Jan Šimánek | Ze života filmaře

Nedávno jsme s Honzou Šimánkem mluvili o tom, jaké to bylo strávit a točit celý měsíc s Adamem Ondrou. Jenže to už se pomalu chystal do Nepálu… Takže Vám přinášíme další a zbrusu nový díl “Ze života filmaře”. Že už jste podobný název někde slyšeli? Je to docela možné. Dva naši ambassadoři totiž jeli společně. A za čím vším? To se dočtete níže!

zapad-slunce-C1
Západ slunce z C1, Ama Dablam, Foto: Jan Šimánek

Výstup na Ama Dablam

Honzo, to bylo poprvé, co jsi byl v Nepálu? Přiznej se, měl jsi strach z toho, co tě tam všechno čeká? (teď nemyslím samotné natáčení, ale spíš výstupy nad 4000 m n. m. a expedice)

Poprvé. Spíš jsem se ale těšil. Kvůli Petrovi, se kterým si člověk užije dost srandy, kvůli Trávovi, který je takovým antihorolezeckým hrdinou a nakonec i kvůli těm horám. (smích) Se střední výškou jsem nějaké předchozí zkušenosti měl, ten stav se mi zdál docela zábavný (takový lehký joint), takže z toho jsem moc strach neměl.

Šel jsi také úplně na horu na Ama Dablam v rámci expedice s Honzou Trávníčkem a Márou Novotným?

V rámci svého pracovního závazku jsem měl zaplacený permit pouze na aklimatizační kopec Lobuche, i s Ama Dablam by to vyšlo moc draze. Takže jsem měl vystoupat spolu s týmem do prvního výškového tábora, odkud je hezký výhled na zbytek výstupu a odtud jsem měl točit jejich postup. Přiznám se, že jak jsme překrásnou Ama Dablam vídali během treku v dálce, koketoval jsem s myšlenkou si permit zaplatit sám, abych se na vrchol také podíval. Nicméně cestou, když jsem pochopil o jaké „lezení“ se vlastně jedná, byl jsem doslova vděčný za to, že tam nemusím (tak jako tak už to nešlo zařídit…). Jenom na vysvětlenou, většina normálek v Himálajích se standardně leze tak, že se vlastně jumaruje po fixních lanech, které tam vždy na začátku sezóny umístí šerpové. Nechci nad tím ohrnovat nos, ale zkrátka pro mě jako pro pískaře je skála nebo hora objekt, k němuž cítím úctu a pokud bych měl stanout na jeho vrcholu, tak v rámci jiného typu vztahu…

Tomu rozumím. A podařil se výstup skupině?

Výstup se týmu nakonec bohužel nepodařil. V den ostrého pokusu, dvě hodiny po půlnoci vyběhl chrt Mára Novotný sám ze stanu ve druhém výškovém táboře vzhůru – trasa byla zafixovaná až na posledních 250 metrů pod vrcholem. Odtud se pár dní předtím fixní tým šerpů s nepořízenou vrátil. Plán byl takový, že Mára spolu s našimi šerpy cestu dofixují a zbytek expedice potom vystoupá na vrchol. Mára nejdříve musel všechna fixní lana pracně vyhrabávat ze sněhu, takže ho brzy dohnali dva nepálští pomocníci, kterým se chtělo ze spacáků pomaleji. Na skalní polici, kde fixní lana končila dal pokus lézt dále, ale vrcholová část byla ve velmi špatné kondici – sněhové bubliny nebylo možné přelézt ani zajistit, navíc velitel šerpů po chvíli zavelel k ústupu kvůli blížící se oblačnosti.

Jaké to pro tebe bylo, jako pro pískaře? Stačil jsi jim vůbec? (smích)

Těžký! Batoh plný techniky a pořád do kopce! Naštěstí, a to se moc neví, mají Himálaje obrovský boulderový potenciál (smích). Válí se tam stovky nejrůznějších balvanů a skal všech rozměrů, a tak jsem ve volných chvílích utíkal bojovat v teniskách s přitažlivostí po svém. Dokonce jsem v duchu pískařské tradice vyrobil malou vrcholovou knížečku s nákresem a popisem cest, vložil jí do skleničky od marmelády s propiskou a vynesl ji nádhernou širočinkou na věž nad basecampem pod Ama Dablam. Věž se jmenuje Tashi delek, což v řeči šerpů znamená „ahoj“ a vede na ní „Malá spára“ v obtížnosti středně těžké, projekt „Velká spára“ v obtížnosti těžké a „Stará cesta“ v obtížnosti lehké. „Velká spára“, to je nádherná převislá širočina, asi 7 metrů dlouhá – v té jsem se natrápil! Byl to rozměr „na klíč“ a v Ádru by to byla největší klasika. Zkoušel jsem tenisky, pohorky, nic mi tam nechtělo držet! Plus samozřejmě v převislé širočině bez lezeček v 5000 m n.m. brzy dosáhneš na dno svých plic, takže jsem dal 10 minut pokus a 20 minut pak zpátky chytal dech. Paráda to byla! Celkem jsem tam vylezl asi patnáct cest výšky od 3 do 10 metrů a různých obtížností. Byl to zážitek! Sám, v širé krajině, v mlze, z níž občas vykukují osmitisícovky, občas kousek nad nimi slunce… A v naprostém tichu jenom dech a skála. Popravdě mě to bavilo daleko víc, než se soukat ve frontě po fixu na nějakou horu. A jestli jsem stačil ostatním? To víš že ne! (smích) Ale to jen proto, že jsem musel cestou točit…(smích)

Naštěstí mají Himálaje obrovský boulderový potenciál!

Jeden z mých vrcholů – Jan Šimánek, Foto: Petr Jan Juračka

No jasné! Takže si odneseš nějaké dovednosti i do skal? (smích)

To bych asi neřekl. Spíš se mi tam po písku hrozně stýskalo… Na druhou stranu hned po návratu jsem byl poprvé letos lézt, vyrazili jsme do Klokočí. A hned mi to dalo za uši: na tohle ty ses těšil? Tak tady máš to svoje křehké, lámavé, nejištěné a ukaž se! Tak jsem si deset metrů nad kruhem v lámavém VIIIb říkal: “to bysme měli” (smích)

Video: První úchvatné záběry z Nepálu. Zde!

Yak s Everestem a Ama Dablam, Foto: Jan Šimánek

P. J. Juračka, natáčení a fotka

Výprava také spolu s Petrem Janem Juračkou – to jste museli dohromady táhnout několik batohů jen foto-video elektroniky, ne?

Jó fotobatohy, to je daleko horší kategorie než batohy. (smích) Já měl jednu kameru (koho by to zajímalo, používám Sony Alpha A7SII) a k tomu jsem měl šest objektivů (tři pevné objektivy Zeiss Loxia 21mm, 50mm a 85mm, zoom 16-35 a 70-200 a pevnou 55ku). K tomu profi mikrofony, baterky a velký videostativ. Celkem něco kolem 50 kilo, ale samozřejmě přes půlku mi nesl nosič. Takže na zádech jsem nosil něco kolem deseti kilo jenom techniky, +- podle situace. Petr je v tomhle megaloman a měl s sebou pět kamer! (resp.: zrcadlovku, bezzrcadlovku, GoPro, dron a Osmo Pocket). K tomu měl taky spoustu objektivů a příslušenství, přičemž v takové výšce lidi řešívají každý gram. Obsah batohu může být právě tím rozdílem mezi krásným dnem bez obtíží a dnem stráveným v posteli s výškovou nemocí. Ale holt jsme tam jeli pracovat a museli jsme to vytrpět. Naštěstí nám občas vypomohli i ostatní členové expedice a něco nám vzali.

Natáčel jsi ty sám někdy takhle vysoko?

To ne…

Nastala vlastně nějaká vypjatější situace během celého času v Nepálu? Něco neobvyklého, co jste museli aktuálně řešit?

Jenom jedna. Vylezl jsem na písku spoustu nebezpečných cest, ale takhle jsem se ještě nebál! Čekali jsme na vrcholu Lobuche, až se rozejdou mraky, abychom něco nafotili. Měli jsme v plánu tam zůstat klidně celý den a počkat si i na západ slunce. Hustě sněžilo, a tak jsem vyndal z batohu deštník, abych mohl natočit alespoň krátký rozhovor s Petrem. Po chvíli se mi sám od sebe vypnul foťák a zároveň jsem zjistil, že z deštníku mi do ruky lehce probíjí elektrika. Nejprve jsme to brali s humorem, ale po chvíli, když to nabíralo na intenzitě a silné bzučení neviditelného transformátoru bylo všude okolo nás. Začali jsme rychle sestupovat. No jo, jenže rychle sestupuj, když pod tebou je na fixech fronta lidí, kteří třeba slaňují poprvé v životě. K tomu to probíjení místy bylo tak silné, že to fakt nešlo vydržet a hlavně člověk vůbec nevěděl, jestli ho to v příští vteřině nesejme úplně. Najednou vůbec nejsi unavenej z výšky. Přestali jsme používat osmy a po lanech dolů jsme jen ručkovali, abychom byli rychlejší. V jeden moment mi to tak silně brnělo do hlavy, že jsem se začal ohánět rukama, už jsem byl trochu zoufalej… A jen se to horšilo! Sherpa, který stál kus nade mnou na mne zavolal, ať se proboha nehýbu! To naštěstí pomohlo. Všichni jsme ve zdraví sestoupili, ale bylo to totální psycho!

Video: Jak dopadne výstup na nejkrásnější horu planety Ama Dablam?  Zde!

Noční selfíčko s „Amáčem“, Foto: Jan Šimánek

Uf, tak tohle teda opravdu zní jako dost silný moment… Naučil ses tam v ohledu natáčení filmů a focení něco nového? Vyměnili jste si s Petrem také nějaké rady ohledně focení a točení?

Hodně zajímavý je Petrovo pracovní nasazení. Dokáže vstávat na východy slunce každý den, vylézt z teplého spacáku ve čtyři ráno do -10°C, jít hodinu do kopce, tam tři hodiny v rauši pobíhat a fotit. Ideálně deset foťáků najednou a ve vzduchu mít zároveň tři drony. Den za dnem. Také proto se k němu časem ustálila přezdívka Fenomén (smích). Jinak ale máme úplně protichůdný vkus, takže než abychom si předávali rady, spíš jsme se jeden druhému posmívali. Také proto se ke mně časem ustálila přezdívka Famáček (smích)(studoval jsem na FAMU). Petr zkrátka fotí líbivé barevné obrázky, kterým říká “velké” a já jsem fanda minimalismu.

Onsajt a nepálský turismus

Další věcí, proč si jel do Nepálu bylo natáčení dalšího Onsajtu, tentokrát o Honzovi Trávníčkovi. Proč ale právě o něm?

To byla shoda okolností. Protože jsme spolu měli být měsíc, protože vystoupal na 5 osmitisícovek, kde zažil opravdu hodně a protože místo tohle říká “tuto”. (smích)

Je Honza v něčem razantně jiný než ostatní čeští horolezci?

Honzova životní linka je poměrně zvlněná, a to nejen těmi kopci. S sebou si nahoru totiž bere jednoho parťáka v podobě kloubní lupénky a druhého, v podobě rakoviny. Na druhou stranu několik parťáků, kamarádů mu v horách ze života odešlo… Jsou to ale hodně osobní věci, takže o tom případně víc promluví sám.

Jaký jsi měl a máš ty sám dojem z nepálských hor, z místní kultury a z nepálských výstupů?

To je velká kapitola a hodně témat. Z nepálské kultury jsem poznal minimum, ale např. ne všichni obyvatelé hor mají z turismu radost. Jako dokumentarista jdu po všem specifickém a když narazím na něco vizuálně zajímavého, snažím se to zachytit. Tak jsme v jedné vesnici procházeli kolem políčka, kde dva jaci táhli pluh a čtyři domorodci jej obsluhovali a sázeli brambory. Do toho hustě sněžilo, padaly obří sněhové vločky a celé to mělo kouzelnou atmosféru. Zdálky, z dvaceti metrů, zpoza domku jsem je teleobjektivem začal natáčet, když v tom mi na kameře přistála brambora. Křičeli na mě: “Money!”. Dal jsem jim tisíc rupií (asi 200 Kč) a nechali mě asi tři minuty natáčet, když v tom jsem pomalu začal rozumět dalšímu pokřiku: “Enough!”. Než jsem ale pochopil, že to volají na mě, přímo do objektivu mi vletěla druhá brambora. Tisíc rupií tam není úplně málo, tak bych čekal alespoň mírovou cestu.

Takže místní umí z turismu dobře profitovat… A jak moc je to tam kolem zmiňovaný “václavák”?

Jo, ale většina místních, kteří z turismu profitují, bohužel však zatím na něj nejsou úplně připravení. Například odpad – situace se hodně zlepšila, expedice mají přísný odpadkový management, kdy na všechno dostanou výdejky. Obaly od jídla atd. musejí nosit z basecampů zpět do Namche Bazaaru. Tam se ale všechno odveze na velkou skládku za roh a po sezóně, když odjedou turisti se to celé zapálí. Stejně tak se to řeší v každé horské vesnici. Každý obal, každá petlahev skončí v místní outdoorové spalovně. Mám pocit, že to téma je z velké části naše a že bychom na místo focení selfíček na vrcholech jejich hor měli dbát na to, aby se jedna z nejchudších zemí světa nemusela s tímto potýkat sama. Na druhou stranu, nepálská vláda tady vybírá hodně peněz. Jenom permit na Everest stojí 12 000 dolarů. Ročně jej zaplatí kolem 500 lidí. Spočítej si to sám, to by na nějakou udržitelnou odpadkovou infrastrukturu mohlo stačit…

A lezení? Fixní lana, vynášky všeho, fronty od basecampu až na vrchol, nulová nutnost něco umět, tohle pro mě osobně s lezením nemá nic společného. Proti tomu je výlet s kámošem do Alp – kde máš všechno vybavení ty sám v batohu na zádech a celou zodpovědnost, svobodu i svět – nebe a dudy.

Tak pod tohle bych se také podepsala… Máš představu jakým směrem se budou Onsajty ubírat? Nebo je to vždycky dílo náhlé myšlenky?

Těch lidí, se kterými chci točit, je víc, než času. Forma každého Onsajtu se rodí vždy konkrétně až s tím dotyčným lezcem. Na letošek se těším, bude to zajímavé! (smích)

Nakonec se ještě zeptám na výbavu – co se ti osvědčilo mít s sebou?

Hodně do plusu šly tři věci, z nichž boty La Sportiva TX4 GTX jsou pro mě naprostý top! Univerzální nástupovka, ve které můžeš chodit blátem, po šutrech, ve sněhu v šesti tisících, lízt širočiny v žule nebo jezdit freeride na bajku. Přitom to budou pořád pohodlný bačkůrky, kdy máš z každýho nazutí radost. Často stojím s kamerou na místě třeba hodinu na sněhu a ještě mi v nich nebyla zima. Na druhou stranu jsem v nich chodil i v poušti v +40°C a taky se to dalo. Navíc je to čistej hezkej design… (a i v dámské variantě).

Pak bych ještě zmínil větrovku Tilak Aira – vejde se sbalená do kapsy, dobře se nosí a i vypadá. Na Himálaje jsem jí na sobě měl překvapivě často (vždycky, když nepršelo). A poslední věc: co by byl výlet bez kafe? (smích) A tady je pro mě vítěz outdoorového kavárenství Cafflano Klassic, all in one “termohrnek”. V něm si kafe jak nameleš, tak přefiltruješ a stejně dobře se z něj pije. Na měsíční trek je to docela velký příslušenství, ale chtěl jsem to zkusit. A nelitoval jsem toho ani já, ani zbytek výpravy! (smích)

Moc díky za rozhovor.

Foto: Jan Šimánek

Rozhovor s Janem Šimánkem | Eva Trnková Janatová


A co měli s sebou?

Honza Šimánek: Peak Design Capture Peak Design Slide Lite bunda Tilak Evolution péřovka Black Yak Niata větrovka Tilak Aira boty La Sportiva TX4 GTXspacák Patizon G800 šátek Buff Hanbal pánské prádlo Devold

Petr Jan Juračka: bunda High Point Protector  kalhoty High Point Protectorkalhoty High Point Gondogoro mikina High Point Woolcan 4.0 Hoody boty Asolo Elbrus mačky Singing Rock Fakir II Semi-Classic triko Sensor Goal Zero solární panely