Tádžikistán: první část

Tak po půl roce je to tady. Finální balení, převažování krosen a může se vyrazit. Čeká nás let do Istanbulu a pak hlavního města Tádžikistánu – Dushanbe.

Na letišti si necháváme zabalit naše cenné krosny. Přeci jen v nich je spoustu jídla, střechy nad hlavou a vůbec, člověk k nim má prostě po tolika letech citový vztah. Posíláme je do útrob letiště a jdeme čekat na letadlo. Už při čekání potkáváme 7 chlapů ve věku našich otců, co mají stejný cíl. Že by hory v takové dálce byly plné zase jen Čechů? Uvidíme. V letadle sedíme s nimi, tak zjišťujeme, co mají v plánu a vyprávíme si zážitky z cest. Chlapi se toho nebojí a prolévají hrdlo Ginem a Whisky. Není se čemu divit, však to jsou ogaři z Moravy. A mají i svérázný přístup k přechodu hor. Když nám říkají, že na úsek na který my máme mačky a velký respekt, oni mají jedny nesmeky a kus lanka, na kterým si je budou posílat. Asi jinej gang. Ale nic jim nevymlouváme a bavíme se dál. Po chvíli hlasy utichají a každý se snaží najít si pohodlné místečko na kousku svého životního prostoru. Po dosednutí letadla netrpělivě čekáme své zelené kokony. Uff, dorazily všechny. V 5 hodin ráno jsme všichni krásně opuchlí a svěží. Asi proto nám dávají vyplnit papíry ohledně víza. Hodně papírů, žádná tužka. Tak čekáme, až se k nám dostane ta jedna, která tu koluje. Vše probíhá hladce, můžeme vstoupit na území Tádžikistánu.

V hale si nás hned odchytne dohodnutý odvoz. Milý kluk, který nám drobně připomíná Milionáře z chatrče. Po chvilce jsme u hostelu. Tedy alespoň naše auto. Druhé auto někde bloudilo po městě a řidič netušil kam má jet. Ještě, že máme mapy.cz. Jdeme si na chvíli lehnout a odpoledne budeme řešit další věci.

Kde je bomba?

Budík nám zvoní kolem desáté. Těžko se nám leze z postelí, ale musíme. Vyrážíme se podívat na hlavní město. Potřebujeme směnit peníze a najít kartuše. S penězi se situace vyřešila rychle, ale sehnat bombu byl vyloženě Maraton. V prvním sportu nám řekl cenu 400 TJS za kus. Což je i na naše poměry dost peněz. Vynásobte si částku 2 a jste na CZK. Zatím odmítáme a jsme odhodlaní sehnat je jinde. Jenže nevíme kde. Zvolili jsme taktiku, že s plnými břichy se to bude řešit snadněji. Nevědomky si objednáváme jídla jak pro regiment. Škoda, že jsme jen 4. Číšníci začínají nosit na stůl a my jen koukáme. Z masových koblížků v jídeláku, které se tvářily nevinně, skoro až roztomile se na stole vyklubala obrovská bestie budící respekt. No tak s chutí do toho. Po první koblize mám dost a to tu na mě ještě čeká Plov (rýže, mrkev, maso) a Munty (taštičky z těsta plněné masem). Koulíme očima, funíme a přemáháme se sníst toho co nejvíc. Nakonec svůj boj prohráváme a téměř půlku hostiny si necháváme zabalit. Tak když už máme plná břicha, co uděláme s kartušemi? Stačí se zmínit číšníkovi a už sedíte vzadu na skútru a jedete kamsi do útrob města. No, snad se nám Martina vrátí. Po půl hodině je zpět, ale nic neveze. Jen velice silný zážitek z místní dopravy a tržiště. Ale místní jsou vytrvalí a chtějí nám pomoct.

Po dlouhé době a peripetiích máme 3 bomby a kamarády v restauraci i v místním divno podniku, kde se kouří vodní dýmky. Pro všechny případy doporučujeme dohodnout si bomby předem přes hostel, nebo řešit vařič na benzín.  Vydáváme se na zpáteční cestu do hostelu. Citelně se oteplilo a přijde nám to nekonečný. Na ubytování dáváme sprchu a navečer vyrážíme shánět večeři. Narážíme na pěknou restauraci. Hledáme v jídeláku něco lehčího. Pája zabodne prst do jednoho z X nabízených salátů. A jelikož chtěl něco lehčího, objednal si salát s koňským jazykem a hromadou sýra. To bohužel zjistil až potom, co číšník odešel. Marně jsme si u něj objednávali pivo. Dělal, že tomu slovíčku vůbec nerozumí. To nás trochu znervóznilo. Po večeři jsme sháněli po obchůdkách nějaký alkohol. Až v dost zapadlém krámku objevujeme Kozla! Bezva, máme vyhráno. Ale nekupujeme naše pivo, a zkoušíme Tádžický Šim-Šim. Experiment dobrý, pivo nic moc. Ale když se nachladí, jde to pít. Takže večer před odjezdem do hor debatujeme, jaký to asi bude, jak to budeme zvládat (váha baťohů, nadmořská výška). Jdeme spát, zítra vyrážíme brzy, abychom se vyhnuli náklaďákům na cestě.

Kozel v místní sámošce!

Obávaný tunel

Řidič dorazil na čas. Nákládáme batohy a jedeme pro Jirku s Kamčou, které jsme včera potkali ve městě a dohodli se na společné dopravě. Auto je klimatizované, což se přes den bude hodit. Jak cesta plyne, dozvídáme se od nových kamarádů, že je na cestě jakýsi tunel. Tunel, ve kterém ročně zemře tak 15 lidí. Zajímavá informace, hned se člověku jede lépe.

Ještě než se dostaneme na ono místo, kam se všichni těšíme, náš šofér zastavuje a vyhání nás ven. A fotí se s námi. Když to viděli jiní místní, hned nám rvou telefony do ruky a objímají nás. Nechápeme co se děje, ale jako správné celebrity se usmíváme, máváme do foťáků a evidentně děláme radost všem kolem.

obávaný tunel

Když už jsou všichni nabaženi, vyrážíme v ústrety obávané díře ve skále. A tou dírou zase tolik nepřeháním. Marně přemýšlím, co je tu jinak. Po půlce cesty přicházím na to, že v tunelu nejsou ani světla ani větráky. Veškeré zplodiny zůstávají pěkně v útrobách tunelu a dost znepříjemňují viditelnost. Tady se člověk skutečně nechce vybourat a vylézat ven z auta. Řidič naštěstí jede suverénně a tak se člověk ani moc nebojí. Po pár desítkách minut vyjíždíme ven a vítáme denní světlo.

Cesta je nad naše očekávání, pěkný povrch a opravdu to vypadá jako silnice. Takže po 5 hodinách jsme ve vesnici jménem Artuch, kde má začít to naše dobrodružství. Ještě před tím vším chodíme střídavě na záchod, kde jsme svědky probíhající zabijačky. Akorát místo pašíka, tu jsou dvě kozí hlavy a ta třetí zatím stojí u stromu a kouká na dvě předešlé kámošky. Snažím se dělat, že nic nevidím a brát to jako koloběh života. Máme přebalené batohy, doplněné zásoby vody, všechny kusy kůže co se vystavují sluníčku namazány – můžeme vyrazit. Vesnice z nás má pozdvižení. Ptají se, kam jdeme a ochotně nás navigují na cestu. Někteří se dokonce zastavují a fotí se s námi, ti více stydliví čekají, až projdeme kolem a dělají si s námi na tajňačku selfie.

Na hory a dál

Pomalu se škrábeme do kopce, pod vahou baťohů děláme často pauzy. Po 3 hodinách zdoláváme prvních 700 výškových metrů a jsme u nádherného jezera. Nikde nikdo. Jen na druhé straně stádo ovcí a uprostřed ostrůvku na jezeře pár místních stanů. Zakládáme i své stanové městečko. Filtrujeme si vodu a vaříme večeři. 

Druhý den ráno není 2 členům zrovna nejlépe, tak se rozhodujeme, že dopoledne strávíme na místě a pokračovat budeme až po obědě. Zbytek výpravy se jde projít kolem jezera. Kolem poledne balíme stany a vyrážíme. Dneska to máme jen 300 výškových, tak nikam nespěcháme a kocháme se soustavou jezer. Potkáváme chlápky z letadla. Zevlují u jezer už druhý den v nějakém kempu. Klukům to nedá, tak se o svačinové pauze vydávají do zmíněného kempu a zjišťují, zda se tam nedá něco nakoupit. Vracejí se se slušným arsenálem. Jirka by i koňak koupil, ale vzhledem k váze ho tam nakonec nechal. Stačilo, že si vzal konzervu se sójovým masem.

Pokračujeme dále, dneska už to máme opravdu jen kousek. Dostáváme se na hranu jezera, u kterého dnes budeme spát. Nacházíme krásný plácek. Jelikož máme ještě půl dne, chceme vyrazit v rámci aklimatizace na nějaký přilehlý kopec. Rozdělujeme se na skupinky. Jirka+Kamča koupačka, Martin kopec na druhé straně jezera, já, Péťa, Zdenička a Pája vyrážíme prozkoumat cestu, po které pošlapeme zítra. Bereme to docela přímo nahoru, představa, že to jdeme zítra s krosnami nás zase tolik netěší.

Vyšplháváme se do cíle, který jsme si zvolili dole. Sedíme a kocháme se výhledy do údolí. Občas zahlídneme Martina na protějším kopci, jak se škrábe nahoru. Po nějaké době potkáváme dva turisty, tak nás informují o cestě přes zítřejší sedlo, a jak to vypadá u Alaudinského jezera. Podle jejich slov se máme na co těšit. Když nepočítáme 800m ↑ a 1 000m ↓. Pro dnešek nám výlet stačí, jdeme pomalu dolů k Dushaka lake a těšíme se na sprchu. Vzhledem k tomu, že na kopcích je ještě led a sníh, dá se tušit i teplota naší dnešní koupele. I přesto bereme ručníky a vyrážíme hledat koupelnu. Sprcha připomíná spíš grotesku, ale hlavní části jsou umyté.

Po sprše je čas na večeři. Jirka si uvařil dobrotu od místního pána. Sójové maso vypadá zvláštně a chutná velmi podobně. Taky další den svého strávníka pěkně potrápí. Jirkovi není po ránu zrovna nejlépe. I Martin má trochu běhavou a nemá úplně syté barvy ve tváři. I přesto za drnčení budíku vstáváme a provádíme každodenní ranní rituál. Za necelé 2 hodiny karavana vyráží vstříc sedlu ve 3 800 m.n.m.

Stoupáme pomalým, ale jistým krokem vzhůru. Odpočíváme pro jistotu delší dobu, pořád se snažíme nepodceňovat výšku, ve které se pohybujeme. Po obědě se vydáváme dobýt vrchol. Každý si volí trochu jinou trasu, ale všichni se škrábeme do kopce, jak jinak na této dovolené. Každý si jde svým tempem a v rozestupu cca 15 minut všichni dobýváme nejvyšší vrchol dneška. Pro spoustu lidí je to nejvyšší bod, kde se doposud nacházeli. I přes zimu a šlehající studený vítr je na tvářích všech vidět radost a euforie. Rychlé focení a utíkáme dolů směrem k Alaudinu.

Po cestě nás potkává déšť. To by mi ani tak moc nevadilo, jako fakt, že se schylovalo k jedné budoucí historce. Když na to koukám zpětně z tepla domova, je ta historka i vtipná. V tu chvíli jsem byla spíš „přinasraná“, než veselá.

Jeden člen naší výpravy mě poprosil, abych na něj počkala, že si potřebuje skočit za kámen. Vzhledem k jeho zažívacím potížím jsem měla pochopení. Tak jsem stála, čekala a koukala. Jak s na půl staženými kalhotami a vlajícím toaleťákem utíká přes suťovisko aby na to měl alespoň nějaké soukromí. Jelikož během chvilky začalo hodně pršet, musela jsem vlézt do batohu a hledat goráčový věci. Samozřejmě vše bylo důkladně uloženo na dně nepromokavého pytle. Konečně to na sebe navleču a koukám, jestli se na druhé frontě již zadařilo. Vidím tam postavičku, co tam zase běhá a honí odfouknutý kus toaleťáku. I přes nepřízeň počasí jsem se musela od srdce zasmát. Alespoň něco málo mě zahřálo v té zimě. Rituálně musíme pohřbít kus spodního prádla, nedá mi to a propukám v upřímný smích. Vím, že průjem není nic veselého, ale smát se člověk musí i kdyby na chleba nebylo.

Pokračujeme tedy dále dolů z kopce a doháníme zbytek skupiny, která čekala nedaleko. Sestup je pomalý a vyčerpávající. Po cestě dolů najednou i Pavel odbíhá za kámen a vylézá s nehezkým výrazem ve tváři. Začíná mu být hodně špatně a motá se mu hlava. Necháváme ho odpočívat, Martin s ním zůstává a holky vyráží dokončit sestup. Když vidíme obydlí je to jako Fata Morgana. Sedáme si i s krosnami na zem a už se nechceme ani hnout.

Nakonec jdeme všichni obhlídnout i druhé „občerstvení“. A koho tu nepotkáváme – Čechy z Rožnova. Díky oslí pomoci, která jim vyvezla bagáž do půlky cesty do sedla, byli již dávno na místě. Trochu si nás dobírali a pošťuchovali, kde se jako flákáme apod.

Hledáme místo na spaní. Plácky tu sice jsou, ale vše je strašně zaprášené a moc se nám to nelíbí. Půlka se jde podívat na zelený plácek kousek odsud, já zůstávám s Pájou, který nevypadá dobře. Za chvíli z druhé strany přibíhá Martin, že je to tam pěkné. Necháváme zatím Páju ležet zabaleného v alufólii aby odpočíval. Martin mu bere batoh a nese ho do tábora. Jirka s Kamčou zůstávají s Pájou s tím, že pak nějak dojdou. Nakonec se k nám všichni 3 přidají. Mezitím jsme Pájovi postavili stan a připravili spaní. V podstatě hned si jde lehnout. Necháváme ho spát a budíme ho až na večeři. Nemá moc hlad, ale statečně do sebe souká alespoň suchary. Na další den máme jasno, co se bude dít. Budeme odpočívat.

Takže žádný budík, necháváme se pěkně probudit až světlem a teplem v našich obydlích. Dáváme si snídani, poleháváme na zemi. Čteme, luštíme křížovky a pečeme se na slunku. Skoro jak u moře. Jen ne u slaného a místo racků se nám tu jednou za čas proženou splašené krávy. Jedna byla dokonce tak zvědavá, že se přišla podívat mezi stany. Při snaze ji zahnat co nejdále od našich obydlí, jsme jednu lehce vyplašili a namířila si to přímo k jednomu stanu. Už jsme všichni viděli popraskané tyčky a spokojenu krávu jak si hoví uvnitř stanu. Naštěstí to dopadlo dobře a skončilo to jen posranou šňůrkou od stanu. Hlavně, že stan zůstal v celku.

Na odpoledne vyrážíme na krátký výlet. Líbí se nám jeden zelený kopec nad jezerem. Vyrážíme na lehko. Po cestě ztrácíme dva členy výpravy. Zdenička a Péťa to otáčejí. Není jim úplně nejlépe, tak to nechtějí pokoušet. Dneska to ničemu nevadí, hlavně ať jsou všichni v pohodě. Nahoře se potkáváme s Jirkou a Kamčou. Jirka je úplně unešený z množství a velikosti motýlů. Neustále je fotí. Kocháme se výhledy jak na motýli, tak do údolí. Obědváme a užíváme si klídek a ticho. Cestou zpět nejdeme přímo dolů, ale obcházíme jezero z druhé strany. Při návratu nacházíme základní tábor v totální anarchii. Opalovačka, čtení časopisů a sprosté nicnedělání. Člověk se na chvíli vzdálí a hned to zvlčí. Ale přeci jen, jsme na dovolený, tak se na chvíli přidávám.

Po chvíli to vypadá, že bude pršet a přijde bouřka. Zlověstné mraky se převalují po okolních údolích. Neváhám, beru do ruky ručník a mažu se rychle okoupat, než ta nicota dorazí k nám. Koupání v přítomnosti bouření je celkem rychlé. Schováváme se do stanů s nadějí, že se konečně trochu ochladí a my se nebudeme muset schovávat před neúprosným sluncem. Chvíli to vypadá, že se zadaří, ale po nějaké době vylézáme zase ven.

Přeskočí jiskra?

Pro zkrácení dlouhé chvíle se rozhodneme, že uděláme táborák. Není snadné najít nějaký reprezentativní kus dřeva. Ale kluci to nevzdávají a přeci jen něco donesou. Aby rozdělání ohně nebylo fádní, bereme do rukou křesadlo a hrajeme soutěž, kdo rozdělá pomoci křesadla oheň. Všichni do toho dávají všechno. Máme různé kategorie šikovnosti, od kategorie „nevím, jak se to drží“ po kategorii „skoro to blaflo“. Přes různorodost naší skupiny se nám nedaří zapálit oheň a vzhledem k tomu, že jsme v polovině dovolené a škrtadlo budeme ještě potřebovat, zapalujeme oheň tradičním způsobem – sirkami. Ohýnek spokojeně plápolá a my si připadáme jak u nás doma někde na Sázavě. Dokonce testujeme teorii z Pelíšků a přihazujeme do ohně uschlé kravince. A ejhle, skutečně, hovno hoří!

Soutěž ve škrtání 🙂

Další den nás čeká výšlap 700 výškových metrů. Koukali jsme na cestu předešlý den. Čekají nás dva prudší výšvihy na jakési terasy. Odměnou by nám měl být pohled na nejvyšší horu Fanských hor, majestátní Čimtargu. A hned vedle ní kopec nesoucí jméno Pik Energia. Právě mezi těmito dvěma horami je sedlo, do kterého máme namířeno. Ráno balíme svá obydlí zpět do krosen a pomalu vyrážíme. Slunko opět pálí a žhne. Neúprosná výheň už od rána. Naděje na stín v údolí, kterým se budeme škrábat nahoru celý den je po chvíli pryč. Jediný úkryt se dá nelézt u obrovských balvanů, které vypadají, jak kdyby obři hráli kopanou a pak nechali své míče jen tak poházené po okolí. Bezva místo na odpočinek a doplnění tekutin.

Cestou nahoru nás dohání karavana oslíků nesoucí na svých bedrech krosny Rožnováků. Po oslících nás za chvíli dohání i ruská výprava horolezců. Jsou poctivě naloženi, ale běží jak kdyby na zádech nic neměli. Nenecháváme se vyprovokovat a pokračujeme si svým tempem nahoru. Času máme dost a je tu pěkně, tak kam spěchat.

Po dosažení druhé terasy ze tří, si dáváme pauzu. Stavíme přístřešek ze stanu, abychom se schovali před žárem. V klidu si vychutnáváme svůj příděl jídla. Čekáme na Jirku s Kamčou a děláme si fotky do cestovatelského alba. Pak pokračujeme všichni společně dál. Čím více se blížíme do cíle dnešního dne, tím více se začíná objevovat sníh. Ten by tu úplně být neměl.

Když přicházíme na místo dnešního noclehu, není to tu úplně podle fotek. Mutnoe jezero je o mnoho větší než všichni popisují a sněhu je tu požehnaně. Zjišťujeme, jak to vypadá na hoře. Jak Čimtarga pas, tak i Kaznok. Potkáváme další Čechy, horolezce, kteří dnes byli v 5000 na Pik Zamoku. Ukazují fotky laviny na trase, kterou bychom měli jít my v následujících dnech. Je vidět, že je čerstvá a že laviny padat budou. Je velké teplo i tady nad hranicí 3 000 m.n.m. Probíhají velké debaty, jak budeme postupovat dále. Překonání sedla je pro nás zásadní. Pokud to nepřelezeme, budeme muset zpět stejnou cestou a neuděláme kolečko. Po dohadech se volí kompromis. Vylezeme si zítra cvičně do výškového tábora pod sedlem do 4 100 m- a uvidíme jak moc je tam sněhu a jak moc nebezpečné to bude. Večer si nastavujeme budíka na 6 ranní a v 7 vyrážíme.

Cesta vypadá celkem dlouho lépe, než jsme předpokládali. Nakonec dosahujeme hranici sněhu. Někteří z nás nandávají mačky, jiní pokračují bez. Za nedlouho narážíme na lavinu, kterou jsme viděli na fotkách. Ve skutečnosti je mnohem větší a impozantnější než na obrázku. Člověk si v tu chvíli připadá jak nicotná tečka. Na klidu nám moc nepřidává ani fakt, že je vidět prasklina táhnoucí se od odtrhu a čeká na svou příležitost. Je slyšet praskání všude kolem, dokonce během svačiny i vidíme, kde se to vysypává. Není to po cestě, ale příjemný pocit to stejně není. Na skupině je vidět váhání. Většina členů ještě nebyla ve 4 000 m n.m., takže by si rádi tuto magickou hranici splnili. Dáváme si dohodu, rychle tam vylezeme, ale nejdéle kolem druhé odsud mizíme. Cíl splněn, nacházíme se v hranici 4 000m. Fotky ani radostné video na GoPro nesmí chybět. Holky mažou dolů, pánové, jak se dalo očekávat by rádi ještě výš. Vylezou si do 4 100 a obhlídnou případné místo na stanování.

 

Dolů to jde rychle, nejen proto, že se dá dobře klouzat po sněhu, ale možná nás popohání i tak trochu faktor strachu. Sníh začíná být rozbředlý a boříme se. Představa, že se v tomhle drápeme s 20 kg krosnami nás nijak zvlášť netěší. Zdroje vody jsou taky pod vodou. Spaní na sněhu, s čím jsme nepočítali, nás odrazuje od přechodu sedla. Ne, že bychom to nedali. To nejspíš ano. Ale už se to hodně vzdaluje komfortu dovolené. Byly by to 3 dny chůze ve sněhu, propadání se sněhem a s nejistým cílem, jak to vlastně vypadá na druhé straně. Kde všichni slibují ledové koryto. Otázka je jak to tam vypadá ve skutečnosti, když tady dole to vypadá úplně jinak, než v tuhle roční dobu má. Rodí se nám v hlavách myšlenka, že bychom si vylezli alespoň na Kaznok a ten samý den ještě seběhli zpět k Alaudin Lake a vymyslíme alternativní plán.

Nálada ve skupině je pochmurná. Všichni se těšili na překonání náročného sedla a do výšky blížící se k 5 000 m n.m. Ale vyhrává názor, že si to alespoň trochu chceme užít a že brození se sněhem po kolena tomuhle moc neodpovídá. Večer jsme se šli ještě radit s Rožnovákama, kteří si vylezli do 4 321 m a jeden dokonce až nahoru. Cestu si moc nepochvalovali a vypadli dost zničeně. Jen nás utvrzují v náhradním plánu…

Pokračování příště 🙂

– Foto a text: Lenka Lánská, DAILY ADVENTURES