Leskne se to. Klouže to. Bolí to. Vrže to. Pruží to. Barví to. Co to je? Holé spáry v Holešovicích!

Do tlustý Berty si musíš sundat triko, jinak je to úplnej očistec. Co to je za blbost, sundavat si do širočiny triko, říkáš si? Do krvavý Soni si zas musíš ve stropě sundat rukavice, jinak se ti tam třeba ani ruka nevejde.

Takovýhle tipy triky jsou k nezaplacení, zvlášť když se zrovna účastníš 7. ročníku přátelského závodu v holých spárách. Jestli už si o tomhle závodě něco slyšel, bylo to nejspíš hodně bolestivé, všechno je to pravda. Já jsem předtím pár legend slyšel a dlouho jsem to chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, nicméně až letos se mi konečně povedlo zúčastnit se! No a zanechalo to na mé duši a na mém těle takovou stopu, že se o to chci podělit.

Pravidla

Tak nejdříve něco k pravidlů a faktům téhle bohulibé oslavě bolesti, sebezapření a žab:

Jedná se o závod jednotlivců, kde se ale přirozeně leze ve dvojcích, nebo zrovna s tím, kdo tě může odjistit. Na stěně je 20 linií (stanovišť), které svým charakterem tuží charakter a stylem se podobají našim oblíbeným cestám, co lezem na písku. U několika cest jsou bonusy za speciální prvky, jako jsou: netopýr, vis za jednu ruku, přepad na krápník, nohand a noleg v širočině, apod. Cesty jsou velmi pestré. Od nejširších komínů, přes rajbáky, rozpory, přepady, stropní pekla až po visící a houpající se pekla. Startuje se v 10 a v 19 se končí. Tuhle nádheru mají na svědomí bráchové Obročníkové aka Obrworks aka Vorel a Bobr. Šampiónem, Schumachrem téhle akce s aurou neporazitelnosti není nikdo jiný než náš pražskej Lionel, který rok po roce trhá bodový rekord a vždy žábuje nejvyšší příčku. 

Jak už jsem psal, tohle byl můj první ročník a já si za cíl nedal nic menšího, než Lájovi natrhnout prdel. Sesadit krále a nastolit novou éru.

V Holeškách na stěně jsem nebyl dobrých pár let, tak jsem si to šel aspoň dvakrát v rámci přípravy vočíhnout. Všechny těžší kousky, až na slavnou prstovou trhlinku jsem přelezl, takže mému slavnému triumfu nemohlo již nic stát v cestě. 

Na značky

Je brzké ráno a ulicemi Prahy se táhne mrazivá mlha. V příjemné atmosféře kultovní holešovické stěny se shromažďují přátelé spárového lezení. Mezi účastníky jsou k vidění: ostřílení veteráni, nabuzení chrti, hobíci i nicnetušící nováčci. Muži, nemuži.

Sebe bych zpětně zařadil asi jako nicnetušícího chrta.

První moje zděšení přichází po tom, co se dovídám, že se každá linie leze dvakrát a body se z obou ,,dávek” sčítají! Takže místo 20 cest je to 40. To už se mi zdá být časový limit 9 hodin o poznání srozumitelnější. Krom toho můj parťák nedorazil, takže se promiskuitně nabízím každému, kdo má na sobě sedák a mezi nohama jistítko. Tejpuju ruce, nasazuju rukavice.

Start

Lidi se rozbíhají do rozlezových linií a píší si první body. Jde to dobře. Na jednom laně s Kubou Adamíkem, místním ostříleným chrtem sekáme první body. Potom, co se musí věnovat svému dohodnutému parťákovi pokračuju v krasojízdě s tím, kdo se zrovna namane. Když se cítím být už zahřátý, tak jdu na boulder, kde je stropní spára, která se leze tam a zpět do zblbnutí. Čím víc otoček, tím víc bodů. Je to jediné stanoviště, které nemá stanovené maximum bodů, takže je klíčové. A koho tu nevidím? Lionel zrovna visí ve stropě a sklepává. ,,Kolik jich už máš?’’, ptám se. ,,Jedu devátý a už toho mám dost!’’, odpovídá Láj. Ty vole, neke. To je mazec. Se mi bortí domeček z karet. Padám z hrušky tvrdě na zem. Když jsem si to zkoušel minulý týden, tak jsem to dal tam a zpět, takže tohle asi nedám. Nicméně jdu do toho naplno a pálim první dávku a…vyklouzávám při první otočce. Po restu pálim druhou dávku a téměř to dávám čtyřikrát.

Člověk nemusí studovat zrovna matfyz, aby si spočítal, že mi právě Láj bodově utekl o prsa Věstonické venuše…

On to totiž dal při druhé dávce šestnáctkrát! A pak jsem se dozvěděl, že Kuba to dal pětkrát a šestkrát. Ambice na vítězství jsou ty tam, tak to alespoň se ctí dokončím a zalezu svůj max.

Marathon se pomalu blíží ke svému konci…

…a halou se line hlavně sténání a nářek. Tělo je na kaši, všechno co přichází do kontaktu s natřenou překližkou je spálené, odřené a opuchlé. Všichni se ale ještě snaží vymáčnout ze sebe poslední zbytky sil, aby oběhli to, co jim ještě chybí. Právě v těhle momentech, kdy se leze stylem dvě tempa nahoru a skluz tempo dolu, si člověk uvědomuje, jak moc miluje to užasné tření skály. Ale když se to tady naučíš, tak na skalách si budeš hvízdat. Nakonec to vysvobozující zvolání ,,Konec!’’, přece jen přichází a všichni si můžeme oddechnout. Následuje vyhlášení a kytárky, eeeej!!

Účastníci závodu Holé spáry v Holešovicích

Žába vítězům, pěst poraženým

Nakonec se závodu zúčastnilo 9 žen v kategorii “NEMUŽ” a 25 chlapů v kategorii “MUŽ”. Smekám přede všemi, co se téhle akce zúčastnili. Ikdyž je na stěně jištění mnohem častějším jevem, než na písku, tak tenhle závod si ho žádá dost. U žen vyhrála Anča Šebestíková, druhý Ája a třetí Bětka Vlčková. Mezi muži svou dominanci potvrdil Láj, za ním Kuba a já bral bronz. S klukama jsme na tom byli dost vyrovnaně ve všech cestách, ale rozhodla to boulder-strop spára, kde mi utekli. Alespoň vím, co mám trénovat na příští rok.

Cíl si tedy přenáším do dalšího roku!

 

Celé info k závodu a pravidlům zde. | Danny