„Máte ještě nějakou vysněnou lajnu?“, zeptal se sportovně vyhlížející pán na lednové přednášce. „Noo, jak bych to řekla… Kdybych se měla v životě projít už jen po jediné lajně, byl by to Castleton.“

Highline v červené Americké poušti mezi Rectory a Castleton tower je bez pár stop 500 metrů dlouhá. Když jsem se loni přivazovala k jejímu jistícímu lanu, byla to 3x delší lajna než jakákoli, na které jsem do té doby stála. V naprosto excitovaném stavu jsem se dostala do třetiny. Nestačili na to mé fyzické a mentální schopnosti, musela jsem hrábnout hlouběji. Po pár pádech jsem už jen seděla ve vzduchu a protékalo mnou obrovské množství radosti. Nemohla jsem jít dál…

Sestavení týmu!

 V dubnu jsem si koupila 600 metrů lajny a když to zaslechla moje kámoška Chloe, udělala to samé. Měli jsem tedy dost lajny na hlavní i pojistnou lajnu na Castleton. V průběhu léta se začínaly ozývat holky motivované pro stejné dobrodružství. Ale nebyla to jen pohádka… Chloe lajna se v Alpách za vichřice přetrhala na několik kusů. A mojí lajnu rozřízli lupiči, co mi vybílili auto. 3 měsíce před odletem to vypadalo, že máme sestavený holčičí tým. 2 měsíce před odletem už to tak nevypadalo.

Měsíc před odletem zase jo. A tak jsem zvedla telefon „Honzí, jedu na hodně hustej projekt do Ameriky a chci, abys to natočil.

Nemám na to skoro žádný sponzory, ale letenku ti zaplatím ze svýho….“ A Honza Žůrek kývnul! A co víc, začal tomu tolik věřit tak, že sebou vzal druhého kameramana a toho platil ze svého on. 4 týdny před napínacím dnem si Chloe zlomila ruku, přesto se rozhodla jet i se sádrou s námi. A aby toho nebylo dost, tak týden před dnem D měla Camille z Kanady autonehodu, při které si nic neudělala, ale naprosto sešrotovala své auto. Za týden dokázala vyřídit pojistku, koupit nové auto a přijet z Montrealu, což je 2 dny cesty.

A co se sešlo za ženy?

8 žen se sešlo! 5 Francouzek, 2 Češky, 1 Kanaďanka. Ale jaké ženy se sešly!

Nevěděla jsem, že to, co zažívám s mým mužem Kwjetem – přijetí v každém okamžiku, svobodu, pochopení, objímající lásku a sdílení i těch nejhlubších a nejpravdivějších tónů naší duše – mohu zažít i ve skupině. Natož ve skupině žen! Ale stalo se. 5 týdnů jsem nechala zářit to nejlepší ze mě vedle světel těch holek. Zdálo by se, že světlo vedle světla nemůže vyniknout. Asi ne, ale můžou svítit spolu. Od první chvíle jsme se záhadně, vzájemně propojily a naladily na nějakou hodně hustou frekvenci, kterou chci ještě zažít!

Siamská čtyřčata

Pátek 16. 11. jsme vstaly ve 4:30, naložily si na záda bágly, ty s lajnou byly 4 a holky šly nahoru, jak siamská čtyřčata. Za svítání jsem stály ve třech u nástupu nejlehčí cesty na Rectory Tower, bylo chladno. Tři délky komínů vysypaných obrovskými šutry. Slušně silová a odvážná cesta na 5.9. Na opačné straně kopce lezly 3 holky na Castleton a siamská čtyřčata zatím rozprostíraly lajnu po celém půl kilometru. Kdo umí počítat, zjistil, že nás bylo deset. Jo 2 Američanky nám přišli s napínáním píchnout.

Lajna byla pospojovaná z 6 kusů, které přilétly z různých míst. Sorry, teď se pochlubím: To, jak to uděláme, jsem vymýšlela já. Nakonec to byla kombinace dvou existujících systémů. Lajny se začaly systematicky spojovat teprve letos. V září jsem kvůli tomu jela na konferenci do Švýcarska, tak jsem na to prostě hrdá! (smích)


Vybavení:

Equilibrium Slacklines Black Yak sedák Climbing Technology Buff

 

Dny lajnování

Holky z Castletonu spojily lana a vytáhly si lajnu. Bylo půl šesté, slunce zapadalo. My na Rectory jsme si vytáhly nejdřív konec statického lana a po něm jsme pak vytahovaly lajnu. Lajnu jsme kotvily s čelovkama. Napínání jsme končily za fučení studeného větru, kručení břich a klížících se očí v 10 večer. 

Následující 2 dny jsme strávily vynášením a haulováním materiálu, jídla a vody na věž. Lan jsme neměly nazbyt, takže jsme batohy tahaly 120m nahoru po dvou svázaných dynamikách. V sobotu jsem při haulování udělala tak 700 dřepů a skončila jsem v 1 ráno ve sněhové vánici. V neděli dělaly dřepy ostatní holky. Celkově jsme vytahaly nahoru 27 velkých tahačáků.

Od pondělí do středy jsme chodily. U velkých lajn se nesmí mrhat časem, přejít to tam a zpět může být 50 minut nebo 4 hodiny a těch hodin světla bylo denně asi devět. Každá jsme měly za celou dobu 2 pokusy. Pořadí jsme si určily vždy den předem u ohně. Louisa a Mimi to přešly bez pádu, obě v osobním, Francouzkém a vlastně možná i Evropském rekordu.

Parádní společníci na cestách: Black Yak a hanibalí hrneček

Jediné, co chceš zažít, je přeci ten božský klid…

Já jsem se dostala na řadu už první den. Mírně nervózní před lajnou, která nasměrovala rok mého života. „Fuuuu, klid…jediné, co chceš zažít, je přeci ten božský klid.“ Pár prvních rozechvělých pomalých krůčků. A už mnou prostupuje ta pomalá tichá vibrace. Rozběhnu se jí vstříc. Někde u třetiny padám, ani nevím proč a moc to neřeším. Za pár vteřin už zase jdu. Pád ze mě sejme poslední membrány pochyb a zdrženlivosti. Otevírají se vnitřní zámky.

Nastupuji na loď jménem Zen a pluji prostorem. Prostupuje mnou mír a pomalá táhlá slast bez extáze, ale se silou obra. Lajna mě přenáší do jiných, měkkých a láskyplných dimenzí. Z klidu mě vyvede až klouzání chodidel. Castleton je o 30 metrů vyšší než Rectory. Zapomněla jsem si namazat pouští a větrem vysušené nohy. Zároveň dostanu strach, že už se do toho kopce nezvednu v případě pádu. Tohle peklo v hlavě udržím ještě tak 20 metrů a pak padám. Do konce je to furt tak 70 metrů. Vstanu na první pokus a pak lajnu neúprosně chytám mezi palec a ukazováček a všechnu svou váhu hrnu dopředu. Pam, pam, pam – tak duní pod mými chodidly. Jsem odhodlaná jako nikdy. „Dojdu to až na skálu!“. Poslední 2 metry před koncem jedu moonwalk, jako Jackson. A pak sesednu a doručkuji to.

Woooooo, jsem prvně v životě na Castletonu! A došla jsem tam po lajně!

Kruh uzavřen

„Kruh uzavřen!“ Byla první a poslední myšlenka, která se objevila v mé prázdné mysli po 2 minutách hlasitého pláče. Stála jsem s rozpřaženýma rukama na pískovcové věži, která dala jméno celému červenému údolí. A pak jsem se začala nezadržitelně smát! Tak, že už jsem nemohla stát. Pobíhala jsem po věži, válela se po zemi a nechala tu nekonečnou energiii blaha tepat v mých žilách. 

Anče Hanuš Kuchařová