Z minulého dílu…

Průjezd Uzebekistánem a Kazachstánem kromě toho, že byl dlouhý a poněkud fádní, byl taky ještě pořád dost vypečený – o tisíce dlouhých a rovných kilometrů ve čtyřiceti stupňových vedrech nebyla nouze. To všechno se ale mělo změnit příjezdem do Ruska, kde na nás ještě před samotným Mongolskem čekalo nádherné pohoří Altaj.

Déšť!

Posledních pár kilometrů v Kazachstánu nám začínalo připomínat, že ze zeměpisných dálek horka a sucha se vracíme do našeho povědomého mírného pásu. Horko už takové nebylo a na hranicích s Ruskem začalo snad poprvé za celé tři týdny cesty pršet. A abychom si ten déšť pořádně užili, museli jsme auto na kazašskou hraniční kontrolu dotlačit. A to protože jsme moderním a ekologickým způsobem nastartuj-chcípni (start-stop) vybili baterku při popojíždění v koloně. Hranice jsme nakonec bez dalších komplikací přejeli a ujížděli jsme, po konečně pohodlných asfaltkách, do Altaje.

Řeka Katuň v pohoří Altaj, Pavlík a nikde…

Altaj

Pohoří, které tak trochu připomíná Alpy – jen o pár desítek let dozadu…

Dřevěný sruby, málo lidí a když, tak jen domorodci, trocha dobytku a nádherný hory – takže jsme se kochali. Ostatně fotky mluví samy. Abychom na Rusko tak úplně nezapomněli, připravili nám na hranicích s Mongolskem ještě překvapení. Byli jsme nuceni vykoupit místní obchůdek s pivem a vodkou a udělat si párty s dalšími závodníky Mongol Rally, protože nás po 18:00 přes hranice už nepustili. Výsledek párty byl 4 láhve vodky, 1 láhev koňaku, 9 litrů piva a jeden zvrtnutý kotník.

Doplňujeme kalorie Hanibarkou a mlsně koukáme na neznámý hřeben Altaje v dáli.

Mongolsko…

Následujcí den ráno už nás přes hranice pustili, a to celkem bez okolků. Otevřela se před námi divoká mongolská krajina a pověstné cesty necesty. Než jsme se na ně pustili museli jsme ještě zaplatit místním pojišťovákům za auta, odehnat několik překupníků s místní měnou Tugrik, kteří byli přesvědčení, že nás turisty určitě oškubou (omyl, už jsme věděli, o co jde) a rozdat pár nafukovacích „Nevypusť duši“ balónků místní omladině.

Měl to být provýstup na horu uprostřed pouště, nahoře už ale bylo asi 100 dalších mužíků.

Prvních asi čtyřicet kilometrů cesty představovalo pět až osm navzájem se křížících cest. Některé byly slepé, někde byl brod a některé končily u jurty. Přesto se nám podařilo neztratit se a dorazit na luxusní asfaltku, která vedla do následujícího města asi dvacet kilometrů a dalších dvacet kilometrů za něj, a pak zpátky do labyrintu prašných cest. Tak se střídala města, vesničky prašné cesty, jurtové osady, jaci, silnice, koně a další barvy palety mongolské krajiny. Pak jsme dojeli na silnici, která nás měla dovést posledních pět set kilometrů do hlavního města Ulanbaataru, načež nás zastavili vibrace neslučitelné s pokračováním auta v cestě.

Neznáme malé jezero na jihu Mongolska

A sranda začíná…

Málem nám upadlo kolo. Absencí ložiska v zadním kole se stalo, že kolo, které má za normálních okolností držet, se viklalo, jak mléčný zub školáka. Měli jsme štěstí, protože o padesát kilometrů dál bylo celkem velké město s člověkem, který mluvil anglicky, kde jsme sehnali odtahovku, která nás vzala do servisu. Tam se místním kutilům podařilo během půl dne napasovat ložisko pravděpodobně z Toyoty (jiná auta tam nejezdila) do kola našeho Poloauta. A protože máme zkušenosti s hrou Activity, podařilo se nám dojednat obrázkovou řečí i slušnou cenu za opravu s odtahem, v přepočtu asi 3500 Kč.

Město Arvaikheer

Ulanbaatar

Další den už se nám podařilo dorazit do Ulanbaataru. Tam jsme se ubytovali v hostelu, nakoupili v suvenýry, a poté nás kamarádka, vzala do místního luxusního $€₮ baru na střeše místního mrakodrapu. Cítili jsme se tam trochu nepatřičně…

Něco jako osm zaprášených smradlavých individuí v SaSaZu ve společnosti místní smetánky.

Mělo to ale výhodu, ceny byly jak v průměrném českém baru, podle toho taky dopadla i oslava.

Závěr party v Ulanbaataru

Plán dalšího dne, odjet brzo ráno na největší jezdeckou sochu na světě (Čingischána) se nekonala, místo toho jsme si prošli s kocovinou největší buddhistický klášter, asi nám to v tom stavu mělo něco připomenout. Na Čingischána jsme odjeli pozdě odpoledne, takže na cestě zpět jsme chytli ulanbaatarskou dopravní špičku – 10 km za 3 hodiny, a to se ještě jedno Poloauto rozhodlo, že začne škytat a nepojede víc než na jedničku, jinak že chcípne. Nakonec se umoudřilo a dojeli jsme ten den téměř až k Ruským hranicím.

Nemůže se už nic stát

300 kilometrů do cíle v Ulan Ude, nemůže se už nic stát. Omyl.

Mongolská strana hranic – píchlé kolo a podezřelé neoznačené malé pytlíčky s bílým práškem? Těžké vysvětlit, že to není kokain ale rehydratační roztok při průjmu.

Ruské strana hranic: paralyzér v autě a 7 nervy drásajících hodin sezení a čekání, jestli nás zavřou za pašování smrtící zbraně.

Cíl v Ulan Ude už byl v podstatě jen formalita. Museli jsme sice vyhodit spoustu věcí, protože v autech na převoz vlakem do Evropy nesmělo vůbec nic zůstat. Ale ta úleva, že jsme v cíli a už musíme jen doletět do Evropy, byla osvobozující. O lehké pozdvižení se postaral ještě kamarád ze zalet.si, který nám zařizoval letenky zpátky, když řekl, že letenky jsou pryč. Po pár hodinách ale našel a my se nakonec z Ruska s dvouhodinovou zastávkou v Moskvě u Kremlu, dostali domů do Prahy.

Bylo to jízda! – Mongolsko!

Teď právě, když to čtete nám auta dojíždí do Estonska, kam se pro ně během následujících dvou týdnů pojedeme a pak už budou konečně následovat promítání, vyprávění a přehánění zážitků, které v na Hanibal blogu byly pojaté poněkud telegrafickou formou.

Cíl v Ulan Ude – Mongol Rally se loučí…

Co jsme měli s sebou:

Sir Joseph Rimo II 600 Therm-A-Rest Z-Lite Sensor Merino Wool filtr Sawyer Squeeze Sea to Summit Pocket Shower

Co si sbalit na motoristický závod?

Untitled-1

Hanibal Checklist App