Na letošní B7 Hanibal tým netrhal rekordy, ale o to nakonec ani nešlo. Hvězdy nám nakloněny nebyly už od začátku, a tak považuji za uspokojivé to, že jsme vůbec dokončili.
B7 je nechvalně známá pro svou náročnost i opěvovaná pro svou krásu. Ty i různé jiné důvody mě vedly k tomu, že jsem letos prvně po boku Jirky a dalších tří tisíc odhodlaných přijal onu výzvu a stanul na startu v Třinci s 90km Beskyd před sebou, pevně doufaje, že až se mě Sedmička zeptá, co jsem přes rok dělal, budu mít připravenou pohotovou odpověď.
Tato spontánní akce, o které se rozhodlo celé čtyři dny před startem totiž nedávala moc prostoru pro cílený trénink, a tak se veškeré obavy upínaly k faktu, že devadesát kilometrů je v horách hodně, zvlášť, když se to jde v kuse. Celou tu dobu před startem jsem tedy přemýšlel o tom, že se chystám absolvovat trasu skoro třikrát tak dlouhou, než jsem zvyklý, a zatímco jsem si s nelibostí patlal vazelínu na chodidla, tiše jsem se modlil k božstvům šlach a úponů, ať mě nezradí.

Mapa závodu

…start!

Přežili jsme rozjařený průvod na nádraží i krásně kontrastující, zdlouhavou, kolébavou cestu vlakem do Třince. Já, vyložený „milovník davů“, se už nemůžu dočkat, až to začne. Povytahuju podkolenky, zavazuju boty, urovnávám šátek, porovnám v ruce hůlky. Jirkův rozdováděný žaludek nevypadá, že by si chtěl dát s nevraživostí vůči jídlu svátek, a tak jen zakláním hlavu a přemýšlím jaké vyhlídky může mít náš tým snů. Přes zábradlí nás ještě povzbuzuje místní support a korunní fanoušek Barča. Co se děje na pódiu si všimnu, až když končí odpočet, na obloze se rozprskne ohňostroj. Vbíháme do blikajících světel a už mi začíná být jasné, proč mi tak Jirka kladl na srdce, abych se hlavně někde neztratil.

…běžíme

Solidní tlačenka, která pomalu proudí směrem na Javorový, nevypadá, že by se nějak zvlášť trhala. Držíme se při sobě, pozvolna se rozklusáváme a zanedlouho jsme pod sjezdovkou, kde trochu zvolníme a stoupáme. Přijde mi, že to dost lidí do začátku trochu přehnalo, a tak potkáváme funící a odpočívající v celé délce strmého kopce. Nahoře pípáme, bereme sousto flapjacka a ihned vyrážíme na cestu do Řeky. Ani seběh není tak zlý, jak jsem čekal. Na druhou stranu, jsme teprve na začátku. Někteří to kolem nás berou přímo tryskem a já si říkám, že buď musí být hodně zkušení anebo právě úplně nezkušení. Sám si netroufám jít do toho tak po hlavě, protože mám obavy z toho, co na mě čeká ve tmě, a tak nechávám řízení tempa na Jirkovi.

V Řece na nás čekají iontové nápoje, u kterých se moc nezdržujeme, není proč. Kopneme do sebe po kelímku a vydáváme se vzhůru na Ropici. Trochu se mě opět zmocňuje panika, když ve světélkujícím hadovi krok po kroku postupujeme rychlostí, kterou nám dovolují lidé před námi. Prostoru na sjezdovce je sice dost, ale na výběr je buď prošlapaná cesta ve frontě nebo varianta šlapání vlastní cesty zákeřným porostem. Pak se to prvně trhá. Sport vlevo, Hobby doprava. Na Ropici vlastně jen probíháme. Začíná být chladno a cestou do údolí ještě s přibývajícím časem přituhuje. Když jsme v Morávce, Jirka se klepe zimou a vytahuje návleky na ruce, já rovnou rukavice. Z ovocných krmítek ujídám banány, popíjím a doplňuji vodu. Kvůli zimě moc dlouho nečekáme, nechceme prochladnout.

Na Travný cesta ubíhá rychle, vlastně trochu přestávám vnímat. Podruhé se dělí trasa a tak je trochu víc prostoru na cestě. Vytrvale šlapeme a vyhlížíme vrchol. Monotónní tempo při svitu čelovek celkem tradičním způsobem uspává, noc je ve svém živlu a téměř jsme osiřeli. Jirka si žádá pauzu, tak jsem trochu nervózní, vzhledem k tomu, že skoro nemůže jíst, ale tak nějak zatím doufám, že ví, co dělá.

Konečně svítá, my akorát přicházíme do Krásné. Na okresce to vypadá jako při světové krizi. Všude se povalují lidé a tak nějak v dohledu okolo je mírný chaos. Posbírám si pár banánů a jdu si vzít suché ponožky. Při přezouvání sleduji, jak pomalu docházejí další a další lidé s lehce nepřítomnými výrazy, jeden se dokonce ptá po polévce. Začínám zjišťovat, že už zase chladnu, a tak to beru rychle. Nabrat vodu a hurá směr Lysá.

Při světle to je o dost veselejší. Je na co koukat a jde se dobře. Na vrchol Lysé se těším už od začátku, kdy se mi v hlavě automaticky vytvořily mezníky naší cesty. Lysá, to je první. Po dlouhém sestupu do Krásné jsem dost rád, že jdeme konečně do kopce, a tak si stoupání náležitě užívám. Jirka dokonce v posledním úseku ožil a zostra vyběhl dobýt vrchol. Zastavujeme na kousek tyčinky a společenské foto, jelikož jsme slíbili úžasnou dokumentaci, jenže technika zradila a GoPro s vybitou baterkou se tak stalo jen zátěží na cestu. Vyrážíme tedy a sbíháme do Ostravice. Nijak zvlášť mě to sbíhání netěší a poprvé se ozývají kolena. Cesta se vleče a já se upínám k mezníku číslo dva. Jestli se dostaneme na Smrk, tak už to prostě musíme dojít.

V Ostravici dáváme pauzu trochu větší. Dostáváme polévku, měníme ponožky a Jirka otvírá nouzovou Colu. Sedíme ve vyhřáté tělocvičně déle, než se mi líbí a při pohledu na spící okolo se raději zvedám a hlásím, že jdu čekat ven. Začíná zlehka poprchávat.

Jde se nám víc než dobře. Delší oddech hodně pomohl, deštík osvěžil a tak zanedlouho naše dvojka stane na úpatí Smrku. Vzdálenostně jsme něco za půlkou, ale jak šlapeme do strmého kopce, už začínám pociťovat, že zatímco Jirkovi se forma vrací, mě začíná ubývat. Ze Smrku tedy vyrážím s mírnou skepsí a ne nadšeně zjišťuji, že bolest v kolenou při sestupu už není jen občasná, ale téměř permanentní. Trochu si tedy odlehčuji hůlkami a opět rozjíždím s Jirkou jednu z našich záživných konverzací. Trochu to pomáhá a když je cesta lepší, rozejdeme se i rychleji, což zahrnuje, že budeme muset některé dvojky předejít. Zmiňuji to hlavně kvůli situaci, která nastávala téměř pokaždé, když se nám povedlo nechat někoho za zády. Obvykle dvojka šeptem, který ovšem nebyl tak tichý, prohodila něco o „sporťácích“. To byla věc, která mě trochu doháněla k šílenství. A jak jsem při konečné fázi sestupu do Čeladné zjistil, Jirku taky. Vůbec jsem totiž nechtěl být ve škatulce a moc „Sportovně“ jsem si nepřipadal. Jirka pak celé to zvláštní pojmenování kategorií pěkně shrnul, když se k poslední šuškající dvojici, kterou jsme předešli, otočil a prohlásil, že by celou tu záležitost s Hobby a Sport zrušil a měl zkrátka trasu delší a kratší, protože jestli prý není Hobík sportovec, tak už neví.

V Čeladné pak přišel zlom, ze kterého jsem neměl radost. Na cestu jsem se odsud jen nerad zvedal. Připadal jsem si sice dost nabitý energií, ale od téhle chvíle mi byla na cestu společníkem kromě Jirky i prima bolest v kolenou. S dávkou sebezapření jsem tedy dodupal na Čertův mlýn, který se mi znechutil tím, že tam rozhodně jako mlýn nic nevypadalo. Při tom blbým sestupu mi ten mlýn pořád ležel v žaludku a když jsme se blížili k Pustevnám, měl jsem nadšení jako žížala v betonu. Se stejnou nelibostí jsem ukusoval z metrů přede mnou a na leccos jsem si řádně postěžoval. Nejhorší na tom bylo, že s tím nic udělat nešlo. Nakonec jsem remcání vzdal, stejně jako plán, že se budu plazit, protože to stejně bude rychlejší a na Pustevnách jsem se nad zelím a kouskem chleba se salámem smířil s tím, že rychleji už to nepůjde, jestli to mám dojít.

Na Ráztoku jsme se tedy nechystali a vyrazili jsme po hřebeni na Radhošť. Celou dobu jsem tak přemítal, jestli se můj stav ještě zhorší, jestli nemáme radši běžet, a jestli teda poběžíme, jak daleko doběhneme, než mi upadnou nohy a podobně. Nohy jsem tedy spíš šetřil na úkor rychlosti. Celé to zdržení nám dalo ještě za vyučenou těsně před Pindulou, kdy nám přívalový déšť smáčel vše až na kost. Tolik tedy o předpovědi počasí a našem rozhodnutí, že když pršet nebude, nepotřebujeme nepromokavou bundu. Naštěstí, jak déšť přišel, tak odešel. Tedy rychle. Brali jsme to jako další příjemné osvěžení, proběhli jsme kontrolou a v půlce cesty na Velký Javorník už nám bylo zase teplo. Jirkovi už jsem na jeho „kde už všude za jak dlouho budeme“ ani moc neodpovídal, a když jsem se pak po doplazení na Javorník kouknul na hodinky, neměl jsem moc radost. Navíc před námi ten nemožnej poslední sestup, při kterém jsem kolenům pravidelně nadával, zvláště pak tomu pravému.

Když jsme z nejhoršího dole, začala už vážně padat tma a když Jirka prohlásil, že cesta už bude v pohodě, sečetl jsem zbytek svých možností a vyšlo mi, že běžet je asi jediná možnost. Vyrazili jsme tedy do cíle a zanedlouho se začaly podél cesty objevovat cedulky se vzdáleností. Když jsem po chvíli spatřil tři a půl kilometru, dost se mi ulevilo. Ono něco jiného je rozvrhnout síly, když nevíte, kam jdete a co vás čeká, něco jiného, když to víte docela přesně. Pak už to šlo rychle, v porovnání se zbytkem trasy se finiš zdál jako pár vteřin.

V tuhle chvíli už jsem si říkal, kde jsme co měli udělat jinak, kde běžet víc a kde ne, a taky jsem se snažil nějak porovnat, jak to s tou Sedmičkou vlastně je. Vyšlo mi, že zkusit to může opravdu každý, a že 30 hodin na dokončení je tak akorát, ale pokud se chce předvést nějaký zajímavý čas, je třeba přes rok běhat ne jen sporadicky a poflakovat se po horách, ale spíš pravidelně a ideálně někde v kopcích krkonošských či jiných, protože jak praví jedno z našich Sedmičkových mouder:

„V Praze si hodinovej seběh nenatrénuješ.“

Pak už jsme jen dobíhali do spousty hluku, a když už jsme to měli skoro za sebou, uvědomil jsem si, že dojmy jsou vlastně přes všechno dobré a nemuselo by být zlé zaběhnout si to znovu a lépe. Pak jsme naposledy odpípli kontrolu. Já jsem se nechal naprosto zorganizovat několika milými pořadatelkami, které mě provedly celým tím chaosem na vrchol „posledního kopce“ a pryč z toho všeho někam do klidu. Tam na nás čekala Barča s batohem plným všeho možného, na co bychom mohli mít případně chuť.

Dobíháme - trochu rozmazaně

Tak jsme to měli. Trvalo to asi 22 hodin, ale bylo to fajn. Jak jsem už říkal, na letošní B7 Hanibal tým netrhal rekordy, ale o to nakonec ani nešlo. Tak považuji za uspokojivé to, že jsme dokončili a že si každý doběhl pro to svoje.

Po závodě

– Lukáš