Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR

Velikonoční sleva 10 % na vše s kódem: BERANEK10! Upravenou velikonoční otevírací dobu najdete ZDE.

Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Velikonoční sleva 10 % na vše s kódem: BERANEK10! Upravenou velikonoční otevírací dobu najdete ZDE.

Djebel Toubkal - výstup na nejvyšší horu Maroka

Trekking & Turistika
Djebel Toubkal - výstup na nejvyšší horu Maroka

Nejvyšší hora severní Afriky, parta kamarádů a ideální počasí. Co víc si přát?

Cítím, jak procitám z hlubokého spánku a pomalu přicházím k sobě. Natahuji se pro mobil, abych s hrůzou zjistila, že je teprve pět hodin ráno. Venku je ještě tma a celou krajinou se rozléhají hlasité tóny, jak se muslimové svolávají k modlitbám. Stany kolem mě se začínají hýbat, a zatímco stromy a tráva si ještě užívají chladu noci, náš tábor se probouzí k životu. Promnu unavené oči a rychlým pohybem rozepnu zip spacáku.

Přestože se vše zdálo být ještě včera pečlivě připravené, všichni běhají sem a tam a balí poslední drobnosti. „Terko, kde mám tu energetickou tyčinku?“, ptá se Tomáš. „Zuzko, vezmi ještě jedny baterky, Péťo, nezapomeň náplasti a šátek na hlavu“, rozléhá se v nevelkém areálu. Sedím na schodech s úsměvem na tváři a velkým batohem u nohou a pobaveně vše pozoruji. Na trhu nedaleko už se připravují na ranní prodej, psi zvědavě prozkoumávají odpadky u cesty a první auta se přikodrcají přes místní hlavní třídu. „Hotovo“ vytrhává mě Lucka z mého rozjímání a já hledím na naši nastoupenou jednotku. Čelovky, nepromokavé bundy, funkční prádlo, pro jistotu obvázaná kolena a v očích pevné odhodlání. Jsme ve vesničce Asni v Maroku, asi 55 km od krásného města Marakéš, a po následující dva dny nás čeká výstup na nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal (4 167 m).

Cestování na korbě náklaďáku

Naskakujeme na korbu náklaďáku a za svěžího ranního větru uháníme vstříc nádherným výhledům do hor Vysokého Atlasu. Vykláním se ven, cítím, jak mě mé vlasy šlehají na tváři a pozoruji zapadlé vesničky a představuji si, jaký je asi život v těchto místech. Za několik minut a přeskákaných hrbolů (už vím, jak se cítí transportovaná zvířata) přijíždíme do vesničky Imlil, výchozího bodu naší cesty. Ranní chlazená marocká kola, připravené muly, na jejichž hřbet házíme pár nezbytností, seřízení hůlek a vyrážíme na cestu.

Nejprve mineme pár vesniček a zvědavě vykukujících lidí, z nichž někteří muži už sedí s šálkem mátového čaje u svého krámku. Na hlavě čepku, tmavé oblečení, tvář kryje neoholené strniště a s ležérně položenou nohou přes nohu probírají, co je u nich v životě (a vesnici) nového. Nám zatím cesta ubíhá příjemně, není ještě takové horko a dokonce i později je nám přáno, když se horké africké slunce rozhoduje na nás jen pomrkávat zpoza šedivých mraků. Muly šlapou jedna za druhou, naše parta má ještě dost sil a tak se bavíme a vtipkujeme. Stále mírně stoupáme, cesta se mění v kamenitou, přecházíme mostek i krámky, kde se zastavujeme na šálek čaje a rychlou svačinu.

„C´est super, super“! Opakuje nám marocký prodavač šátků a vehementně se snaží rychle i na hlavě už asi pátého člověka obmotat šátek a přesvědčit ho, že přesně tento pro svou cestu potřebuje. Naše „non, šokran“ (děkuji) ho evidentně zklame a na chvilku i rozzlobí, takže zaleze do svého krámku a rozhodne se naší skupinou již nezabývat. Stoupáme dál a dál, únava sílí, cestou uhýbáme několika poplašeným mulám běžícím bezhlavě dolů, zdravíme několik skupinek vracejících se do Imlilu a nakonec už se také usmíváme při pohledu na horskou chatu, která se pro dnešní noc stane naším útočištěm.

Noc na horské chatě

Místnost bez světla, sprcha bez teplé vody, nic moc chutnající špagety k večeři a pokec s místními horskými průvodci. Jeden mi říká, že se jmenuje Mohammed a v oblasti Toubkalu vodí s bratrem turisty už několik let. Beru si na něj telefon a v tu chvíli ještě ani netuším, že ho zde přesně za rok potkám znovu. Na pokoji panující čilý ruch utichá, svítí jen tlumené světlo a všichni se balí do spacáků. V jedné místnosti nás spí na postelích asi 20, každou chvíli se někdo něčemu rozchichotá a ostatní po něm naoko rozzuřeně házejí polštářem. Nakonec přeci jen zavládne klid a všichni pomalu usínají.

V pět hodin ráno stojíme v plné síle nastoupeni před boudou, na čelech připevněné baterky nemilosrdně osvětlují poletující sněhové vločky, přestože je teprve polovina září. Je zima a tak máme všichni mikiny, bundy a dokonce i rukavice. „To je kosa“ zhodnotí situaci Honza a napije se z placatky, kterou hned nechává kolovat. Vyrážíme. Stoupáme podél malého vodopádu, po tmě velmi opatrně, navzájem si pomáháme a čekáme. Několik holek vzadu přestává stíhat a tak horský vůdce rozhoduje, aby se nejslabší dívky přesunuly na přední pozice a on je tak měl pod dohledem.

Pohled do hor za svítání

Šutry, stoupání, balvany … svítá a my se zastavujeme pro první dech beroucí fotky. Jsme kus pod čtyřmi tisíci metrů, vzduch řídne a chůze se stává náročnější. Stále se někdo zastavuje, aby nabral dech nebo se napil. Prsty i ruce zebou, a když zavane horský vítr, přetahujeme kapuce přes hlavu. Po několika desítkách minut vylézáme na hlavní hřeben, kde už nás od samotného vrcholu dělí asi pouhých dvě stě metrů. Výhledy kolem jsou neskutečné a my musíme uznat, že národní park Toubkal má rozhodně co nabídnout.

Na nejvyšší hoře severní Afriky

„Tak děcka, valte!“ pobízí nás Jurek z Ostravy a hbitě přeskočí několik šutrů. Jako kamzík, pomyslím si a s funěním stoupám na poslední úsek naší cesty. „Levá, pravá!“ povzbuzuji Lenku a po obou stranách sleduji masivní horské stěny. Slunce se konečně prodírá ven a začíná ohřívat okolní krajinu. Několik posledních kroků, trocha sebezapření, vůle, poslední kameny a … konečně dorážíme na Djebel Toubkal, nejvyšší horu Maroka a zároveň celé severní Afriky, huráááá!

Stoupám si na obrovský balvan s výhledem do okolních hor. Slunce začíná pomalu stoupat, nebe se vybarvuje a kameny kolem získávají zlatavě hnědou barvu. Barevné prapory u vrcholového sloupu vlají v ledovém větru a já hladově hltám vrcholovou fidorku, kterou jsem si sem vynesla jako hlavní odměnu.

Pokud by pro vás výstup byl přeci jen příliš náročný, v národním parku Toubkal se dá podniknout několik zajímavých túr, třeba k jezeru Lac d´Ifni. Toubkal je obvykle od listopadu do poloviny června ukryt pod sněhovou pokrývkou a je častým cílem skialpinistů. Toužíte-li zdolat vrchol v této době, cepín a mačky pro vás budou nezbytným vybavením. Zapínám bundu až ke krku a protahuji ztuhlé nohy. Tak přátelé, vyrazíme! Ještě nás čeká cesta dolů.

-Autor: Hanka Dekojová, průvodkyně CK Mundo, které pořádá zájezdy do exotických destinací.

Co si zabalit ?

Untitled-1

Hanibal Checklist App

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz