Grossglockner a Glocknerwand

Grossglockner

Výstup na Grossglockner je považován za základní vzdělání horolezce. Objektivně řečeno na něj totiž nevede žádná vyloženě lehká cesta, která by nevyžadovala alespoň základní technické znalosti pohybu v ledovcovém a kombinovaném terénu. My se blíže podíváme na tři výstupy – a pak plynule přejdeme ke čtvrtému možnému. Pojďme na to!

Normální výstupová trasa (II UIAA)

Stüdlhütte – Erzherzog­‑Johan Hütte – Grossglockner

Normální výstupová trasa na Grossglockner začíná na obrovském parkovišti u hotelu Lucknerhaus. Dojet sem vlastním autem není problém, jen počítejte s tím, že se na horské silničce platí drobné mýto. Z parkoviště pak vyrazíte po široké cestě k už z dálky dobře viditelné chatě Lucknerhütte. Co víc, už z parkoviště je dobře vidět, máte­­‑li štěstí, váš cíl, Grossglockner.

Po hodince chůze po široké cestě se dostanete ke zmíněné chatě, kde stojí za to na chvilku shodit batoh a odpočinout si u vychlazeného radleru. Výhled do údolí je parádní a vskutku není kam spěchat. Po pauzičce pokračujete dále na sever po dobře značené cestě, která se ale obratem mění v menší pěšinku a stále prudčeji stoupá vzhůru. Po několika stovkách metrů přejdete po malém dřevěném mostku přes potok a vyškrábete se prudkým svahem o další desítky metrů výš. Takhle postupujete stále dál a dál, až se po cca dvou hodinách objevíte na platu u Stüdlhütte. Ta je hodně velká a je vyhlášená svojí kuchyní. Ano, pokud si tu objednáte k ubytování polopenzi, věřte že se výstup změní v gastronomický zájezd!

Budík si ráno nastavte na pátou, nebo možná trochu dřív. U snídaně bude trochu plno a počítejte s tím, že tomu tak bude i na výstupové trase. Po odchodu z chaty nejprve traverzujete pod hřebenem Luisengrat, který se zvedá před chatou (a později přechází ve Stüdlgrat) a následně vystoupáte prudkým svahem do kotle, ve kterém se před vámi rozvine ledovec Ködnitzkees i pohled na jižní stěnu Glockneru. Nástup k ledovci zabere přibližně hodinu.

Po navázání na lano pak přecházíte přes ledovec v ledovcovém družstvu a míříte k prudkému svahu a hřbetu, na kterém je už vidět budova chaty Erzherzog‑Johann Hütte. K ní dolezete po hřebínku, který je zajištěný ocelovým lanem. Pokud budete postupovat stále v lanovém družstvu, lze doporučit průběžné jištění. Chata leží ve výšce 3454 m a je posledním záchytným bodem před finálním výstupem. I zde se v sezoně můžete občerstvit.


Stüdlhütte (2800 m n. m.):

Nově vedou chatu Matteo a Veronika, dva východní tyrolané, kteří měli na počátku sen o společné chatě. Nakonec získali spoustu zkušeností s vedením horských chat a od roku 2018 se s nimi můžete setkat právě tady.

Sezóna: letní sezóna od června do poloviny října

Kontakt: tel.: +43 4876 8209 (v sezóně), mimo sezónu raději email, odkaz najdete na webových stránkách

Kapacita: 7 nocleháren (3 x 14 míst, 4 x 16 míst); pokoj se 16 místy; celkem: 122 lůžek

Cena: lůžko pro dospělé (nad 26 let), pokud jste člen Alpenverain: 13 €, pro nečleny: 23 €; snídaně pro členy Alenverain 12,50 €; polopenze 36,50 €


Z chaty na vrchol je to už jen asi hodinka, dost záleží na provozu na trase. Za chatou pokračujete po ledovci na temeno hřebene, v jeho pravé části se pak ukrývá prudký sněhový svah s názvem Glockner Leitl, kterým se dostanete přímo na výstupový hřeben. Zde začíná ta nejzajímavější část, průstup skalním hřebenem, který je dostatečně zajištěný ocelovými tyčemi, které se hodí pro průběžné jištění. Expozice je fantastická, nejlepší je ovšem v sedýlku mezi velkým a malým Glocknerem. Tam jsou potřeba tři rychlé kroky a k vrcholu už pak zbývá jen překonat 15 m vysokou skalní stěnku, ve které je ale dostatečné množství velkých chytů. Ze Stüdlhütte na vrchol počítejte zhruba se čtyřmi až pěti hodinami, na sestup stejnou cestou přibližně se třemi.

Stüdlgrat (III / IV- UIAA)

Stüdlhütte – Grossglockner

V horních partiích hřebene Stüdlgrat. Foto: Michal Sylla

Průstup jihozápadním hřebenem Grossglockneru patří k horolezeckým maturitám. 600 výškových metrů nádherně exponovaného hřebene s obtížností jen mírně přesahující třetí stupeň UIAA láká mnohé a opravdu stojí za to. Těm zkušenějším doporučujeme vyrazit za tímhle kouskem spíš mimo sezónu, klidně v zimě. Jde o parádní výstup a s minimem lidí je to ještě lepší.

Začíná se opět od chaty Stüdlhütte, tentokrát ale vyrazíte od cedule, která před chatou celý výstup podrobně popisuje, přímo svahem nahoru. Za necelých třicet minut se dostanete na úroveň ledovce Teischnikees a v jeho pravé části, v těsné blízkosti hřebínku Luisengrat, postupujete k místům, kde se hřeben prudce zvedá. Cesta bývá dobře prošlápnutá, není tedy potřeba mít strach, že byste nástup na hřeben netrefili. Na ledovci je rozhodně potřeba postupovat v lanovém družstvu.

První metry hřebene nepřináší příliš obtížné lezení, jde o postup zhruba dvojkovým terénem. Trochu potrápí jen těžší plotýnka. Jinak se postupuje téměř přesně po hřebeni, cesta je jasně znatelná pomocí oškrábané skály od maček a občasných jisticích tyčí či borháků. Těch je na cestě tak akorát, aby bylo možné těžší místa zajistit. Terén je opět vhodný na postup s průběžným jištěním.

Po zhruba dvou až třech hodinách od startu byste měli dorazit na místo zvané Frühstückplatz. To je místo, kde je možné, v případě pomalého postupu nebo nepřízně počasí, se ještě vrátit. Pokud polezete dál, bude už vždy jednodušší dolézt na vrchol.

Hned nad Frühstückplatzem vás čeká vypečený koutek a za ním exponované místo zvané kazatelna, asi nejpěknější a zároveň nejtěžší místa na hřebeni. Delikátní plotna na hřebeni zajištěná dvěma nebo třemi borháky naopak největší obtíže uzavírá, i když celý zbytek hřebena až na vrchol se kontinuelně drží s obtížností u třetího stupně UIAA. V nejexponovanějším úseku je na místě zajištění ocelovým lanem.

Výstup je fyzicky namáhavý, ale rozhodně nádherný a dalo by se říct nezapomenutelný. Pokud budete mít štěstí na dobré podmínky, zvládnete výstup z chaty na vrchol za 4-6 hodin. V podmínkách špatných můžete klidně počítat i s dvojnásobkem. Sestup vede normální cestou přes Erzherzog­‑Johann Hütte.


Něco málo z metodiky:

Mrkněte na metodiku potřebnou pro pohyb na ledovci a horské lezení! Vše najdete zde!

Jak se vybavit?

Pokud potřebujete poradit, jak se vybavit na různé aktivity v horách, dobré rady najdete zde!


Pallavicini Rinne 55° / III UIAA

Franz Josef Hohe – Glocknerbiwak – Grossglockner

Poslední z cest, o kterých se zde zmíníme, je vyloženě lezecká túra skrz Pallaviciniho kuloár. Tím prvně prostoupil kníže Pallavicini doprovázený místními horskými vůdci, kteří mu v ledovém kuloáru vysekávali schody. Dnes se jedná o nádherný lezecký výstup ve firnu, ledu a mixu.

Výchozím místem je severně od Grossglockneru položené parkoviště Kaiser Franz­‑Josef Höhe, na které můžete přijet po placené Grossglockner Hochalpen strasse. Pokud se ovšem vydáte na tento výstup mimo sezonu (což doporučujeme, v létě je zde málo sněhu a hodně padají kameny), musíte počítat s tím, že je silnice uzavřená, a tak vás čeká pochod z vesničky Heiligenblut.

Z parkoviště musíte sestoupit do udolíčka, kde téměř před očima mizí ledovec Pasterze. Přes něj přejdete a začnete stoupat k hřebeni, který spadá vpravo od vrcholu Glocnerwand. Na něm totiž stojí malá bivakovací budka Glocknerbiwak, místo, kde budete před samotným výstupem nocovat. Bivak není příliš prostorný, a tak je dobré počítat i s tím, že bude plno a že budete muset přečkat noc venku.

Grossglockner a sněhem zapadané poslední metry slavné Grossglockner Hochalpenstrasse. Foto: Ondra Vacek

Samotný výstup začnete ještě za tmy a po většinou prošlapané cestě traverzujete pod stěnou Glockerwandu a Grossglockneru až do míst, kam od vrcholu Glockneru spadá široký sněhovo­‑ledový pás. Tím je právě Pallaviciniho kuloár. Prvním oříškem je překonání odtrhové trhliny. V zápětí vás čeká několik stovek metrů většinou firnového lezení na předních hrotech ve sklonu okolo 50°. Podle toho, jak moc sněhu na místě bude, bude možné se zajistit pomocí šroubů do ledu.

Kuloár se později začne zužovat a napřimovat, nejprudší místa nabídnou sklon 55°. Nakonec se změní v úzký mixový žlab, který je klíčem k cestě na vrchol. Mixové lezení ve třetím stupni obtížnosti může lehce potrápit, rozhodně ale potěší, že jsou na místě i postupné fixní jisticí body (ne mnoho, ale jsou). V těchto místech je potřeba si dávat velký pozor, neboť cesta samotná končí v sedle mezi velkým a malým Glocknerem a při větším provozu na normální cestě odtud padají kameny a kousky ledu. Přímo v sedle je umístěná kovová tyč, za kterou se zajistíte, a můžete směle pokračovat k vrcholu.

Sestup je vedený normální cestou na Erzherzog Johann Hütte a odtud ledovcem a svahem Hofmannskees dolů k ledovci Pasterze.

Odpočinek na parkovišti Franz Josef Höhe s pohledem na Grossglockner. Foto: Ondra Vacek

Potřebná výbava

Na tento výstup bezpodmínečně potřebujete: dva lezecké cepíny, dvojčata/půlky lana, mačky a vlastní jisticí prostředky.

Zajímavosti

Kromě zmíněných výstupů stojí za zmínku také Mayerlrampe – kombinovaný výstup v severce Glockneru, nejprve ve strmém firnu a ledu, poté velmi exponovaným mixovým hřebenem na vrchol. Pallaviciniho kuloár sjela jako první žena na lyžích Iva Filová.

Text: Ondřej Vacek | Fotografie: Ondřej Vacek, Michal Skalka, Michal Sylla


Glocknerwand

Glocknerwand je mohutná hora, která se pyšní velmi strmými, přes 400 metrů vysokými stěnami orientovanými na jihozápad a severovýchod. Nachází se v horské skupině Glockner a od Grossglockneru je oddělena zářezem zvaným „Untere Glocknerscharte“ (3596 m). Vrcholová oblast je většinou pokryta sněhovými převějemi, díky nimž je lezení nebezpečné a nepředvídatelné. Věže Glocknerwandu jsou proto považovány za nejobtížněji dostupné vrcholky v celé skupině Glockneru.

Trocha historie

Jak už jsme zmínili, první pokus vylézt na Glocknerwand byl proveden 25. září 1869 německým alpinistou Karlem Hofmannem a dvěma horskými vůdci, Michaelem Groderem a Josefem Kererem. Skupina však v obtížných podmínkách nedosáhla nejvyššího bodu, ale v husté mlze dolezla pouze do výšky 3711 metrů. Toto místo bylo pojmenováno na jejich počest, Hofmannspitze. Teprve 3. září 1872 se podařilo vylézt nejvyšší bod (Gratturm) horolezci Josefu Pöschlovi. Následovaly další pokusy o výstupy, ale spousta z nich byla neúspěšná, některé končily dokonce smrtí. První sólový výstup na Glocknerwand, bez horských vůdců, provedl v srpnu roku 1891 Ludwig Kohn.

Výstup

Výstup na Glocknerwand není žádný med. Tedy určitě je, ale chce to široké zkušenosti s pohybem ve vysokohorském lezeckém terénu, dobrou práci s lanem a lezeckým vybavením. Ačkoliv by na Glocknerwandu mohly nejvíce lákat jeho stěny, tou největší atrakcí je jeho traverz – ve spojení s traverzem Grossglockneru jde o fantastickou alpskou túru nebývalých rozměrů, při které v podstatě překonáte víc než 11 vrcholků nad 3000 m! Takzvané Glocknerwand Überschreitung krásně popisuje náš ambassador Háček slovy: „Když jsou na Grossglockneru davy, tady je prázdno. Lezete víceméně v pevné skále, k dispozici máte dokonce i fixní postupové jištění a obtížnost nepřesahuje IV UIAA.“ Dle průvodce by vám přechod samotného hřebene měl trvat 11-12 hodin.


Jaký materiál a vybavení s sebou?

Nezapomeňte na dobrou horolezeckou výbavu tohoto typu: cepín, mačky, expresky, HMS karabiny, kyblík na slaňování, ploché smyčky, friendy, lano 40 m, prusíky a alespoň jeden ledovcový šroub.

Co se týká toho, co na sebe, určitě se hodí: kalhoty a odolná bunda s membránouzateplovací bunda, nezapomeňte na pořádné rukavice, čepicihelmu!

Tip na túru přímo od Zdeňka Háčka Háka najdete tady!