Ekvádor, prales, dobrodružství

Když jsem před zhruba půlrokem lezl na druhou nejvyšší horu světa, K2, psal jsem si přitom deníček. Zkřehlými prsty jsem ve stanu ťukal do iPadu okamžiky, které byly příliš silné na to, aby zůstaly zapomenuty. Pak jsem po sobě text četl a pochopil jsem, že psát to až v klidu domova by bylo jen popisným, strohým a nezajímavým odvarem toho hrubého prožitku, který díky moderní technice zůstal zachován tak, jak jsem jej skutečně cítil.

Právě teď sedím na půdě primitivního domečku uprostřed amazonského pralesa, jen pár desítek kilometrů pod rovníkem, v jihoamerickém Ekvádoru. Nedalo mi to a vrhl jsem se na deník znova.

Život tady je natolik silný a neobyčejný, že jej doslova potřebuji napsat.

Každé dobrodružství začíná dlouho před tím, než se člověk nacpe do letadla. Shánění, ladění, nákupy, hledání, zjišťování… jenomže to všechno je sranda v porovnání s výběrem lidí, kteří se na budoucí dny stanou vaší rodinou.

Naši “šéfové” jsou dva kamarádi: režisér, polárník a huba ukecaná, Petr Horký, a pak profesor, egyptolog a černohumorista Mirek Bárta. Když se dají tihle dva dohromady s tím, že chtějí natočit film o kolapsu civilizací, je jasný, že se letí. Naším průvodcem znalým oblasti byla další legenda, skvělej fotograf Vašek Šilha.

„Takže chlapi!“, pronesl Vašek na společné šíše v Praze a podíval se s důrazem na mě, na první kameru Ferdu a zvukaře Deliho, „až tam uvidíte ty šípy jo, hele, do ruky si to klidně vemte, ale já Vás znám chlapi, jestli s tím budete po sobě střílet, tak je to průser, jasný? Voni to mají už od výroby namočený v kuráre, by Vás to zabilo!“. Nastala chvíle ticha a výměny pohledů. „A taky si proklepáte dycinky holinky, aby v tom nebyl had anebo tarantule. “

„Hele Jindro“, volám raději kamarádovi, který tam s Vaškem už byl pár týdnů před námi, „jaký to tam teda je?“. Jindra se ani nenadechl a hned na mě vyvalil celou story: „Kamaráde, já se teď vrátil a můžu Ti říct jediný – dal bych si dlouhou horkou sprchu, užil bych si se ženou, možná dvakrát, a hned se vrátil zpátky! Počítej teda s tím, že budeš permanentně mokrej a co Ti zmokne, už neuschne. Takže se taky smiř s tím, že polezeš každý ráno do mokrejch hadrů. Ale hlavně, hlavně se připrav na ty lidi. Jsou skvělý!

„Tenhle kmen byl kontaktovanej v padesátejch letech. Heh, až budete mluvit s Kamparim, s šamanem… Hochu, to je chlap, co ještě pamatuje, když ten kmen kočoval a byl úplně nekontaktovanej. Najednou v tý džungli viděli těžaře. No co myslíš, že udělali? Báli se, to je jasný. Tak je do jednoho pobili, a bylo. Ale je to strašně veselej chlapík, nikdo neví, kolik mu asi tak je. Možná osmdesát, kdo ví. A bacha na penisovou rybičku, nečůrej do vody, ať vo něj nepřijdeš, ale to Ty víš, viď. Kajmanů se naopak neboj, koupačka s nima je v klidu – bojí se Tě víc, než Ty jich! Ciao!“.

Cessna jak ze sna

Až na místě jsme se dozvěděli, že to těžaři neskončilo. Zhruba každý dva roky se do Ekvádoru vrhali misionáři, kteří skončili dost často obdobně.
Většinou se snažím popisování zážitků z letadel vyhnout, protože nebývají příliš zajímavé. Týkají se obvykle většího množství alkoholu, instantního jídla a zadků letušek. Tři první lety byly takové ty standardními dopravními letadly, jediným vzrušením byl vedle mě spící kameraman Ferda. Spal tak tvrdě, že nám se zvukařem Delim bylo až líto mu něco neprovést, a tak jsme mu dali do klína Playboy otevřený na stránce s dost vyzývavou nahou dívkou. Sledovat růžovějící tváře kolemjdoucích letušek bylo skvělé, chodily se na Ferdu dívat skoro hodinu. Ale ten poslední let, ten byl výjimečný.

Na vojenské základně na nás čekaly tři malé cessny, ale protože celkem vytrvale pršelo, letíme velkým letadlem, zatímco v jedné cessně budou jen batohy. „Mít dva kameramany v jednom éru je mrhání příležitostí!“, shodli jsme se společně s Petrem, a tak jsem si vlezl do malé cessny k baťohům. Plán byl, že odstartujeme nejdříve my, a až podle počasí poletí i větší letadlo se zbytkem výpravy.

Do džungle:

trekové hole  moskytiéra  klobouk repelent

Do vzduchu jsme se dostali ani nevím jak a já byl naprosto uhranutý tou krásou džungle. Co chvíli jsme přelétávali horské hřebeny tak nízko, až jsem měl pocit, že bych si na vrcholky stromů mohl sáhnout. Výše letět ale vlastně ani nebylo reálné, nad naším letadlem byly veliké ošklivé mraky, z kterých začínalo pršet. Kapky bušily do kokpitu letadla s čím dál vyšší intenzitou. Po chvíli jsme se dostali do bodu, kdy z letadla nebylo vidět nic.

V horském terénu to není dobrá situace, pilot na sobě už nechal znát, že hledá, kudy kam. Tu odbočil vlevo, tu vpravo, snažil se nabrat výšku. Po chvilce se naše letadlo otočilo směrem zpátky a bylo jasno. V tomhle počasí to prostě nejde. “Hele, Chrissi”, zeptal jsem se po přistání, “viděl jsi tu kůži na rukou pilota? Nevíš, co se mu stalo?”. “Jo jo, je to dobrej chlapík. To má z jednoho ne úplně povedenýho letu, shořelo mu celý letadlo…”.

Tam a zase zpátky

Když jsem vešel do “odletové haly”, celá parta na mě zírala s velmi překvapeným výrazem. Nakonec si ale oddechli, že jsme zase všichni, a vyrazili jsme auty do nedalekého města na oběd. Měli jsme strašný hlad. Cestou jsme řešili počasí, až se ozval z vysílačky jasný signál – TEĎ! Museli jsme si ještě nechat zajít chuť a otočit to zpět. Za pár minut jsme již stáli připravení na letišti. Možná to bylo znamení, říkal jsem si. Teď tedy poletíme všichni velkým letadlem a bude.

Jenomže… Do haly vstoupil Chriss a vysvětlil nám, že cestující jsou již nahlášeni. Poletím tedy znova malou cessnou. Byl jsem pro druhý start nakonec moc rád, mohl jsem si přelézt na jiné místo, až úplně dozadu, abych měl lepší výhled. Let trval nakonec něco přes hodinu a byl krásný. Letěli jsme přes území jednoho z posledních tzv. nekontaktovaných kmenů.

Území, kde vládne člověk, který se s naší civilizací ještě nepotkal

Letadla vnímají jako velké ptáky a žijí svým stylem již po staletí. Panuje zde o nich mnoho legend, mimochodem i ta, že nekontaktovaného člověka je možné vidět jen jednou. Následuje trefa oštěpem, šípem foukačky či prostě rána klackem. A je po všem. Není to vlastně jen legenda, chtěli bychom během návštěvy místního kmene potkat muže Umauje, jemuž loni zabil nekontaktovaný kmen syna a před časem i bratrance.

Pohledy z letadla byly o to silnější. Ale nikoho jsme neviděli. Ve vesnici, kam letíme, žije jedna dívka právě z tohoto kmene. Nepochopil jsem to úplně přesně, ale mám za to, že jí prostě nějak unesli. Je to ještě dítě, žije tady ale už tři roky. Nesmíme ale vědět, kdo to je. Chrání ji. Asi je to tak dobře.

Co si zabalit ?

Untitled-1

Hanibal Checklist App

Pokračování zase příště!

Petr Jan Juračka