Do Norska jsem chtěla strašně moc!

Po tom, co jsem chodila v Americe a v Africe, na ledovci, v poušti a nevím, kde všude. Dozrál čas zajet do Norska. Mají tam nejvyšší útesy v Evropě a jedny z nejkrásnějších Evropských highline a přitom to z Čech není ani tak daleko. Můj milovaný Kwjet nám zapůjčil dodávku a náklady jsem výrazně srazili díky Adventure menu a Mixitu, kteří nám s sebou napakovali spoustu dobrot. Silnice, trajekt, silnice, výšlap a už jsem u první lajny. Chčije a fouká studený vítr.

Kolínko, které jsem si rozflákala loni na přeskoku v Adršpachu si hned první den stěžuje – zima, námaha, nedostatek spánku. Ale když lajna je krásná i v dešti. Stany postavíme vedle Exitu 5. Basejumpeři to tady na Kjeragu mají pěkně očíslované. Super místo na samém okraji skal. Chris z Německa, který tu s námi je, kempí a lajnuje počtvrté.

Druhý den je krásně, hoši jdou dolu pro zbytek materiálu a jídla. Já mám omluvenku v podobě nateklé nohy. Lajna, joga, lajna. Večer jsou kluci zpět. Vlečou těžké bágly, jako včera, ale tentokrát se chechtají. Tihle kluci; Voříšek, Saša a Tom; se totiž chechtají skoro furt =)

Jdu s nimi směr kemp jen tak nalehko a cítím se provinile, že jsem nebyla pro bagáž. Tenhle pocit rychle zmizí. Udělám krok dolů z kamene (asi 40 čísel), a moje stehenní kost vyjede do strany, kde rozhodně nemá co pohledávat a zase se vrátí zpět. Vyjeknu a zblednu. „No fuj,co to bylo?“ Koleno je do minuty jak pomelo. Kluci do kempu krom báglu musí nést i mě.

Následují 3 dny norského léta: mlha, déšť, vítr a 8°C. Mně to zas tak neva. Většinu dne sice ležíme ve stanu, ale i tak nezahálíme – napínáme další lajny!

2 Němci 3 Češi a 1 invalida

Čtvrtý den jdeme navrtat s Chrisem jeho projekt. 130 dlouhá a cca 800 metrů vysoká lajna. V úderném týmu dvou Němců, tří Čechů a invalidy ji vrtáme a napínáme za odpoledne. Bože, ta je nádherná! Asi nejkrásnější lajna, co jsem kdy viděla! Když na ní Chris leze, jako zázrakem se roztrhají mraky a utichne vítr. Jsme tu úplně sami. Šest kamarádů, co milují výšku, hory, ticho. Nad horami začíná zapadat slunce. Chris zkouší udolat to monstrum, i když je dost unavený z napínání. S tmou odcházíme a večeříme až pozdě v noci.

Následují další 3 dny „norského léta“. Je nám líto, že jedeme tisíc kilometrů za vysokými útesy a přes mlhu a déšť nedohlédnem ani na konec lajny 🙁 Přesto napínáme další. Čtvrtého dne večer mlha opadla a z nebe se přestala řinout voda. Chris zase vyráží na svou „130“ bestii a já si brousím zuby na menší „pade“ 🙂

Auu!!!

Po týdnu protahování, cvičení a odpočívání to vypadá, že je koleno v cajku. Teplota kolem 10°C, rozehřívám se pochodem na vyhlídku. Užíváme si té krásy, zapalujem vonné tyčky v děsném větru a máme radost, že vidíme dolů do moře. Šupky dupky, ještě se chci mrknout na ten „Exit 7“. Tudy nahoru, tudy dolu, tohle překročit. „Auuu, do p**i!“

Koleno mi udělá to samé, co před týdnem. Kluci ke mně běží a máchají rukama, jako že jsou vrtulníky. Je mi smutno. Ale kdybyste je viděli, jaké u toho dělali ksichty, museli byste se smát tak, jako já. Začíná opět vytrvale pršet. Chris ani nestihl dojít k lajně a i tak se vrací s Johanesem pořádně zmáchaný.

Déšť jako takový lajnění nevadí. Ale když víš, že se pak nemáš kde usušit . . . Že ti nezbývá, než ze sebe ty studené mokré věci stáhnout, naaranžovat je do předsíňky, která je zároveň kuchyní, a doufat, že trochu okapou. Moc dobře víš, že se vůbec neusuší a spíš jen nasajou vlhkost, kterou je vzduch prosycen. A tak doufáš v zázrak 🙂 Po dvou dnech je mokré, nebo přinejmenším vlhké úplně vše. Spacák, karimatka, podlážka stanu, oblečení, jídlo.

Balíme první várku věcí…

Chris odjíždí. Tu dlouhou lajnu zkusil jen jednou, večer po napínání. Rozhodujem se, že tomu dáme ještě 2 dny a jestli se počasí krapet nezlepší, jdem dolů. Nezlepšilo. Balíme první várku, pro tu druhou budou muset kluci zítra. Vyrážím s fotografem Pepou napřed. Jdu neskutečně pomalu a opatrně. Koleno má rozsah tak 15° a bolí.

Saša, Voříšek, Tom a Johannes sundavají „130“, jdou s ní dolů a ještě ten večer se vrací nahoru ke stanům. Ráno pro změnu prší. Jdu se schovat do informací na parkovišti, kde mě přivítá usměvavý Henrik se sáčkem ledu proti otoku. Pepa jde s klukama zas ty úmorné dvě hoďky nahoru. Nechce se mu. Všechno má mokré, ale nakonec se mu to vyplatí!

Kolem poledne přestane pršet, nebe, hory, slunce a moře vytvoří nejkrásnější kulisy, co umí. Tu sedmdesátku, co mají kluci zrovna nataženou jim přeju. No a trochu závidím. Henrik, big boss Kjerag parkoviště, nás seznámil s týpky s dronem. Vzniklé fotky poslal do místního plátku, odkud si je převzali největší norské noviny a napsali o nás. Život je srandovní 🙂

Po hodinovém surfingu na síti mekáče a háemka získáváme číslo na místní lezecký klub…

Skamarádíme se s dronařema! Kupodivu jsou to samí basejumpeři, stejně jako řidič autobusu a obsluha v kavárně. Doporučí nám nějaká místa na návštěvu a pozvou nás k sobě – taková cestovatelská klasika 🙂 Poslední týden je pěkně. Chceme napnout lajnu nad mořem a pak jít na Preikestolen, rozhodně jednu z nejkrásnějších lajn světa. Čteme na netu, že tam vymlátili nějaké nýty. Po hodinovém surfingu na síti „mekáče“ a „háemka“ získáváme číslo na místní lezecký klub. Dozvídáme se, že lezecké nýty byly odstraněny a při dotazu na ty pro lajnu mi týpek říká, že nemá žádné informace. Máme kontaktovat vlastníka pozemku. Nezvedá telefon, je pátek 16:00 a my máme poslední 3 dny v Norsku.

Jedem Preikestolen omrknout

Sobota u moře – na lajnu ani nevlezu, abych si pošetřila nohu na zítřejší výstup. Tajně doufám, že to vyjde. Na Preikestolen vyrážíme v 5:30 ráno, abychom vše stihli. Když přijdeme na tu božskou pultovou skálu, je na vršku skutečně dost zabouchaných nýtů. Jediné, které na skále zůstaly, jsou ty lajnové 6 metrů pod hranou! Jupí!

Rychle běžíme na druhou stranu. Na vyhlídkovém plácku jsou zabouchané 3 kotvící nýty. Překáží v turistické cestě, takže není divu, že je sundali. To dá rozum. Kousek od nich najdeme nýt na slanění, za hranou žádný není. Saša bere matroš, slaňuje, vrtá.

Chystáme kotvení, které nebude nikomu vadit v cestě. Chodí kolem turisti a fotí si nás. Jeden obzvlášť poctivě… Pak ke mně přistoupí a nejledovějším hlasem, co znám, řekne: „Ty nýty tam dáváte, nebo je sundaváte?“ „Dáváme.“
Následuje 20 minut povídání, při němž pomalinku opadá napětí. Uff!

Dost na něj zapůsobí, že jsme 2 týdny kempovali na Kjeragu v tom hnusném počasí. Nakonec nám dá i nějaké kontakty a usměje se. A já si pak dám několik báječných telefonátů s rozhořčenými Nory. Dozvídám se, že je děsně naštvalo, že běháme po skalách, vrtáme tam jak o život a ještě se cpeme do novin!

Trpělivě vysvětluju, že jsme zopakovali pět lajn, co už tam navrtané byly a k tomu přidali jen jednu naší. V Norsku vznikají highline od roku 2008 vrtačkami různých týmů. Byli tu Italové, Poláci, Němci, Francouzi… Že je z toho několik filmů a hromada krásných fotek, které obletěly svět.

Postupně začínám chápat, jak velké nedorozumění tu vzniklo. Nevědí o lajnách nic a my zas nevíme nic o tradičním lezení v Norsku.

Překvapuje je fakt, že se dají lajny opakovat, že nevrtáme pokaždé nové nýty. Taky jsou zaskočeni faktem, že už 8 let se u nich lajní a že lajnové nýty ještě nebyly odstraněny z Preikestolenu.

Nám dochází, že tady jsme viníci my a že si to slízáváme za všechny lajnery. Šmarjá, já jim rozumim. Ale my netušili, že nýt je pro ně takové zneuctění. V tomhle případě to je naše chyba. Neinformovali jsme se, protože nás to vůbec nenapadlo. Po tom, co jsme o norských lajnách slyšeli z vyprávění kámošů nás to ani napadnout nemohlo. Nikdo z nich neměl žádný problém.

Tak dobře, karmo!

Scházíme, odjíždíme dolů k fjordu. Nikdo nemluví, všem nám to je neskutečně líto 🙁 Večer smolíme čtyřstránkový mail. „Klofeme“ ho na mobilu do 4 do rána na wifi Co-opu a posíláme vlastníkům půdy, lezeckému klubu a správci turistických cest. Když chceme odjet do kempu nejde nám zařadit zpátečka, jednička a trojka. Sakra, kašleme na to! Odtlačíme dodávku kousek stranou. Dva spí uvnitř, zbytek venku. Nemáme teď sílu organizovat spaní uvnitř pro všechny a stejně za 4 hodiny vstáváme, abychom si znovu vyšlápli na Preikestolen a zamázli ty naše proklatý nýty.

Vstáváme už v 05:00, protože chčije. Schoulím se mezi batohy dozadu. Noha mě bolí, je mi zima a smutno. Tom se Sašou na předních sedačkách vypadají zoufale. Teda… všichni vypadáme zoufale, ale oni dva nejzoufaleji. Koupíme lepidlo, na parkovišti pod Preikestolenem si půjčíme pořádné kladivo a za nechápavého pohledu veškerého personálu vyrážíme vzhůru. Likvidaci nýtů dokumentuje náš Pepa a asi 4 „tajní“ náhodní turisté.

Prostě počkám do důchodu, vnoučata budou z Norska nadšený…

Následující týden strávím rozsáhlou komunikací s místním lezcem, který se v našem případu nejvíce angažoval. Využívám všechny dostupné kanály, abych informovala o zákazu vrtání. Informuji International Slackline Association. Ozve se mi asi 10 partiček, které již v Norsku jsou nebo se na lajnu chystají. Píšu tedy zpět do Norska, jestli by nemohli vymyslet pro lajnery pravidla. Alespoň pro tuto sezonu, aby si přes zimu mohli rozmyslet, co dál.

Posílám i příklady, jak se regulace highline řeší jinde ve světě. Obratem se vrací mail, že si z nich snad dělám legraci! Scházet se a něco vymýšlet…? Připadám si jako idiot. Ještě v minulém mailu psali, že kolem toho našeho vrtání udělali humbuk, aby se to začalo řešit. A teď se jim pro nápravu nechce udělat nic…? Poslední mail obsahoval informaci, že vrtat je možné se souhlasem majitele pozemku, ale po přechodu se nýty zatlučou a zahladí. Zajímavý kompromis.

Takže místo třech nýtů bude na skále za 5 let těch děr dvacet, ale zahlazených! Blbější řešení si představit neumím. Není to dobré ani pro skály, ani pro lajnery. Útěchou mi budiž fakt, že snowboardy vyhazovali ze sjezdovek a v současném basejump ráji na Kjeragu, bylo skákání 20 let zakázáno. Prostě počkám do důchodu, vnoučata budou z Norska nadšený, že jo!

Nic není černobílé

Hořkost z mého článku jen stříká. A proto nutno dodat, že stíny dají vyniknout světlu. Přes zranění a průšvihy jsem mohla dýchala ten báječný svěží vzduch. Díky mým kumpánům jsem se smála skoro pořád.

Mé oči mohly pít krásu hor.

V mlžných a deštivých dnech jsem opatrně chodila obdivovat oblé kameny na hranách útesu, které tu ledovec zapomněl. Koupala jsem se v chladné vodě, kterou jsem zároveň mohla i pít… A uvědomila si, jak strašně šťastně žiju.

Před šesti lety bych nevěřila, co všechno se dá s jedním lidským tělem a jednou myslí zažít. Stejně jako na lajně: Ne všechny kroky byly jisté, ale směr…ten byl nad slunce jasnější. Jsem vážně vděčná za lidi, co mě obklopují. Za práci, co dělám.

To vypadávající koleno má přetržený křížák a prasklé oba menisky (asi následky květnového pádu z longline, po kterém jsem 3 dny nemohla chodit). Na podzim jdu na operaci, ale z toho mi není ani smutno, ani hořko. Jsem teď ve svém životě přesně na místě, kde mám být. A jestli zranění zavelí: „Alou jinam!“, mrknu na něj šibalsky a půjdu. Proboha vždyť já toho už prožila, jak za dva životy! 🙂

A ráda si dám i třetí, pátý, desátý. Díky :-*

-Anče Kuchařová

foto: Pepa Horák