Jan Šimánek | Měsíc jsem čekal na okamžik Adamova zaváhání. Jaké bylo točit měsíc s Adamem Ondrou?

Honza Šimánek je dokumentarista, fotograf a pískař. Fotografii studoval na FAMU a titul pískař získal na Otevřené Skalácké Akademii, postgraduál v Ádru. Spoluzaložil lezecký festival PÓVL, který se koná každoročně v Českém Ráji a je oslavou klasického lezení. Znát můžete jeho oceněný film “Od palice k vrtu” s Petrem “Špekem” Slaninou nebo jeho sérii Onsajtů. Jak se ale od natáčení portrétů lezců- kamarádů dostal k Adamu Ondrovi? A jaké bylo strávit měsíc s ikonickou postavou světového lezení v jedné dodávce?

Po půlroce ke kameře

Honzo, tak jaký to teda bylo? Co třeba na začátek prozradit nějakou krutou realitu z natáčení? Asi tuším, že to není úplně jen o zalezení si s Adamem a o pití piva večer v hospodě.

Všichni vnímáme Adamův úspěch, ale vhled do toho, co za tím stojí, bude mít málokdo. Prozradím vám jedno tajemství a sice, co za tím nestojí. Prokrastinace. Měsíc jsem čekal na okamžik zaváhání, abych si ulevil, že není tak neuvěřitelně soustředěný, jak působí. Nepřišel. Nic. Nula. Seriály nezná, facebook nemá. Nemyslím něco jako opít se, nebo hrát automaty, ale takový ten malý detail, jako šlófa po obědě, u kterého si řekneš aha, je to člověk. U Adama každý nepatrný následující krok navazuje na ten předchozí a kroky, které nenavazují a nesměřují vzhůru jednoduše nedělá. To je zčásti velice frustrující – nevím jak vy, ale já je často a s velkou radostí dělám. Ale frustrující je to jenom do chvíle, než v tom spatříte tu energii, flow, která se z povedeného comba následností vytvoří a nakopne sebe sama, vás i lidi okolo. Takže vypněte ty instagramy a běžte dělat to, co vás naplňuje! (smích)

Tak teď pěkně na začátek, jak ses k Adamovi vlastně dostal? Předpokládám, že spolupráce s ním není otázka jednoho telefonátu.

Zkrátka byl jsem někdy vloni v Boulder Baru natočit reportáž z Adamovy přednášky o přelezu Silence. Překvapilo mě, jak se liší mediální obraz jeho činností od těch činností samotných, tzn. že v některých ohledech to už ani nepřipomíná sport, ale daleko spíš vědeckou práci evolučního biologa online, střiženou deep meditací mistra Yody… Přelézt nejtěžší cestu světa vlastně musí být stejně tak těžké v teorii, jako to uvést do praxe. Řekl jsem tedy tenkrát Adamovi, že bych o něm rád natočil multilevelový intimní filmový portrét (tak tomu teď na koproducentských prezentacích říkáme), kde by každý fenomén měl svoje místo a prostor a kde bychom se v dlouhých nezapomenutelných záběrech dostali k esenci jeho génia. Nevzrušeně mě odkázal na svého manažera a odjel zpět do Brna, města odkud pocházejí všichni dobří lezci.

Abych to zkrátil, snáz bys natočil jednorožce osedlaného duhovou vílou… Ale s velkým úsilím jsme přesvědčili potřebná místa o důležitosti projektu, který konečně postaví lezení mimo rámec diskoték nebo orchestrálních dojáků.

A co se dělo potom?

S Adamem chtějí točit zhruba všichni a jeho manažer Pavel ti to rád a nevybíravě připomene. Pak je tady fakt, že příští dva roky má den po dni už jasně nadefinované. Abych to zkrátil, snáz bys natočil jednorožce osedlaného duhovou vílou, ale s velkým úsilím jsme přesvědčili potřebná místa o důležitosti projektu, který konečně postaví lezení mimo rámec diskoték nebo orchestrálních dojáků. Lezení totiž ve skutečnosti je docela sympatický sport s duchovním rozměrem a každý, kdo se někdy někam vydrápal o tom ví svoje. Takže jsme po půl roce příprav, psaní grantů a prezentování před komisemi nahodili kamery a šlo se točit.

Proč Balkán?

Mluvíš o dokumentu, ale videa z Balkánu, která teď vycházejí, mají logo Black Diamond. Jedná se tedy o jiný projekt?

Ano, spolupráce se postupně rozvinula. Asi protože naše neinvazivní observační metody (dokument točím ještě s Petrem Zárubou) Adama nijak neomezovaly, záhy si mě objednala A.O. Production zastoupená dříve zmíněným Pavlem Blažkem, abych jel s Adamem na road trip po zemích Balkánu v rámci zase jiného natáčení (seriál ČT režiséra Petra Horkého o Adamovi a lezení na Balkáně) a natočil tři krátká videa pro Black Diamond.

A jaké tedy bylo, strávit měsíc s legendou? Kolik lidí jelo dohromady?

Hm, vlastně to znamená jet na výlet s Adamem, s jeho fotografem Bernardem, se štábem ČT (režisér, kameraman, zvukař, dronista a produkční) a s tekoucí skupinou fanoušků, kteří se porůznu vynořují ze křoví, mávají ze střech atd. Je to jako jet na tour s Prorokem, starci při setkáních pláčou, ženy utíkají od rodin do skal, lidem se mění životy, osudy celých zemí dostanou jiný spád…

To je asi lezecká nadsázka, že?

Ne fakt. V rozvojových zemích Balkánu, kde lezecké komunity čítají pouze 20 až sto aktivních lezců znamená zájem takové celebrity obrovský posun na celospolečenské úrovni. Je to motivace pro nové lezce, zároveň větší zájem médií přináší větší zájem zahraničních lezců a rozvoj oblastí, to s sebou nese zájem turistů a víc peněz. Jsme zvyklí slýchat zprávy o přelezech z Norska, Španělska atd, kde je to jednoduše další zpráva ze sportovní rubriky, ale v malých a velmi chudých zemích jako je Albánie cítíš, jak obrovský přesah taková návštěva má. Třeba týpek z Ablánie, Elion, tak říkal: „Jednou ráno otevřu mail a tam byla zpráva od Adama Ondry… Myslel jsem si, jasně, to je spam… Otevřel jsem to a nemohl jsem uvěřit. Lezu pár let a v naší zemi je lezení úplně na začátku, přestože je tady obrovský potenciál. Provozuju malou boulderovku, snažíme se rozvíjet nové oblasti, celá Albánie to jsou vlastně vápencové hory s nekonečnými možnostmi, ale nikdo o tom moc neví. Tady si všechny lezecké věci musíme vozit z Itálie, není tu nic, žádný obchod. Je nás dohromady tucet co tak nějak soustavně lezeme. No a najednou ti napíše nejlepší lezec na světě, že by tě rád potkal? A teď spolu sedíme pod skálou a on nám tady dělá 9b prvovýstup a říká, že to je nejlepší krápníkové lezení, s jakým se kdy setkal!“

Zajímavé. Lezení na Balkáně tedy bude zatím spíš pro dobrodružnější povahy a objevitele, že?

Samozřejmě je to zatím divočina, konkrétně v Albánii je nulová infrastruktura, problémy s odpadem, v Bosně jsou zase stále velká území zaminována ještě z války atd. Ale může to být právě tahle Adamova návštěva, která dá věci do pohybu. Cestou do Albánie, v Makedonii nás varovali, ať nespíme nikde na parkovištích nebo u silnice, že se tam ještě řeší konflikty po staru (padlo jméno Kalašnikov). Byli jsme tedy opatrní, ale spali jsme přímo pod stěnou v bílé, úplně nové dodávce a zdálo se, že to nikomu trnem v oku není.

Kyvadlo s kamerou

Jak vlastně vypadalo vaše zázemí?

Byli jsme s Bernardem v Adamově nejužším týmu, spali spolu ve třech v jednom autě, případně občas na hotelu. Adam má jako vrcholový sportovec svoje specifické stravovací návyky, takže si většinou vaří sám. To znamená, že ráno připravil snídani pro nás tři (nějakou formu kaše s ořechy a dalšími „super potravinami“), připraví kávu a čaj a pokud se jde lézt, připraví i oběd pro všechny. Zároveň už má vymyšlené, co bude k večeři a dá např namočit luštěniny, aby byly večer ready. Přijde se ze skal, připraví pro všechny delikátní zdravou pochoutku, povečeří se, chvíli se diskutuje o zážitcích a plánech na zítra a jde se spát. Občas pokec s místňáky, ale ti většinou po celodenním diváckém úsilí odpadají v údivu nad tím, že Adam není šampón z plakátu, který vyleze nějaký prásk a pak odejde s čičinama na hotel. Kolikrát seděli v deset večer v autě pod nástupem ke skalám, protože tam už jim byla zima a Adam se pořád ještě ve stěně připravoval na zítřejší pokus. Celebrita světového formátu, celý den jede na max, přelézá morfo cesty a večer ti v autě navaří, zalehne do spacáku, často bez sprchy, v zimě, někde na kraji světa. A ráno, takhle jak je, usměje se na tři kamery a jede se dál. Je to myslím v kontextu vrcholového sportu hodně unikátní přístup.

Jak je takové natáčení náročné? Z praktického hlediska – kde třeba nabíjíte baterky?

Adam má VW Californii se zásuvkou na 230, takže nabíjení naštěstí problém nebyl. Večer příjdeš, dáš stahovat a zálohovat data a přes noc dobiješ. Náročný to občas bylo. Pro mě asi nejhorší moment byl na Aniče kuk v Chorvatsku. Měli jsme natočit Adamův OS pokus o legendární a opravdu nádhernou vícedélku Spomin za 8c. Stěna má asi 300m a je snad 100m převislá. Opravdu neuvěřitelně převislá. Jeden statečný místňák nám pověsil fixní lana, tak abychom s Bernardem na pokus naslaňovali na místa, odkud budeme točit a následně se pohybovali vzhůru s Adamem. Jenže vzhledem k tomu, že točíš v tak obřím převisu, vždycky když se dostaneš výš, na štand, pro další postup se musíš děsně zhoupnout do prostoru. Třeba patnáctimetrový kyvadla 200m nad zemí. Teď máš kameru, věci a hroznej strach.

A jak to dopadlo, překonals to?

Vážně jsem přemýšlel o tom, že to budu muset odmítnout, ale nakonec jsem to s největším sebezapřením dal. Já sice lezu od dětství, často nebezpečné, nezajištěné cesty, ale držím se skály! (smích) Je to absurdní, protože tady by se nic stát nemělo, ale z toho mám nejsilnější zážitek. Taky mám velkou radost ze záběru, který jsem pořídil, kdy Adam lezl v rozhodující okamžik pár centimetrů ode mě, už nemohl a celý se klepal. Já samozřejmě taky, vůbec jsem nedýchal a modlil jsem se, ať do něj proboha nešťouchnu! Nechtěl bych slyšet ten řev, kdyby spadl kvůli mně… A myslím, že mám vůbec první důkaz o existenci Adamovy “Elvis leg”! (smích)

Král kolen v kinech

Paklanice je čechům docela známá, ale jak vypadají jiné oblasti? A stihl sis trochu zalézt?

Osobně mě vápno moc nezajímá, takže ani sebekrásnější a panenskou vápencovou oblast nedocením, ale Adam byl nadšením bez sebe. Je pravda, že jsou tam nekonečné, volné stěny, které na pohled vypadají srovnatelně a často i lépe, než oblasti na západ od nás. Ať už v Bosně, v Makedonii nebo v Albánii, mraky možností. Co se mi ale líbilo moc, byli lidé a jejich smysl pro humor a temperament a výborná zelenina! Na lezení moc času nebylo, Adama bylo třeba točit i o rest dayích, ale v každé ze zemí jsem si rychle vylezl jednu cestu, jen tak z hecu. Vtipný bylo například v Makedonii – lezl jsem takový pětimetrový 6b v převise a jelikož jsem z písku zvyklý se ulejvat jak to jde, zakládal jsem pravidelně po půlmetrech kolena a relaxoval. Když jsem dolezl, přišel ke mně Adam a povídá: „Honzo, jsem ohromen tvojí schopností dávat kolena!“ – což je od krále kolen výborný i jako vtip. (smích)

Když už jsme u vtipů, má Adam smysl pro humor, nebo je to vážný, koncentrovaný atlet?

Vzpomínám si na jednu situaci, když za ním během tréninku v Mnichově, kde jsme natáčeli pro náš dokument, přišlo během deseti minut snad sto lidí s prosbou o autogram. Zeptal jsem se ho, jaké to je, jestli to není otrava? Řekl: „Tady to ještě jde, nejhorší jsou taková ta maloměsta, kde nikdy dobrého lezce neviděli. Jako třeba v Praze“. Takže asi tak (smích). Myslel to opravdu jako vtip, aby se toho někdo nechytil nějak špatně.

V jaké fázi je váš projekt a co všechno vlastně obnáší natočit celovečerní dokument? A kdy se na film můžeme těšit?

Aktuálně jsme ve fázi shánění peněz. Teď například jsme strávili dva dny na East Doc platform, což je takový trh s dokumenty mezi východní Evropou a světem, kam jsme byly vybráni k prezentaci před světovými filmovými agenty a distributory. Takže jsme se třeba snažili přesvědčit agenta Netflixu nebo Aljazeery, že náš film chtějí. A někteří se naopak snažili přesvědčit nás, že máme spolupracovat s nimi, jako například jedna paní z Polské televize, která Adama asi trochu miluje, stejně jako celé Polsko. Nicméně zatím máme asi 20% rozpočtu. Udělat seriózní filmové dílo je spousta práce pro celý kolektiv lidí. Od základního výzkumu, přes psaní scénáře a dalších potřebných listin, po samotné natáčení, střih atd. Časový harmonogram je cca na rok natáčení, které by mělo začít letos v létě a skončíme po Olympiádě v Tokyu. Takže podzim-zima 2020 ve vašich kinech!

Chystáš něco zajímavého také pro Hanibal? Nějaký nový Onsajt?

Já doufám, že film o Adamovi bude také trochu pro Hanibal (Hanibal by měl být jedním ze sponzorů projektu), ale jinak brzy vyjde nový Onsajt s Karinou Bílkovou a poté odjíždím do Himalájí natočit Onsajt s Honzou Trávníčkem a malou, humornou sérii z expedice na Amadablam s Petrem Janem Juračkou. Takže snad bude na co koukat!

Za podporu děkuji firmám Peak Design, Patizon a samozřejmě Hanibalu. Jan Šimánek| Eva Trnková Janatová