Kilimanjaro

„Nikdy nesmím bejt starej natolik, abych odmítl čekat na západ slunce v dešti, zahalenej v jednorázový pláštěnce, ve svým posledním suchým oblečení. Protože až mě tohle přijde marný, můžu to rovnou celý zabalit!“, opakoval jsem si pořád dokola na obří skalní plošině Shira Plateau, při cestě na Kilimandžáro, v africké Tanzanii. Toho dne jsem četl ve stanu knihu fotografie od věhlasného autora National Geographic, Paula Nicklena. A pokud jsem si z ní něco vzal, je to přesně jeho motto:

„Buď tam! Zbytek už se ukáže!“

A tak jsem strávil něco přes hodinu v deštíku, kdy mi nejenže namokla veškerá technika, ale i ty poslední suchý trenky. Drkotal jsem zuby a neustále si opakoval, že to přijde. Všichni ostatní seděli v suchu ve stanu a již večeřeli. Západ sice přišel, ale krajinu jen tak zlehka pohladil a hned se ztratil v šedé mlze.

Poprchávalo a já zmizel ve stanu za ostatními. Nelitoval jsem, a věřil, že zítra už to vyjde. Večer se sice ukázala Mléčná dráha přes celou oblohu, a já ráno nastavil časosběr, před rozedněním se však obloha opět zatáhla a zůstalo jí to až do večera, kdy jsem ještě marně nastavil další časosběr, pro případ, že tentokrát by to vyjít třeba mohlo

Nevyšlo. Hlavou mi tekl tok myšlenek: „Co já tady vlastně dělám? Jsem tu pátý den a slunce jsme prakticky neviděli!“. Dalšího rána začalo pršet. Šíleně pršet. Stoupali jsme pololezeckým terénem na Barranco Wall v lijáku s kroupami, který nepolevil po celý den. Když jsem večer zasedl k večeři ve stanu, jen v podvlíkačkách a péřovce, měl jsem na stole položený foťák. Co kdyby… Bylo to spíš jen zbožné přání, ale po dvou dnech dešťů by se nějaký ten sluneční paprsek skutečně hodil.

Co chvíli mi oči utíkaly ven ze stanu, až skutečně spatřily stín. Vyběhl jsem ven a nevěřil obrazu, který se začal na obloze vytvářet – v tom mraku se udělala díra! Běžel jsem v bačkorách do stráně, a doufal, že se slunce na chvilku prorve neustále se měnícím oknem v oblačnosti. Chtěl jsem být na tom správném místě ve správný čas. Neměl jsem šanci stavit se v mém stanu pro stativ, musel jsem to zvládnout z ruky. Hned. A tohle je výsledek.

Ještě toho večera jsem fotku upravil, abych ji ukázal zbytku týmu. Naše srdce se naplnila vírou, že zítra už bude líp a my si vysušíme oblečení. A líp opravdu bylo!

„Jestli můžu bejt jen trochu upřímnej… Dneska jsem na cestě slušně promrznul. Tohle jsem fakt nečekal,“ řekl jsem po deštivém dni na Barranco Wall vedle mě ve stanu ležícímu Garrettovi, který mě pozval na výstup na nejvyšší africký vrchol, Kilimanjaro (Uhuru Peak, 5895m)

Garrett je tu už po sedmé a jako horský vůdce se nemůže před klienty příliš otevřít, musí si zachovat profesionální odstup. Moje otevřenost mu udělala radost, konečně se mohl někomu svěřit. „No ty vole, tohle bylo šílený! Nikdy jsem tu touhle dobou nezažil déšť, ale co déšť, vždyť to bylo jako bychom šli celou dobu v ledový sprše! Úplně mi namrzaly prsty, fakt kotel!“ To docela dobře vysvětlilo, proč strávil skoro celý den v kuchyňském stanu civěním na hrnec rejže. Bylo tam teplo.

Garrett Madison stál jako vůdce již sedmkrát na vrcholu nejvyšší hory světa, Mt. Everestu. Stejně tak na Aconcague (nejvyšší hoře Jižní Ameriky), výpravy vede pravidelně i na Antarktidě, v severní Americe a Ekvádoru. Když mě pozval na tuhle cestu do Tanzánie, byly u nás zrovna tři ráno a já stěhoval desítky zavazadel z auta, protože jsme se právě vrátili z rodinného výletu do Rakouska a Itálie, a já měl už za pár hodin zase odjíždět do Českého Švýcarska. Bylo mi od začátku jasný, že proti K2, kde jsme se s Garrettem seznámili, tohle bude turistický peklo. Ale na Kilimandžáro se zas člověk nedostane každej den, a tak jsem kývnul a odletěl.

Ještě že tak!

Týdenní trek v nádherné přírodě rovníkové Afriky byl ještě zpestřený klientelou, která si Garretta najala. Povětšinou čtyřicátníci, všichni vrcholní manažeři svých firem, z Brazílie, Ameriky, Itálie a Zimbabwe, kromě dvou z nich neměli prakticky žádné větší zkušenosti s oblečením, nadmořskou výškou ani s pobytem venku. Co na nich ale bylo opravdu krásné, byl fakt, že se svoji neznalost nebáli přiznat. Ba naopak – pořád se nás a sami sebe navzájem ptali na celkem triviální poznatky z hor, aby nové informace  nasávali jako houby.

Utvořili jsme tak velmi rychle skvěle fungující tým, který si při výstupu zpíval spolu s nosiči svahilsky, takže se tu naše výprava těšila značné mezinárodní oblibě. Nikdy, ještě nikdy jsem nezažil, aby mě někdo respektoval tak moc, jako tihle lidi. Nafoukanec nebyl mezi námi jediný, ba naopak, celý týden se nesl ve znamení vzájemné pokory a úcty.

Seděli jsme po propršeném dni ve stanu, když do něj vstoupil Daniel, jeden z našich průvodců. Ihned na něj spustil Zimbabwan Ken: „Hele, takže až vylezeme nad mraky, tak už na nás nebude pršet, že jo?“ „Přesně tak,“ zněla Danielova odpověď. Nedalo mi to, a do debaty jsem hned vstoupil s poznámkou, že už nad mrakama jsme. „Jo, to má tady Pýtrs pravdu, my už nad těma deštivejma mrakama jsme,“ poznamenal Daniel. „Tak z čeho teda prší,“ zeptal se oprávněně Ken. „Ty máš Kene nějakej problém s deštěm? Nauč se ho milovat. Déšť je fajn, je mnohem lepší, než prach,“ uzemnil nás Daniel oba a odešel ven do deště rozjímat nad vlastní existencí a uvažovat o přítomnosti.

Na déšť už jsem se místních raději neptal. Tedy, kromě situace kdy jsem šel do kempu sám, s jedním nosičem, a čekal nás ještě náročný sestup. Na moji otázku, zda bude pršet, řekl, že je to tak 20 na 90… Tak lepší, než 30 na 40, to dá rozum.

Petrova výbava na Kilimanjaro

Péřová bunda Sir Joseph Telur expediční taška Singing Rock Duffle vlněné prádlo Devold Expedition nepromokavý komplet High Point Protector

Vzhůru do oblak!

Nadešel předvečer výstupu. Člověk ví, že to přijde. Čte o tom, je s tím smířený. Je to něco jako porod, prostě Tě to dycinky zaskočí a Ty nechápeš, že je to tady! Celé odpoledne mě příšerně bolela hlava, usnout mi moc nešlo. Navíc nastal úžasný západ slunce a tak jsem šel spát zas jako poslední. Budíček v jedenáct věčer bolel. Ale noc byla jasná, nebe plné hvězd.

Když jsme o půlnoci vyrazili, zvedl se studený vítr. Celý svah byl zasněžený a ruce mrzly i v zimních rukavicích. Celé moje tělo bylo pokryto jako první vrstvou merinem, následovalo peří a jiné teplé vrstvy, které obvykle nosím jen na focení, rozhodně ne na vertikální pohyb. Bylo -20° C a k tomu příšerně vlhko. Ani tohle tady Garrett nikdy nezažil.

Stoupali jsme skoro 6 hodin za svitu čelovek. Pod námi byl vidět dlouhý, příšerně dlouhý štrůdl stovek dalších, kteří touží po vrcholu tak, jako my. Naštěstí jsme měli hodinu náskok a pomalu se šinuli výš a výš. Občas proti nám vedli průvodci ty, kteří to vzdali. Ať už pro mráz, nebo výšku. Mých sedmdesát kil bylo skvělých oproti zhruba poloviční váze Danteho, třináctiletého syna Freda, který dal tenhle tým dohromady. Dante navštívil se svým otcem mnoho desítek zemí všech kontinentů a jeho IQ vysoce převyšuje maximální rychlost naší oktávky. Jenomže IQ Tě nezahřeje a Dante nám při výstupu okázale zamrzal. Jeho odhodlání, podpora otce a hlavně skvělá péče našich průvodců mu umožnila chytit znova dech a držet se s námi při cestě vzhůru za naším společným snem.

Když jsme dorazili na tzv. Stella Point, rozhodl jsem se, že teď musím fotit. Prostě to nechci prošvihnout! Když jsem ale asi po deseti minutách dofotil, východ slunce už se značně blížil a celá moje parta stála na vrcholu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodl jsem se ten poslední půlkilometr doběhnout. V ruce foťák se stativem, na zádech bágl s dronem.

Zatímco ostatní měli baťůžky kolem pěti sedmi kil, ten můj vážil už od začátku kil sedmnáct. Ale doběhl jsem to! Moje plíce hltaly vzduch tak jako ještě nikdy, bylo to poprvé, co se mi povedlo zapnout jinak tajná turbodmychalda hrudního košíčku. Kolem mě tak musel být celkem značný podtlak… Každá červená buňka v krvi makala jako za sociku, na 120 procent! Ještě před východem slunce jsem stihl nastavit časosběr a fotit jak pominutej. Když jsem vytáhl drona, bylo už na vrcholu kolem padesáti lidí.

Garrett měl pro mě schované baterie v podpaží, podařilo se mu je tak zahřát na provozní teplotu a já skutečně vzletěl ve výšce takřka šesti tisíc metrů. No vzletěl – lítal jsem jak smyslů zbavený sršeň, dokud jsem nevyletěl obě baterie. I kdyby kvůli jedné minutě záznamu, nést dron týden na zádech mělo smysl! Řval jsem štěstím tak mohutně, že se musela dát do pohybu stáda býložravců v přilehlé Keni.

A když jsme se vraceli po hodině na vrcholu dolů, míjeli jsme ty stovky duší, z kterých jsme předtím vnímali jen světýlka čelovek. Mnozí byli tak vyřízení, že už nemohli bez pomoci průvodců ani jít. Nepřipravení, staří anebo prostě příliš slabí na to, aby jim to nahoře slušelo. „Kili“ má přeci jen výšku, co už není pro každého. Celkem jsme za den napočítali osm nešťastných, dolů snesených osob, z toho dvě v bezvědomí. Kolik desítek toho rána nedosáhlo vrcholu, ale aspoň se dostalo domů po svých, netušíme.

Večer bylo na Garrettovi vidět velké uvolnění. Zodpovědnost za celý tým jej psychicky natolik vyčerpala, že ještě následujícího večera jen spokojeně povaloval po patře gin v hotelovém lobby s prázdným výrazem válečného hrdiny.

„Petře, ty vole. Tohle byl tak silnej tejden, že ještě dlouho potrvá, než se z toho dostanu! Takhle skvělej tým jsem neměl už dlouho, navíc všichni nahoře a v pořádku dole, včetně Danteho! Ty bouřky, kroupy, zima a ten Tvůj uřvanej summit. Kámo, jsem hotovej!“

To byla jeho poslední slova večera, než se spokojeně sesunul do peřin a hajal jako nemluvně. Přes to všechno turistické inferno si dovolím soudit, že má smysl na „Kili“ lézt. Je to přenádherný kus přírody. Mizející ledovce jsou stále ještě krásné a nástup na kopec skrze deštný prales vráží každému jen trochu citlivému cestovateli slzy do očí. Lidí je tu sice mnoho, ale ti místní mají otevřená srdce a je s nimi sranda.

Tedy abych byl přesný, s místníma je vyloženě prdel!

 – Petr Jan Juračka