Ahoj všichni milovníci outdooru a příznivci Hanibalu!

Píšu tento text, vyprávění, zamyšlení, anebo jak chcete, o hanibalím Summer campu, který se letos konal na Dachsteinu. Píšu to jako nováček a benjamínek Hanibal teamu, a proto bych vám chtěl říci, jak to bylo celé od začátku. A hlavně, jaké to bylo z mého pohledu.

Do Hanibalu jsem přišel v půlce srpna, všichni byli moc milí, pomáhali mi a já hned poznal, že to je prostředí, ve kterém chci trávit hodně času. Po pár týdnech se spousta hanibaláků začala bavit o přípravách Summer campu. Byla to věc, o které jsem zhola nic nevěděl, myslel jsem si, že se mě to netýká, a o to více jsem byl překvapený, když mě Jirka pozval. Bál jsem se neznámého, ale byl jsem uklidněn, že to bude super a že to zvládnu. A tak jsem začal shánět potřebné vybavení. Něco už jsem doma měl, ale i tak jsem musel leccos dokoupit anebo půjčit. Zrovna mačky a cepín nepatřily k obsahu mé skříně.

A teď už k samotnému Campu. Všechny přípravy jsem zvládl a vybavení sehnal. Opravdu hodně mi pomohla telefonní check-list aplikace, kterou vyvinul právě Hanibal. Bez ní bych půlku věcí neměl a mohl bych možná tak sáňkovat. Se zabaleným batohem jsem vyrazil do Prahy do našeho krámku na Vinohradech, kde byl sraz a odkud se také odjíždělo. Po ujištění se, že všichni máme opravdu vše, jsme naskákali do aut a vyrazili. Samotná cesta autem by v jiné společnosti byla asi dlouhá a nudná, ale tady ne. Myslím, že nenastalo deset minut ticha. Všichni byli veselí, vyprávěli svoje zážitky a historky a já se na nadcházející víkend těšil víc a víc.

Momentka z chaty
Momentka z chaty

Na parkoviště u Gossausee jsme přijeli někdy uprostřed noci, kdy by každý čekal, že se půjde hned spát. K mému překvapení se ale stal pravý opak. Z aut se vyndaly různé buchty a koláče, nějaké to pivo a víno a bylo zaděláno na opravdu příjemný večer. Zabaleni v peří, pro mě další položka na „must have“ seznamu, jsme si povídali ještě dlouhou dobu, oslavili jsme troje narozeniny a postupně odcházeli spát. K ránu přišel déšť, a tak všichni, co spali venku, rychle hledali úkryt v autech.

Ráno jsme posnídali zbytky z noci a další jídlo, které jsme dovezli. Přebalili batohy, abychom nahoru táhli jen to potřebné, a postupně po skupinkách začali vyrážet. Já, natěšený jak malý kluk, jsem vystartoval hned s tou první. Čekalo nás několikasetmetrové převýšení a ukazatele směřující na Adamek Hütte, která byla naším cílem, slibovaly až pětihodinovou cestu. Zdálo se mi, že tato informace nás motivovala k ještě rychlejšímu tempu. Rychlost stoupání nás ale vůbec nijak neomezovala v kochání se okolní přírodou. Zastavili jsme jen párkrát, a to na jídlo a na fotky. Adámka jsme dobyli po více než třech hodinách chůze. Ale spokojení a plní energie. V následujících desítkách minut začaly přicházet další a další skupinky. To už ale jen odhaduji, protože jsem usnul. Vím, že někdo šel obhlédnout cesty a nástupy v okolí chaty a někdo šel dokonce lézt. Většina však odpočívala. Po výborné večeři jsme sice ještě nějakou dobu seděli, ale šli spát celkem brzo. Následující den měl být celkem náročný.

Nácvik záchrany osoby z trhliny

Bylo to tu, den, na který jsem se tak těšil a zároveň se ho tolik obával. Pocit natěšenosti ale jistě převládal. Museli jsme vstávat opravdu brzo, abychom se vyhnuli dalším turistům mířícím na vrchol Dachsteinu. Přece jenom nás nebylo nejméně a tak bezpečnost především! Nejdříve jsme šli po holé skále a bylo celkem příjemně teplo, ale jak jsme stoupali a ledovec se blížil, tak teplota začala klesat. Dostali jsme se do mraku, kde nebylo vidět na dvacet metrů a kde nepříjemně foukalo. Pak jsme došli na ledovec. Museli si nasadit mačky, obléknout úvazky a do rukou vzít cepíny. Nebyl jsem sám, kdo to zažíval poprvé, a tak proběhlo rychlé školení pohybu po ledovci a správného navázání. Stoupali jsme tím mlíkem dál, než jsme narazili na takovou pěknou trhlinu. Od Ondry jsme měli slíbené miniškolení záchrany z trhliny a tahle se zdála být tou ideální. Po názorné ukázce jsme postupně do trhliny všichni napadali a postupně se vytahovali. Nezdá se to, ale je to opravdu náročné a bez pomoci bych to nezvládl. Ještě že to bylo jen na zkoušku. Po tomto miniškolení se malá skupinka lidí odpojila a šla zpět dolů, kde měla v plánu vylézt nějaké cesty. Zbytek se vydal opět vstříc další neprostupné mlze.


Dachstein (moje-tvoje)

Ty mlhy prosvícené ranním sluncem a srdce pohlcené neznámým koncem

Hory mlžné a vysoké vrcholy možné a cesty k nim divoké

Kámen je pevný, tvrdší než pěst, tvé odhodlání však posílí zvěst

že na špici – mlhy se trhají a na rozhraní všech cest

paprsky splývají po lidské tváři a tvůj úsměv se rozzáří


báseň sepsala Hanina

Vůbec nechápu, jak, ale dostali jsme se přesně tam, kam jsme potřebovali. Na začátek ferraty vedoucí na vrchol. Potkali jsme tam partu lidí, která nám řekla, že nahoře je krásně, svítí sluníčko a je jasno. Zafungovalo to jako doping a velmi rychle jsme se vydali nahoru. Funěl jsem, přecvakával jištění, čistil zamlžené brýle a stále doufal, že měli pravdu. S přibývající výškou se začalo oteplovat, ale co hlavně, mraky se začaly trhat a my poprvé viděli sluníčko. Nahoře nesměla chybět vrcholová fotka, nějaké to občerstvení a láhev šampaňského. Byl to dechberoucí výhled, nikdy jsem nic takového neviděl a naplňoval mě opravdový pocit štěstí. Byl jsem na krásném místě, za krásného počasí a hlavně se super lidmi.  Cesta dolů byla úplně jiná, každý měl úsměv na tváři a těšil se na večeři a pivo.

Na vrcholu hory Dachstein
Na vrcholu hory Dachstein

Večer jsme hráli hodně her, já konečně pochopil Bang a každý se předháněl v tom, jak nejlépe vylíčit tu krásu, co jsme viděli nahoře.

Následující den nás už čekal jen sestup dolů na parkoviště a přesun zpět do Prahy. Když se ale za tímto víkendem ohlédnu zpětně, tak byl určitě jedním z nejlepších v mém životě. Jak se říká, všechno je jednou poprvé. Pro mě byl Summer camp poprvé v mnoha věcech. První výjezd s Hanibalem, první chůze po ledovci, první záchrana z trhliny, první zasněžená ferrata, první skoro třítisícovka a mohl bych pokračovat dál. Děkuji moc za tuto možnost, děkuji celému Hanibal teamu a doufám, že to nebylo naposledy.

– Jirka R.

Vracíme se domů...
Vracíme se domů…

Hory mlžné