Řeka Indus je mezi vodáky skutečný pojem. Jedná se o čtvrtou největší řeku Asie, ale co je pro vodáka vyznávající divokou vodu zásadnější je to, že jako jediná řeka si prorazí cestu skrz největší pohoří světa a tím pádem musí překonat velké převýšení aby se dostala z Tibetu do Arabského moře. Pramení v Tibetu a teče skrz Indii, Kašmír, aby cca po 1000 kilometrech přišla do Pákistánu a rozdělila největší pohoří světa na dvě části: Himaláj a Karakoram. Indus je divoký skoro od samého začátku, ale to co si přichystá po tisíci kilometrech, je ve světě unikát. Za městem Skardu (městečko kam přilétaji všechny expedice, které se pokoušejí o K2, Broad Peak a Gashebrumy) se Indus zavře do soutěsky Rondu a vytváří neskutečnou extrémní divokou vodu než se po 140 kilometrech u města Gilgit zase trochu uklidní. Jelikož má Indus za sebou už tisíc kilometrů tak je zde řeka ohromná…

My jsme měli za cíl sjet hlavně Rondu gorge a další dvě řeky. Vytvořili jsme mezinárodní skupinu kde jsme byli dva z Čech a po jednom ze Slovenska, Norska, Belgie a Ruska. Plánovali jsme to skoro celý rok a díky “Vorymu”, který již na Indusu jednou byl, jsme měli představu kolik dní by nám celá akce měla zabrat a hlavně kde jsou klíčová místa na řece.

Z historie

Historie vodactví na řece Indus není sice moc obsáhlá, ale rozhodně velmi zajímavá. Jako první kdo se sem vydal sjet divokou řeku Indus byli Češi nejdříve neúspěšně v roce 1970 a pak přišla legendární výprava s Matyldou po Indu v roce 1975, kde nynější pan senátor Štětina s jeho týmem sjeli řeku Indus s Gilgitu dolů. Oni začínali přesně tam kde my jsme končili, ale v roce 1975 to byla skutečná expedice se vším všudy. Dopravou po zemi do Pákistánu, zdlouhavým vyřizováním všech povolení atd. V té době byl úsek Rondu gorge považován za totálně nesjízdný a nesmyslný. Rondu gorge se poprvé podařilo úspěšně projet až po roce 2000 na plastových kajacích a my budeme pokoušet štěstí jako zatím desátá skupina.

Jsme na místě…

V druhé půlce října přistáváme na malém letišti ve Skardu v provincii Baltistan. Počasí nám první dny moc nepřeje, ale jelikož zatím bydlíme pod střechou tak je nám to jedno. Rozjíždíme se na řekách v dosahu města Skardu a začínáme si zvykat na velký objem vody, který v Evropě skoro nikde není. Po pár dnech vyrážíme na první vetší akci, řeku Braldu. Nasedáme ve vesnici Askoli, což je výchozí místo pro K2. Sem se dá dostat autem, pak už se musí pěšky. Nicméně i cesta do vesnice Askoli je dost stresující a extrémní zážitek. Počasí stále nic moc, sneží každý večer. Řeka má vody hodně a je extrémě ledová. Braldu jedeme dva dny a je to test jak budeme fungovat na Indusu. Nejvýraznější místo je “The Crack”, kde řeka se z ničeho nic zařízne do dva metry široké skalní soutěsky a teče v ní půl kilometru.

Po příjezdu do vesnice Askoli, kde jsme s kajaky budili pozornost nejen u malých dětí.
Po příjezdu do vesnice Askoli, kde jsme s kajaky budili pozornost nejen u malých dětí. Druhý den nás čeká řeka Braldu a nemilé překvapení když nám napadne 10 cm čerstvého sněhu..

Řeka Indus

Po pár dnech už nasedáme na řeku Indus. Sedím na obrovské písečné plaži, Indus si tu pomalu teče, má šířku několik stovek metrů a všude okolo jsou neskutečně krásné výhledy. Vyrážíme. Podjíždíme silniční most a najednou se řeka ztenčí na pár desítek metrů a nabere spád. Vjíždíme do Rondu gorge. Hned první “lehká” peřej napoví o čem bude další týden. Někdo eskymuje hned v nájezdu a to jsme teprve na začátku. Pak přicházejí mnohem výraznější peřeje. Prohlížíme, řešíme kudy a jak, bojujeme a postupně pomalu pokračujeme. Po pěti hodinách pádlování zastavujeme nad další velkou peřejí. Necháváme kajaky u řeky a koukáme jak se dostaneme k silnici, kde budeme stavět stany. Kajaky tu na nás čekají do rána, aby jsme mohli zase pokračovat. Tak se to opakuje den za dnem.

Velké peřeje na řece Rondu
První velká peřej v soutěsce Rondu, od této chvíle už jde jedna težká peřej za druhou a první den nám dá soutěska Rondu pořádně zabrat.

Přicházejí peřeje, které jsou teoreticky sjízdné, ale skoro za hranou rizika tak ty přenášíme a pak přicházejí peřeje, které nejsou ani teoreticky sjízdné. Jako třeba peřej Malupa, kde celé řeka spadne o dvacet výškových metrů a celý Indus je tu široký tak deset metrů. Postupujeme den za dnem, řeka nám dost často ukazuje svou nadvládu, takže bojujeme ve válcích, eskymujeme, ale jedeme. Po čtvrtém dni na řece, aby toho nebylo málo, se ještě přidávají práce na silnici, která je několik stovek metrů nad řekou. Rondu gorge je však většinou ve skalnaté soutěsce a tak silničáři odstřelují skálu a bagry házejí ohromné kameny, které blokují cestu, do řeky.

Výhled ze stanu
Ranní výhled ze stanu během noclehu v soutěsce Rondu

Po šesti dnech se dostáváme na nejsevernější bod Indusu. Odtud řeka teče již jen na jih a trochu na západ. Pro nás to je však informace, že máme na sedmý den dvacet kilometrů do soutoku s řekou Gilgit a zde končí obávaný Rondu Gorge. Z našeho kempu jsou vidět dva sedmi tisícové kopce, prostě nádhera.

Poslední den v Rondu gorge, scénář stejný jako dny před tím. Sedáme po ránu do stejného vracáku tam kde jsme včera odpoledne vyndávali a pokračujeme dál. Řeka rozhodně neubírá na intenzitě ani na obtížnosti. My už jedeme trochu lehkovážněji a hned další peřej nám to dá vyžrat. Eskymujeme skoro všichni hned na začátku peřeje a zbytek peřeje je spíše boj o přežití. Dobře víme, že musíme zůstat ve střehu. Po čtyřech hodinách na vodě se najednou řeka uklidňuje, jako mávnutím kouzelného proutku. Pádlujeme ještě dva tři kilometry a přichází soutok, úleva a oslava. Kluci vytahují pivo z lodi, následuje high five a úsměvy od ucha k uchu.

Řeka Hunza

Prohlížíme řeku Hunza, neskutečné prostředí a čistá voda v řece. Údolí Hunza je údolím nejstarších lidí světa.

Po dni odpočinku nás čeká ještě poslední výzva a to Hunza river. Na internetu si čtu o tomto údolí. Prý je to jedno z nejkrásnějších míst planety. Tak už se těším na krásné výhledy a super dvoudenní pádlování. Po celkem pěkné silnici se dostáváme do údolí řeky Hunza a je to tu neskutečné. Podzimní barevné stromy, hluboké údolí a za ním výhledy na zasněžené kopce vysoké 7500 – 7900 metrů. Tyto kopce jsou skutečně na dosah a z řeky máme milionové výhledy.

Co mě však zaskočí je síla a gradient řeky. Z auta to vypadalo na příjemný den na vodě, ale Hunza nám to rozhodně nedá zadarmo. Jak první tak druhý den nám ze skupiny někdo plave a rozhondně se musíme ohánět až do posledního záběru. Hunza river a celé udolí nezklamalo, ba naopak a je to super tečka za tripem, který zůstane v srdci a paměti do konce života. Je to neskutečný zážitek být na vodě v těchto horách.

Závěrem bych chtěl poukázat na to, jak pro mě jako vodáka jsou důležité kvalitní věci i mimo vodu. Myslím, že každý má rád dobré věci, ktere fungují a sednou. Stejně tak i já. Zde na Indu a i na řece Braldu bylo však zásadní zůstat v teple hned jak jsme vylezli z kajaku. Nabrat sílu na další den. Přes den jsme měli relativně dobré počasí, ale odpoledne se vždy ochladilo a hned jak zalezlo slunce, tak teplota  klesla na nulu a přes noc pod nulu. Na Braldu jsme hned první den měli čerstvý sníh. Proto pro mě byly věci mimo vodu stejně důležité, jako vodácké věci a to samozřejmě platí i o spacáku. Člověk neměl možnost jít se ohřát k ohni nebo do hotelu a po celém dni na vodě byl promrzlý. Voda zde je ledovcová a extrémně studená.

– Honza „Zajíc“ Lásko