Vidíte, ani jste si nestihli všimnout a rok je pryč. A se zimní sezónou se samozřejmě vrací vaše oblíbené duo a vyráží opět na hlavní hřeben Vysokých Tater. I když… …letos je to trochu jinak a trochu víc komplikované…

S naší rychlostí  postupu skončíme u většího počtu dílů, než má Tak jde čas.

Potřetí na hlavní hřeben Vysokých Tater

Plán je plán, že půjdeme hřeben na etapy platí, a tak se z toho nedá uhnout. Ani o kousek, ani když jeden spadnul do chomoutu a druhej má doma dcerku jako květinku. Takže, první lednový víkend, ženy nás bohorovně pouští z domu a my máme tři dny. Nach Tatry!

Co jsme si zabalili?

Oblečení:

bunda Tilak Stinger Pro Direct Alpine Alpha Jacket zateplovačka Sir Joseph Spike Hooded izolační bunda Direct Alpine Foraker rukavice Black Diamond Wind Hood prádlo Ortovox Competition ponožky High Point Glacier boty Asolo Eiger GV

Spaní:

Stan MSR Advance Pro 2  Spacák Sir Joseph Erratic 850karimatka Therm-a-rest Z-lite 

Hardware:

úvazek Singing Rock Flake jistítko Climbing Technology BeUp friendy DMM Dragon Cam expresky Climbing Technology Fly Weight smyčky Ocun dyneema cepíny a mačky Camp / Cassin přilba Black Diamond Vapor batoh Osprey Mutant

Jídlo a vaření:

MSR WindBurner LyoFood Hanibar


Jelikož jsme si vědomi naší pokleslé formy (ne literární, ale fyzické), volíme pro tenhle rok malý kousek hřebene a hlavně tedy malou odbočku z toho hlavního. Vrchol Baranních rohů totiž není přímo v hlavním hřebeni, ale co už, je to hezkej kopec, tak proč se na něj nepodívat.

Na Brnčálu. Zase.

Nástup je utrpení. Jak by ne, jít potřetí za poslední tři roky nástup na Brnčálu je trapný. Náš cíl je jednoznačný, tentokrát už musíme sestoupit do jiný doliny. A tak, po dvou probdělých nocích (hanibalí povánoční večírek a cestování vlakem přes noc), stoupáme po značce dobře známou cestou. Po dvou hodinkách jsme na chatě, dáváme si čaj a pomalu vyhlížíme ke kuloárku jménem Flaška, kde je nějak podezřele hodně nafoukáno.

Pod Flašku i skrz ní prošlapáváme, respektive sledujeme tak dva dny staré stopy. Sníh občas nese, občas ne, ale až tak tragické to není. Jen to jde pomalu. Jirkovi se trochu ozývá z loňska natržené lýtko, tak to příliš nehrotíme a po překonání posledního prudkého místa pod Čierným štítem volíme místo pro bivak a řádný odpočinek. Hned vedle velikého šutru, s pěkným výhledem do údolí i na Stolarczykovu lávku, na kterou vběhneme hned ráno.

Stavíme testovací alpinistický ultralight stan MSR Advanced Pro 2, opět si potvrzujeme, že je super, ale taky super malej, a že teda budeme mít klasicky útulnou noc. Vaříme, kecáme, fotíme, jdeme spát.

Do sedla!

Náš letošní nástup na hlavní hřeben Vysokých Tater je před námi. Stolarczykova lávka je krásně vysněžená, a navíc, když přes ni přehopsají těsně před námi dva skialpinisti, shodujeme se, že jištění až do sedla netřeba.

Nástup do lávky načínáme prudkým traverzem a pak už stoupáme pěkně nosným sněhem až na první sluníčko, které na nás za posledních 24 hodin dopadlo. Ne nadarmo je tohle Velká zmrzlá dolina. Když přelézám jednu převěj, otáčím se a diriguju Jirku, aby se usadil a pózoval. Šlehačka hard. Nádhera.

Ani ne po hodince jsme v sedle, krátce svačíme a navazujeme se na napůl přeložený pramen Beal Gully 7,3.

Hřebenem!

Půjdeme souběžně, dokud to půjde. Nejdřív nás čeká pěkný nosný sníh a sem tam skalka, pak shazování převěje, abychom se dostali na správný směr, a taky trocha brodění v hnusné sypající se krupici. Podmínky se prostě mění na každých dvaceti metrech.

Po troše práce v lehčím, ale méně stabilním terénu, se blížíme k Baranie baště, ze které uhýbá hlavní hřeben Tater směrem ke Sněhovému a Ľadovému štítu. Tady musíme překonat plotnu, která je celá oslizlá nafoukanými laskonkami. Sklon je mírný, ale zásek nejistý. Nakonec se daří a mezi námi a vrcholem už stojí jen úsek zvaný Kamenný kůň, v létě něco jako II UIAA. V zimě trocha víc srandy.

Lezení je to exponované, ale není nebezpečné. Poslední věžičku, která je celá oslizlá šlehačkou a laskonkami, oblézáme zleva pěkným čtyřkovým komínkem. Ha, konečně trocha toho lezení, aby se neřeklo, žejo…

Baranie rohy (2 524 m)

Hohó. Vrchol je náš, zatím ho sdílíme s celou řadou poláků, kteří přišli normálkou a teď sondují, kudy že jsme to přilezli my. „A cožejako naco proč jako máte ty karimatky? Jakože spátjakotady?“

Trochu kroutí hlavou, ale my máme jasno. Čas se nachýlil a není lepšho místa na bivak než na vrcholku tatranského štítu! Po odchodu poláků tedy přizpůsobíme plošinku pěkně v závětří pod kameny, kotvíme smyčkami, cepíny a friendy a večerní vaření a focení spektakulárních hvězdiček může začít.

Konečně jiná dolina.

Tak. Ráno vcelku hnusně, fouká, trochu sněží a je, jak se na slovensku říká, hmlisto. Snídáme, tak akorát nám dojde plyn a jmeme se setupovat po normálce směr Téryho chata. Ano, konečně, po třech letech snažení se nám daří sestupovat do jiné doliny než k Brnčále. Překypujeme štěstím.

Na chatě je prázdno, jen topič a sličná slečna za barem. Ta nám točí pivo a servíruje kotel kapustnice, dáme ještě čaj a pak hopky dupky do údolí chytat pendolíno směr domovina. Jsme spokojený, letos to bylo fajn, nebylo to moc náročný a dává nám to naději, že se i za rok podíváme na hlavní hřeben Vysokých Tater.


Točeno a foceno na:

GoPro Hero 3+ a Sony Alpha7 + Sony FE ZA Vario-Tessar 16-35/4.


Co si sbalit s sebou?

Untitled-1

Hanibal Checklist App