Upozornění: Autor tohoto textu je lingvistický terorista. V textu se objevuje nespisovný jazyk, a tak by ho nikdo neměl číst.

Jsou čtyři odpoledne a já společně s několika sty pytlíčky buráků a pár desítkami spolucestujících přistávám na letišti v Šanghaji. Tohle byl zdaleka můj nejdelší let letadlem. Nohy z toho mám tak ztuhlé, že se při výlezu z letadla učím znovu chodit. Venku prší, je dusno a oblohu kryje šedý poklop. Na letišti nasedám do minibusu a kodrcám se na čínských silnicích typu D1 dalších pět hodin směr Shen Xian Ju, což je v místním měřítku vlastně furt vedle Šanghaje.

Všude se táhnou nekonečné obdélníkové sádky a podél silnice rýžová pole od nevidim do nevidim. Dech mi vyráží pohled na obří sídliště z minimálně dvacetipatrových paneláků, geometricky seřazených jako šachovnice, stojících uprostřed ničeho. Toť mé první dojmy ze země rýže a levné pracovní síly.

A co tu vlastně dělám?

Mě a pár dalších lajnerů z celého světa sem pozval čínský kamarád, který tu pořádá slacklinový meeting v přírodní rezervaci Shen Xian Ju. To je oblast stolových hor a skalních věží, která je protkaná chodníčky a visutými mosty, a nyní i highlinami. Dostali jsme povolení tu navrtat pár highline (55m-310m) a na oplátku tu děláme pro TV a turisty jednodenní exhibici “na život a na smrt”. Highline na rychlost – vlastně takovej čínskej Tekken.

China 2016 – Highline in Shen Xian Ju from Valentin Rapp Film on Vimeo.

Nějaké oblíbené čínské moudro asi praví: ,,Když už něco děláš, dělej to ve velkém.”, a tak jsou všude v okolních městech billboardy s našima fotkama a v televizi běží upoutávky na náš „turnaj smrti“ =D.

Při příjezdu do Shen Xian Ju se mi s přibývajícími kopci a zelení ulevuje. Nekonečná zástavba v rovinách a údolích tu kontrastuje s nedotčenými hřebeny kopců porostlých zelenou džunglí, tak jako to znám z filmů. Vede tu sice dost turistických chodníků, ale většina míst je chráněna členitým terénem, takže se tam bagry jen tak nepodívají!

S výhledy na okolní krajinu si tu užíváme chození lajn a ze začátku i čínského jídla (kterého mám už po týdnu docela plný zuby). Čínská kuchyně je evidentně hodně mastná a moc čerstvé, nesmažené zeleniny na talíři nepotkáte. Přesně jako v bistru. I s vodou je to tu horší, z kohoutku se nedoporučuje pít, a tak mě tu iritují všudypřítomné PETky se zvláštně chutnající vodou.

Rytíři kulatého stolu . . . ? Ne, jen hladoví slacklineři!

Čeští obři

Turisté nás tu mají za super hrdiny pokaždé, když dojdeme nějakou lajnu. No a když potkáš hrdinu, chceš se s ním vyfotit! Jak jinak než „selfie tyčí“. Naše domnělé nadpřirozené schopnosti ještě umocňuje fakt, že Číňani nejsou příliš vysocí, a my jsme pro ně obři. V den našeho turnaje se všichni bavíme vážností, s jakou to berou.

Živý přenos, sportovní komentátoři a reportérky u výsledkové tabule nejsou nic, co si představuju pod pojmem “slacklife”, ale je to jen jeden den, takže to nakonec přežiju 🙂

Z Číny mám malinko smíšené pocity. Pravdou je, že jsem toho neviděl mnoho, takže těžko soudit… Ale asi to nikdy nebude země mého srdce. Obrovské industriální plochy, nekonečná pole a ta obří sídliště mě děsí. Na druhou stranu exotická kultura a neuvěřitelné kusy přírody s nevyčerpanými možnostmi na highline a lezení. Hm, asi mě ještě zlákají k návratu…

-pac a pusu Danny