Ano, jako každý rok, i letos jsme v září na jeden den o víkendu zavřeli naše prodejny a vyrazili na hory (a dál). A jelikož logistika víkendu v alpách v počtu třiceti kusů hanibaláků není nejjednodušší, padla volba na osvědčený kus vápencových alp v Rakousku: Totes Gebirge.

Vypusťte horskou zvěř

Horská zvěř vypuštěná do nádherného alpského údolí u městečka Hinterstoder by určitě klusem vyrazila vzhůru. No to by se ale hanibalí smečka nesměla do tří do rána bodře vítat na parkovišti. Však víte, Brno vítá Prahu, ta vítá Brno a Plzeň… zkrátka už je nás hodně a tak se musíme po čase zase trochu společně pobavit.

K žádným extrémům nakonec nedošlo. Jen tempo stoupání na Prielschutzhaus, chatu pod nejvyšším vrcholkem oblasti, nebylo z nejrychlejších. To ale vůbec nevadilo.

Zároveň se, s opuštěním parkoviště, rozebíhá několik paralelních příběhů – neb celý Hanibal tým se drobí do menších skupinek, kde každá míří za jiným cílem. Aby naše vyprávění bylo pestré, rozhodli jsme se vám poskytnout hned několik pohledů. Vyprávět bude lezec, ferratista, trekař a pes.

Z pohledu lezce: překonaná očekávání

Start teda moc dobrej nebyl. Na chatu se nám s lezeckým matrošem moc dobře nešlapalo a ono mírné převýšení Hinterstoder – Prielschutzhaus (800 v.m.) vneslo do našeho týmu věkově starších trochu skepticizmu, jestli vůbec něco ten den vylezeme. Ale po radleru je každej generál a nakonec volíme z rozličných cílů ten, který se jeví na odpoledne nejpřívětivější. Šestidélkové sportovní cesty v plotnách na úpatí Grosser Prielu, v ledovcovém karu Goldkarr.

Nástup z chaty je na necelou hodinku a lezení… …to je prostě nádhera! Superpevná plotna kde se střídají rajbasové kroky a linie vodních žlábků, to je potěšení pro každého! Dvě linky, které jsme nakonec obsadili v počtu tří dvojic, nesou názvy UFO a Steh Auf Manderl, nabídnou pohodovou obtížnost do 5- UIAA, dostatek postupových nýtů a štandy po 25 metrech. Konec plotny je těsně pod linií ferraty Bert Rinesch, která vede právě na vrchol Prielu.

Jako lezecký cíl na odpoledne naprosto ideální, výhledy pěkné a ještě můžete pokřikovat na dvojky, co lezou ve stěně protějšího Kressenbergu.

Druhý den byl o poznání náročnější.

Tak nějak jsme se všichni nemohli domluvit na tom, kde se sejdeme na společnou fotku. A s ubíhajícími ranními minutami nám bylo jasné, že zkoordinovat třicet lidí tak, aby se v jeden moment sešli na vrcholku Grosser Prielu, nebude jen tak. Dáváme tomu tedy volnější průběh a pár lezeckých dvojek se tedy vydává k jižnímu hřebeni nejvyšší hory oblasti.

Samotný hřeben s délkou 600 m nabízí příjemné lehké lezení s pár místy v obtížnosti 4-5 UIAA, celkově se ale postupuje v terénu s obtížností II-III. Několik dvojek se rozhoduje nastoupit na hřebeni výš sportovní vícedélkou Stella, což vede k malé zácpě. Proto se naše družstvo rozhoduje pro tradiční nástup níž, lámavým trojkovým komínem. Bereme jen jedno poloviční lano, dáváme ho napůl a jdeme souběžně.

Těžší místa jsou odjištěná, jinak se hodí pár smyček. Za necelé tři hodiny jsme na vršku, míjíme se s některými trekaři, kteří šli nahoru normálkou, čekáme na partu ferratistů. A jsme vcelku překvapení, jak parádní je tenhle hřebenový výstup v čistě vápencové oblasti, kde by lezec očekával hlavně stěnové odjištěné vícedélky. Zkrátka paráda!

O sestupu už jen krátce. Je dlouhý, z vrcholku Prielu na parkoviště výživných 1900 výškových metrů. Doporučujeme dost vody. Výš než na chatě už žádnou nedoplníte…

Vylezené cesty v rámci všech družstev:

Grosser Priel: Steh auf Manderl (4+/6 délek), UFO (5- / 6 délek), Stella (5- / 5 délek), Priel Südgrat (5- / 13 délek / 600 m),

Spitzmauer: Herbert Rieser Gedenkweg (5 / 7 délek)

Kressenberg: Herbstraum (5 / 5 délek), Panorama Pfeiler (4+ / 8 délek)

Podklady pro lezení: stránky chaty nebo Bergsteigen.com

Z pohledu ferratisty: dva (tři) dny naplno

O ferratách v oblasti se ví moc dobře, je jich tu několik a jsou parádní. Shrnutí vám přináší Terka, která si ferraty střihla v podstatě poprvé (neb původním zaměřením je atletka), ale jak sama píše v závěru, nejspíš ne naposledy. A aby si danou oblast užila naplno, vyrazila s pár hanibaláky o den dřív.

Pátek: Poppenberg C/D

V pátek ráno jsme se rozhodli s Petrem na rozcvičení pro krátkou sportovní ferratu na kopec Poppenberg, který se nachází na začátku údolí Hinterstoder. Nástup je přibližně 10 minut od parkoviště u hlavní silnice a je označen nástupní cedulí. Via ferrata je velmi dobře zajištěná, se čtyřmi přechodovými úseky lesem, ty jsou také zajištěné ocelovým lanem. Krátké a kolmé stoupání je zajištěno velkým počtem kramlí. Nahoře na vás čeká lavička s krásným výhledem na údolí a na vrcholy Totes Gebirge. Převýšení bylo cca 200 m a zabralo nám skoro hodinu i s pauzami. Sestup vede příjemnou lesní pěšinou asi 15 minut zpátky k autu. 

Poznámka redakce: Vidíte, ani nemusíte šlapat kilometr převýšení a můžete si dát parádní ferratu deset minut od auta. A vcelku logicky Vám zbyde i dost času na kafe a dortík v kavárně v Hinterstoderu!

Sobota: Stodertalersteig na Spitzmauer B

Vyrážíme ráno po bohaté snídani a silné kávě. Cesta z parkoviště vede nejprve přes most nad řekou Steyr, poté dlouho bez stoupání horským údolím. Nad námi se majestátně vypínal vrchol Spitzmauer 2446 m, dnešní cíl. Těsně po jedenácté dopoledne přicházíme na Prielschutzhaus. U chaty se hojně občerstvujeme a přebalujeme batohy. Necháváme část našich věcí v noclehárně a rozdělujeme se do skupinek, dvojic nebo jedinců dle odpoledních plánů. Teprve před polednem se vydávám hledat nástup ferraty Stodartalersteig. Celý nástup je dobře značen ukazateli a barevnými značkami na kamenech. Po hodině a čtvrt hodně svižné chůze oblékám úvazek, helmu a nadšeně beru do rukou ferratovou brzdu. Ferrata Stodertalersteig překonává asi 250m převýšení a není nějak technicky obtížná. Je velmi dobře zajištěná ocelovým lanem, na exponovaných místech je „přehuštěna“ kramlemi. Na konci ocelového lana na mě čeká rozlehlá zelená louka s výhledem na Dachstein s ledovcem a strmé suťovisko na vrchol Spitzmauer. Po 40 minutách hrabání a hledání správné cesty v suti stojím na vrcholu a následující hodinu se kochám krásnými výhledy po okolí a doplňuji  energii na sestup. Naprosté bezvětří a azurové nebe stálo za dnešní upocený výstup, takové počasí a viditelnost je jen málokdy. Nafoceno i natočeno, je na čase vyrazit dolů za kamarády na chatu. Rozhoduji se sestoupit liduprázdnou ferratou a ušetřit si chůzi navíc okolo masivu. I tak sestup na horskou chatu mezi klečí a kameny sebral dost sil, snad nebudou chybět na další den.

Poznámka redakce: Jak je vidět, Terka se toho opět nebojí a jako sobotní hlavní menu si dává výlet s pozitivním převýšením skoro 2 km. Ferrata Stodertaler steig je opravdu lehoučká a její průstup je příjemným zpestřením jinak opravdu dlouhého dne!

Neděle: Prielsteig na Großer Priel D

Po snídani, druhý den na mne už konečně čeká nejdelší zajištěná cesta v celém Rakousku – v roce 2019 nově vybudovaný Priel Klettersteig s nekonečnou délkou lezení 2.130 metrů (nahrazuje, respektive je postavený na základě Bert Rinesch Steigu, který zde byl dříve). Počasí je opět skvělé, při nástupu (45 minut) potkáváme další skupinky nadšených ferratistů, i já jsem ráda, že dnes jdeme ve skupině. Na téměř 900 metrech převýšení je příjemné mít parťáky. Čeká na nás spousta žebříků a kramlí, exponovaných traverzů a závěrečný zajištěný hřeben, který nás dovede až k nejvyššímu bodu. 

Ferrata je rozdělena do tří částí: 

  • 1. jižní vstupní část – Příjemná sportovní cesta, krátký úsek co prověřil sílu v pažích.
  • 2. dlouhý traverz a převislé stoupání – Začíná dlouhým vzdušným můstkem, pro mě premiéra, snažím se dýchat a neklepat. Daří se. Vzhůru na poctivé „déčkové“ plotny, další kratší můstek a už se objevují první kramle a žebříky přímo vzhůru. Pociťuji únavu rukou a nemalý hlad. Rychlé občerstvení a leze se dále. Převislé žebříky jsou vysilující a raději ani nechci vědět kolikrát už jsem dnes přecvakla karabinami. Pocit zlepšují krásné výhledy.
  • 3. lehčí, ale zato dlouhá pasáž – Potřebná síla se mění ve vytrvalost. Technicky jednoduchá část, je to široký hřeben mířící k vrcholovému kříži. Od kříže na nás mávají kamarádi, co buď šli pěšky a nebo lezli vícedélku. Motivuje nás to ke zrychlení chůze. Vrcholové focení a nyní od červeného kříže na Grosser Prielu sestupujeme po značené cestě po hřebeni a sedlo Brotfallscharte. Terén je náročnější, cesta vede místy po skále, místy suťoviskem, to vše doplněné o ocelové lano pro přidržení. Když se dostáváme na úroveň kleče, máme již běžecké tempo. Ferrata vzala nejen hodně sil, ale i slušnou porci času. V průvodci se dočtete, že ferrata je určená pro zkušené ferratisty s dobrou fyzickou kondicí. Myslím, že postačí pokud se nebojíte výšek a občas potrénujete ruce při lezení, můžete na ni vyrazit. Ale dobrá fyzická kondice je nutnost. 

Poznámka redakce: No, potěš koště. Terka si jako svoji třetí ferratu v životě vybrala tuhle potvoru, kterou už nejeden ferratista proklel. Ale s grácií nejen že ferratu přelezla, ale ještě ten samý den sestupuje se všemi až do Hinterstoderu na parkoviště. Cesta domů? Autopilot.

Z pohledu trekaře: tam a zase zpátky

Ano, jednoduše si vypůjčujeme název z Hobbita, v angličtině je to There and back again. Ono se totiž z tohohle směru v Totes Gebirge nedá udělat žádné smysluplné kolečko. I tak se našla celá řada hanibaláků, kteří se rozhodli po kopcích pořádně pochodit, nebo se případně proběhnout. Ono nakonec nejde tolik o cíl, jako o samotnou cestu, že?

Sobota se tedy nesla hlavně ve znamení dojití na chatu, i když byli i takoví, kteří plánovali dojít mnohem dál a na chatu se pak vrátit. Jejich plány však zkazilo přílišně dobré počasí, které i ty nejnahecovanější donutilo na chvilku ulehnout na slunko. A když na dvě hodiny usnete na pohodlné travičce, tak moc daleko nedojdete.

Neděle pak byla o poznání přímočařejší. Všichni trekaři se vydali klasickou cestou na vrcholek Grosser Priel, a ani klasická turistická cesta není žádná selanka. Nejen že se stoupá vcelku rozbitým terénem, ale musí se i překonat strmý úsek zajištěný ocelovým lanem (ne, není to vyloženě ferrata, ale někteří se v místě jistí), a vrcholový hřebínek je pak krásně exponovaný a v podstatě za odměnu.

Trekaři navíc využili dostatku času a pojali výstup na nejvyšší vrchol oblasti jako požitkářský, takže si dokonce na vrcholku uvařili oběd. Škoda, že s ním nepočkali na první lezce…

Sestup pak byl pro všechny stejný a to nechutné dlouhé utrpení není třeba nějak zevrubně popisovat. Snad jen, že se valná část osazenstva u parkoviště očistila v místním potoce, a to i za ne už tak příznivých teplot…

Z pohledu psa: Vrr. Vrr? Vrr?!?!

Autorkou textu je Haki, 1,5 roku, Border Teriér.

Vrrr haf, jedeme na výlet. Páníčci mi sice zapomněli do batůžku přihodit můj pas, tak prý tady tento víkend jako nejsem, ale já myslím, že si dělají jen srandu a že to bude super.

Páteční ráno je tady a my se prý půjdeme trochu rozchodit. Vrr, já že se musím nějak rozcházet jo? Vždyť to zvládnu levou zadní. Paničku jsem vytáhla na vrchol ferraty Poppenberg, kde jsme čekali na páníčka s Terkou, kteří si to vylezli ferratou. No kdybyste viděli toho vybavení, co na to potřebovali. Stačí přece čtyři packy, ne? Zbytek dne jsme relaxovali a čekali na zbytek skupiny, která dorazila až pozdě večer, kdy už jsem spokojeně spinkala paničce ve spacáku.

V sobotu ráno mi dali do misky místo vody nějakou smradlavou vodu a že prý mi to přidá energii. Vrr, já mám přece energie dost, to pít nebudu. S paničkou a Terkou jsme vyrážely brzy, abychom na to měly dost času. Ze začátku jsem měla energie na rozdávání a popoháněla paničku, ale postupem času, když jsem každý metr cesty musela skákat po kamenech nahoru, mě energie přešla a panička mě utěšovala, že už tam budeme. A fakt nekecala, za chvilku jsme došly k chatě a já jsem usnula na sluníčku. Když mě pak panička chtěla vytáhnout odpoledne na procházku, jasně jsem ji kousek nad chatou dala najevo, že jako ne a nechala jsem se alespoň párkrát vyblejsknout, aby na to měla památku.

V neděli byl v plánu společný sraz na Grosser Prielu. No nevím, mě se teda ze spacáku ráno nechtělo a byla jsem pořád unavená. Došli jsme tedy s páníčkama pod sedlo, kde pokračovala cesta jištěná lanama, chvilku jsem si zdřímla na kameni a šli jsme, s pauzou u chaty, hroooozně moc dlouho dolů k autu. Tam už jsem jen spinkala a čekala na zbytek naší velké skupiny a na tu dlouhou cestu autem domů do pelíšku. 

Jo a na ten vrchol Grosser Prielu natrénujeme a příště tam ty páníčky dotáhnu, vrrr haf!

Testované vybavení

Tendon Master 7.8 Tefix Rab Borealis Tilak Trango Hooded High Point Electron  Patizon G400 Woolpower Crew Neck 200

Fotografie: Terka Bartíková, Petr Fait, Bára Čermáková, Petr Macháček a Piolet Production