Počáteční dojem

Pod skálou rozkládám všechny svoje „cajky“. Presky se skví novotou. Poprvé se mnou totiž byly teprv ve čtvrtek na Bráníku, lano a karáble mám popůjčované. Lačně sahám po funglovým průvodci po Vltavské žule a ukazuju lajnu, kterou jako půjdem.

Chm, tohle je můj první opravdový výlet za skalama, za taháním venku. Tvářím se, jak tomu všemu hrozně rozumím. Je to teprve nedávno, co jsem vykoukla z umělek a s jistotou navázaného lana nad sebou zkoušela první kroky na kameni. Tentokrát ale nevisím já, visí to na mě.

K té nejlehčí cestě se brodíme skrze trny a vysokou trávu. Když do ní nalezu, zjišťuju, že je pěkně oslizlá, zarostlá a bez chytů. Tak jí trochu oblezu a cvakám první a zároveň poslední borhák. Není to vysoko, a tak bych se mohla normálně nechat spustit dolů, ale chci si vyzkoušet jištění druholezce.
Jen tak v duchu doufám, že ty další cesty budou hezčí. V průvodci psáno: „nahoře se trochu láme, opatrně“. Hm.

Jde to, u třetího borháku jsem ale skončila. Volám dolů, co že je to psáno v průvodci.
„Rovně nahoru k řetězu?“ „Tady ale žádnej není!“
„No, tak to zkus přelézt doleva ke kruhu a nahoru. Tak dobře.“
Představa poslední presky pode mnou. Výdech. Nohama konečně na pořádný schody a cvak… bezpečí? Fuuuuu.

Zruš!

Po krátké rekonvalescenci dobírám lano, začínám si užívat sluníčko a koukám na Vltavu, další lezce pod sebou a takový ten ruch příprav před lezením.
Dole je hlava na hlavě, všechny cesty natažený. Posloucháme nadávky, dělání selfíček a silácký řeči, přitom koukám, jak jedna lezkyně bojuje s uvázáním osmy.. No, tak hlavně že jsou ty lidi venku, říkám si.

Když se uvolní, stavíme se k cestě „Lucie v noci nepije“. Sluníčko mě už prohřálo, a tak si k pasu připínám i mágo. Jdu nahoru.
Od poslední presky ke slaňáku chvíli nemůžu najít žádný „ruce“, zase ta propast a nevhodné myšlenky na pád. Lezu i kolenama a třesu se. Zase cvak a hluboký výdech. Potřebuju trochu času.
Není si kam stoupnout.

Nahoře toho máme oba celkem dost, všechen ten strach se mění v nervozitu a není nám tam příjemně. Tak rychle slaňujeme a dole se shodneme, že to pro dnešek už stačilo.

S heslem: „Buď lepší dnes, než včera!“,
uzavírám lezeckou část jako zdařilou.

Než si zabalíme všechny věci a odejdeme hledat nocleh, skáčeme ještě rychle do Vltavy a pak se ohříváme v posledních teplých paprscích.
Čeká nás už jen růžový západ slunce prosvítající borovicemi a studená noc pod hvězdnou oblohou..

-text Hanina
-fotky Lukyk