Loňský dobrodružný výpad do Tater, který měl myšlenku, ale jehož ambice pohřbily desítky centimetrů sněhu, si rozhodně zasloužil pokračování. Jistěže víme, že nejsme Sabovčík a Kadlečík, lezecká monstra, která přeběhnou hlavní hřeben Vysokých Tater jako prd. To ne. Ale zkusit kousek a rozhodně si to užít? Tak to rozhodně jo!

Hra na hřebeni je prostě trochu o hledání dobrodružství. Proč jet zase na chatu a lézt cesty, které se lezou pořád?

První termín jsme museli odložit. Kdo by se chtěl hrabat v metru nového prašanu při minus 25 stupních. My teda ne. Čtrnáct dní na to ale předpověď slibovala něco úplně jiného: lavinovka dvojka, čtyři dny slunečno, jen mírný vítr a teploty nejhůře k minus deseti. To by šlo!

Logistika je mírně náročnější, já jedu z Prahy, Jirka z Brna, ale šťastně se shledáváme v kupé v Olomouci a naše pokračování hry na hřebeni může začít. Nejprve tedy přežitím zbývajících pěti hodin v RegioJetu, jasně, proč vyhazovat za lehátko, to se klidně zlámeme do sedaček, dyť to za těch pár ušetřenejch kaček stojí.

Pod Belasou vežu

4:50 Poprad, 6:30 Biela voda a začíná tradiční tupé ťapání na Brnčálu. Rozednívá se, je hezky, začíná být teplo, a tak to sfoukneme za necelé dvě a půl hodiny. Na chatě čaj a pak už hurá vstříct lepším zítřkům.

Už nad chatou stopu prošlapáváme, Jahňací štít ani Žeruchové věže nikoho dneska nenalákaly a to nám přijde divný. Po chvilce ale z jednoho ze žlábků na Žeruchách, do kterého svítí slunko, vyjíždí utěšená lavinka. I z tohoto důvodu se rozhodujeme pro nástup na hřeben velkým stinným žlebem vlevo přímo pod Belasou vežu. Do Kolového priestupu praží slunko. Chvilku běžíme po zmrzlém firnu, ten se ale později mění v hromadu prašanu s krustou na vrchu, tak odbíháme do strmých trav po straně a těmi dolézáme na hřeben. Na něm chvíli hledáme, ale po natažení jedné exponované délky nacházíme skvostné místo pro náš stan: Black Diamond First Light. Je něco po třetí, slunko se sune k obzoru, a vzhledem k tomu, že jsme toho moc na dnešek nenaspali, rozhodujeme se pro klidný večer zde. Rozpouštíme sníh, vaříme, fotíme a jdeme brzo spát.

Na Kolový Štít

Ráno je parádní. Nevstáváme moc brzy, vklidu posnídáme, zabalíme, a hurá do lezení! Proto jsme tady. Hned nad námi je Belasá veža, kterou se ale rozhodujeme oblézt, co kdybychom byli pomalí. Nejprve tedy traverz v návětrné straně hřebene, která je vyfoukaná na naprosto špičkový firn, který nese a drží co to dá! Prvních asi 150m lezeme souběžně na jednom prameni lana napůl. Od sedla mezi Belasou a Zmrzlou vežou lezeme na plnou délku obou lan (Beal Gully 7.3 Golden Dry)

Zmrzlá veža (2 311 m) je sice uzlovým vrcholem hlavního hřebene, ale jinak je to malej záprdek. Což ovšem stačí na to, aby se nám při slanění z ní do Kolové štrbiny sekla lana… Popolezeme zpět, lana uvolníme, slaníme lépe a ztracená půlhodina jako by nebyla. Z Kolové  štrbiny, která je opravdu malinká, musíme poprvé docela zabrat. Sice jen 4 až 5 metrů, ale pěkným mixovým bouldříkem, který nejde moc dobře zajistit. Ale daří se, je to hezké lezení a pak už se vytrvale držíme hřebene, který na návětrné straně nabízí pěkný firn, na závětrné straně prašan s krustou až po pás a uprostřed toho přelézání pěkných krátkých skalních pasáží.

Kolem čtvrté jsme na vrcholku Kolového štítu (2 418 m), dost si to užíváme, je inverze a na vršku nefouká. Po zhodnocení zbývajícího slunečního svitu a pěkné plošinky přímo na vrcholku se rozhodujeme zase zůstat a zakempovat za světla. Prostě ty rozhledy za to stojí a nemá cenu se někam příliš hnát!

Chvíli kopeme, pak stavíme stan a zatímco Jirka začíná tavit sníh a vařit pití, já zběsile fotím. To prostě jinak nejde! Za tmy už nás zahřívá Travellunch. Po něm chceme ještě navařit nějakou vodu do zásoby, což se zkraje daří, ale najednou, z ničeho nic… pink! Vařič nevaří. Zkoumáme co se děje, identifikujeme bezpečnostní pojistku proti přehřátí. Jak se to mohlo ale přehřát teď? Vaříme s přestávkama, je zima… No nic. Necháme vařič vychladnout a ráno pojistku podle návodu zaklapneme a jedeme dál, ne? Noc je klidná, bezvětří, nádherný hvězdy. Jak z pohádky.

Ráno zase fotím jak blázen. Vycházející slunko rozehrává show, kterou v televizi neuvidíš, musíš si pro ni dolézt někam jinam než na gauč.

Na Čierný Štít

Ráno je dobře, ale ne až tak moc. Vařič se i přes veškerou snahu a naše technické znalosti nedaří rozjet. Co naplat, v termosce je necelý půllitr, to nám bude muset aspoň na Čierný štít stačit! Sestup z Kolového je brnkačka, tedy sesuv hlubokým, který před námi načal jakýsi skialpinista, tušíme tak před dvěma dny. V Čierném sedle se opět navazujeme a hurá po hřebeni. Trochu nás brzdí hluboký sníh a horší orientace v horizontálním hřebenu, jednou slaňujeme, i když později zjistíme, že tak trochu zbytečně. Ale po tomhle slanění už vede cesta jen nahoru!

Stoupáme skoro přímo po hřebeni, vyhýbáme se poslední věžičce a už vidíme pěkně na vrcholové partie. Po dvou až třech dlouhých délkách, kde si užijeme i kousek skály, přicházíme do místa, kde se hřeben zvedá v prudké a obtížné stupně. Zcela logickou variantou je zde traverz do severní stěny po sněhovém pásu, v délce cca 40 metrů a pak nahoru výrazným žlabem. Traverz je v parádně vyfoukaném firnu, pozdeji ledové glazuře, což je dost náročné. A jištění taky není z nejlepších – na 40 metrů jeden obhozený hrot, vklíněnec pochybné kvality a ještě horší šroub. Ve žlabu pak s úlevným oddechnutím štanduju na hrotu a jednom friendu. Jirka dolézá s doslova zapálenými lýtky.

Ve žlabu je hodně sněhu. Ne hodně. Příliš. Až moc příliš. Úplně nejvíc moc! Krok nahoru znamená sesuv o dva dolů a už mě to takovým způsobem točí, že nakonec mířím zpět doprava do oněch skalních stupňů. Nakonec to jde, se sundanými rukavicemi a bez cepínů přelézáme asi destimetrový stupeň, ve kterém máme i dobré jištění, a pak dalších dvacet metrů lehčím bez jištění. Posledních pár kroků a bum – jsme pod vrškem, před námi poslední délka s něčím, co připomíná Patagonii – sníh větrem nafoukaný na skály vytváří takové parádní houbičky – moc nedrží, ale jsou efektní!

V tomhle místě si od Jirky, který doteď obsluhoval GoPro, objednávám jednu narcistní fotku. Prokopu se žlábkem na vršek Čierného štítu (2 429 m) a už Jirku dobírám, sluníčko pomalu padá za Ľadový štít a čas nám neúprosně naznačuje – už jste si užili dost, padejte dolů.

Jedno slanění a pak sestup do Malé Zmrzlé Doliny a na chatu pri Zelenom plese. Mrzí nás, že nám vařič nevaří, míjíme totiž další parádní místo na stan a chuť spát pod hvězdičkma je pořád veliká, ale nedá se svítit (teda pít). V pět jsme na chatě, zaléváme se čajem a pivem a potichu společně slavíme, že nám ten traverz na hřebeni letos šel o mnoho lépe, než před rokem. Na pohodu, s krásným lezením, s dobrodružstvím hledání cesty a vybírání správného směru, s naloženým batohem (hohó, to byl alpskej styl!!!). Prostě nádhera!

Díky Tatry, za rok se zase uvidíme!

Trasa:

Kežmarská Biela Voda – Chata pri Zelenom plese: 2,5 hod | +650 v.m. | 8 km

Chata pro Zelenom plese – věžička pod Belasou vežou: 4 hod | +450 v.m. | 2,5 km

věžička pod Belasou vežou – Zmrzlé sedlo – Zmrzlá veža (2 311 m) – Kolová štrbina – Kolový štít (2 419 m): 6 hod | +450 v.m. | cca 650 lezeckých metrů

Kolový štít (2 419 m) – Čierné sedlo (2 266 m) – Nižné Čierné sedlo – Čierný štít (2 429m): 7 hod | -250 v.m. a +250 v.m. | 700 lezeckých metrů

Čierný štít – Chata pri Zelenom plese: 2 hod | -700 v.m. | 2 km

Co jsme udělali jinak?

Oproti loňsku nám to šlo líp. Podrželo nás počasí a taky jsme udělali jednu zásadní změnu. Žďárák jsme vyměnili za ultralehký stan od Black Diamondu, který se ukázel jako naprostý trumf. Takové pohodlí při takové váze, prostě paráda!

Co se opět osvědčilo?

bunda Tilak Stinger Pro bunda Direct Alpine Foraker kalhoty Direct Alpine Cascade plus boty Asolo Eiger GV lana Beal Gully 7,3 Golden Dry karabiny a expresky Climbing Technology Fly Wieght batoh Osprey Mutant rukavice Black Diamond Squad mačky Grivel Air Tech powerbanka Goal Zero Flip 30

Co si zabalit:

Untitled-1

Hanibal Checklist App