„Bylo nebylo. Tak jako každou zimu…“
Prostě jedeme na hory testovat to, co prodáváme, bavit se o outdooru, být spolu, užít si zimu ve spacáku… zkrátka HWC.

V pátek to v obchodech vypadalo jinak než obvykle. Všichni prodávali v pohorkách a technickém oblečení, šatna a vše okolo bylo plné batohů, ale hlavně se všichni těšili, až po zavíračce vyrazíme na vlak. Tentokrát jedeme za zbytky sněhu na Králický Sněžník.

Zábava ve vlaku se rozjela na plný výkon a v Králíkách už byla průvodčí šťastná, že nám vidí záda. 🙂 Vyrážíme za město najít nějaké místo pro stany. Přeci jen je před půlnocí a slušně prší. Postavit naše stanové městečko Hilleberg nám zabere chvilku a hurá do péřáků. V jejich teple se cinkání kapek na střechy našich stanů poslouchá krásně.

Sobotní ráno je sice s mráčky, ale už neprší. Užíváme si dlouhou snídani, protože tenhle víkend není o náročném výkonu, ale o pohodovém výletu. A už hoří spousta vařičů, každý jiný. Takže se neubráníme profesní deformaci:

„Jak ti to hoří, hmm to jsem od tohohle modelu nečekal.“
„Tenhle má výkon jako mnohem dražší model.“
„Ukaž jak funguje ta Trangia, nikdy jsem ji neviděl v provozu.“
Největším pozdvižením je však Benův retro model nádobí značky „co dům dal“.

Vyrážíme. Je nás 17, takže se naše skupina trhá a zase spojuje, čekáme na sebe, svačíme, užíváme si jarní počasí (slunce a po sněhu ani památky). Kousek pod vrcholem kopce Klepý (nebo chcete-li Klepáč) už to začíná vypadat jako v zimě. Ta změna krajiny je jako změna nálady. Čistá a jiskřivá.

Vrchol Klepý (jak jistě víte) je zajímavý tím, že když taje sníh, odtéká do tří různých moří. Nazývá se také střecha Evropy. Takže svačinka, někdo na rozhlednu a zase dál. Musíme si najít pěkné místo na kemp, než zapadne slunce.

Postavit ty „nejlepší stany na světě“ je okamžik. A nejvyšší čas se přiobléct, protože až skončí tenhle krásný rudý západ, zahřeje nás jen to, co máme na sobě, dobrá nálada a někoho snad mládí. Ale v zimě okolo stanu to většinou nestačí. Naštěstí máme jeden velký stan (Hilleberg Altaj), kde může většina z nás sedět a povídat si. Krásně si ho vyhřejeme vlastním teplem a vařičem, nad kterým se ohřívá medovina. Na dlouhé vysedávání to ale není, tak do spacáků. Většinou péřáků, ale Cvrček všechny zahanbil svým tenkým syntetickým spacákem. Záměrně nebudu jmenovat ten model, aby se nám nikdo nesmál, když vykládáme o zimních péřových spacácích. 🙂

Nedělní ráno je nádherné, jasné. Pomalu vycházející slunce předpovídá krásný den. Ten ranní „mumraj“ okolo balení stanů a vaření je sice delší, ale to je v zimě vždycky.

Cesta na vrchol „Králičáku“ je tak fotogenická, že se pořádně protáhla. Ale všechny ty úžasné fotky, jak taje sníh na stromcích, třpytí se sníh pod nohama, smích na našich tvářích… stály za to. A samotný vrchol, kam se slunce opíralo plnou silou, se stalo (na chvíli) naší zimní plovárnou. Vysvlékli jsme se a vystavili slunci. Tak takhle nějak končí zima, slunce už opravdu hřeje, sníh pomalu mizí, ale ještě pořád se drží vrcholků hor.

Skupinová fotka na vrcholu a samozřejmě sáhnout si pro štěstí na slůně u pramene řeky Moravy. Jdeme pomalu dolů a těšíme se na další zastávku. Horská chata Na návrší tam dole stojí už od 20. let minulého století. A tak hurá na halušky, borůvkové knedlíky a místní pivo, 11°Šerák je docela fajn.

Cestou dál ještě míjíme sjezdovku ve Stříbrnici, která jezdí snad už jen proto, že je únor. Na těch pár lidí co se na ní trápí je smutný pohled. Za chvíli jsme ve Starém městě, v cíli naší cesty. Vlak jede za pár hodin, tak exkurze po místních „památkách“. Ve většině hospod nevaří, ale pivo mají. Největší gurmánský zážitek nás však čeká v cukrárně na náměstí. Ty větrníky byly prostě báječné. A to byla taková sladká tečka za naší tradiční zimní akcí, která letos vypadala spíš jarně.