděte už do háje!“ a zmizel nadobro ve křoví.

Mise byla tedy úspěšná. Viděli jsme celou big five a to se počítá. Zážitky velké, množství nafocených fotek ještě větší. Neříkám, že bych musel podobné ,,dovolené“ každý rok, ale zároveň už teď vím, že jsem v Keni nebyl na safari naposled.

Energii na cestu dodaly

solární panely GOAL ZERO.

– Filip Zaoral