Mt. Adams | Jak se dostat nahoru a trochu jinak dolů

Mount St. Helens, Mt. Adams, Mt. Rainier, Mt. Hood – toto je pár jmen sopek, které se nachází na Kaskádovém pohoří táhnoucím se od jihu kanadské Britské Kolumbie přes Washington, Oregon až po sever Kalifornie. Ačkoliv jsou sopky po většinu roku pokryté sněhem, mnoho z nich je stále aktivních a známá Mount St. Helens vybuchla roku 1980 a způsobila tehdy velkou ekologickou katastrofu.

Druhá nejvyšší hora státu Washington

Já si ke svému výstupu vyhlédla sopku Mt. Adams, druhou nejvyšší horu ve státě Washington – 3743 m n. m., která je za humny mé letní destinace White Salmon. Na tuhle horu jsem pomýšlela už dlouho a při promýšlení plánu o výstupu jsme vymysleli, že nejlepší bude sjet ji dolu na snowboardu nebo na lyžích. Protože sem jezdím na léto pádlovat na kajaku, zimní výbavu jsem  tady neměla. Byla to tedy docela improvizace. Od kamarádky jsem získala snowboardové boty a parťák Andrew mi vypůjčil jeho snowboard, který mi byl lehce větší. Nevadí, aspoň něco. Oblečení bylo také dosti improvizované, zvláště staré trekové boty a lehké šusťáky, ale je léto, tak coby? 

Vyrážíme vzhůru!

V neděli odpoledne jsme autem přijeli na úpatí hory. V plánu bylo první večer vystoupat co nejvýše, zakempovat a vstát brzy ráno, dokud není takové vedro a dokončit výstup na vrchol. Naše parkoviště se nacházelo zhruba v 1800 m n. m. Čekalo nás tedy pěkné převýšení. První večer se nám podařilo ujít jen asi 3 km, protože už se stmívalo a my jsme zapomněli hodinky. I tak se nám podařilo vstát po páté ráno těsně před svítáním, hodiny jsme měli alespoň na foťáku. Naložili jsme lyže a snowboard na batohy, schovali spacáky a další nepotřebné věci a vyrazili nahoru. Nejdříve jsme procházeli lesnatým pásmem – nyní pár let po požáru znovuobnovující se krajinou. Bylinné pásmo je již zarostlé, ale odumřelé a ohořelé kmeny původních stromů se stále tyčí k obloze, tak tady nechávají přírodu, aby se sama obnovila.

„Normálka“

Zanedlouho jsme překročili potok, kde jsme i doplnili zásoby vody a dál stoupali po kamenných polích vzhůru. Časem se začala objevovat i první sněhová pole, která jsme museli přecházet. Cestu na vrchol, kterou jsme vybrali, bychom mohli považovat za „normálku“, je nejjednodušší a chodí tudy hodně lidí. Mapu jsme žádnou neměli, a naštěstí ani nepotřebovali. Neměli jsme problémy s orientací a po rozednění nastal další slunný jasný den. Sníh na ledovci byl ráno zmrzlý, ale postupem času měknul, což pro nás bylo lepší, hlavně pro výstup na nejstrmější stěně vedoucí k falešnému vrcholu. I tak to bez maček bylo místy náročné, klouzalo to a nadmořská výška už byla taky znát. K tomu těžký batoh se snowboardem a botami na snowboard připnutými k vázání. Měla jsem jednu krizovku, kdy jsem se musela každých 20 výškových metrů zastavit a rozdýchat na stěně zhruba 50ti procentního sklonu a taky jsem počítala do každého kroku a vzpomněla si, jak jsem jako malá do sebe dostávala jídlo za tátu a za mámu…

výstup
Naložit na záda batoh se snowboardem a jde se!

Sopka stále žije

Při výstupu nahoru nám pomáhaly alespoň hole, cepíny jsme neměli. K falešnému vrcholu jsme se vydrápali asi kolem poledne, cestou jsme se potkali pár skupinek dalších lidí. K mému překvapení tu poletovali motýli. Ale ne pár motýlků, celá hejna třepotala křídly nad zasněženou horou. Od falešného vrcholu k samotnému sumitu je to už jen „kousek“. Šla jsem tam už sama, protože Andrew by to nezvládl kvůli úrazu kolene, ze kterého se teprve zotavoval. Šla jsem už jen nalehko bez snowboardu a kousek od vrcholu jsem ucítila sirné výpary – sopka stále žije. Za chvíli jsem se mohla kochat nádhernými výhledy do všech čtyř stran z vrcholu něco přes 3700 m. Viditelnost byla stále dobrá, i když byl trochu opar. Viděla jsem další sopky, Mt. St. Helens a Mt. Rainier – nejvyšší horu Washigtonu. Dlouho jsem se nezdržela a pádila jsem dolů. Moje prastaré trekové boty s dírami, které už si toho hodně pamatují, vodu už vůbec nezadržovaly. Krom toho se sníh dostával do bot i horem, takže jsem měla už po chvilce zmrzlé nohy a v botách ostré ledové krystaly. Snažila jsem se co nejvíce klouzat po botách a vsugerovávala jsem si, že žádnou bolest necítím.

Jízda dolů

Konečně jsem se mohla přezout do suchých snowboardových bot, obout prkno a jet dolu. Řekla jsem jet? Prvních pár oblouků šlo i ve velkém sklonu, sníh už dostatečně změkl, ale dál byly v kompaktním sněhu nafoukané sněžné hroudy a mezi nimi díry, takže jsem musela celou nejstrmější stěnu traverzovat a i tak jsem padala a stehna pěkně bolela. No zkrátka žádný požitek ze sjezdu. Skoro jsem záviděla lidem, co si nesli s sebou igelitové pytle a dolů jeli po zadku. V prudkém sklonu mi to však přišlo taky jako dost riskantní podnik.

Jízda z Mt. Adams na snowboardu
Jízda z Mt. Adams na snowboardu

Co s sebou?

Tenhle výšlap by se neobešel bez trekových holí, mé oblíbené jsou Leki.

Na žádný výlet už nevyrážím bez čelovky od Petzlu.

Nezbytné je kvalitní termoprádlo a bunda s membránou.

Další nutností při slunečných dnech jsou dobře chránící brýle – na mojí malou hlavu sedí dobře ty od Relaxu.

Pro letní, ale stále chladné noci v horách doporučuji kvalitní třísezonní spacák.

Z bot bych příště volila klidně kotníkové trekové boty, nejraději mám značku Asolo.


13 hodin na nohou, 1900m převýšení

Občas byly ve sněhu vidět praskliny, ale žádné větší trhliny jsme naštěstí v téhle části neměli. Konečně přišla méně strmá pasáž a daly se jezdit i normální oblouky. Tuhle část sjezdu jsem si moc užila, i když už jsem se únavou cítila mátožně. Poslední sněhová část byla také převážně traverz. Sníh už byl pěkně měkký, jen jsme se museli vyhýbat kamenům. Traverzy na prkně jsou taky pecka na stehna, která teď v létě moc netrénuju, ale šlo to. Dole už bylo pořádné odpolední vedro, takže honem znovu obléct těžké batohy a dojít pár posledních kilometrů k autu. Dorazili tam jsme v šest, byl to opravdu dlouhý den – třináct hodin na nohou, převýšení 1900 metrů, což bylo i výrazně více, než co jsem šla za den při výstupu na Mt. Blanc, který je o poznání vyšší. Taky jsme byli pěkně spálení, protože jsem nemohla celý den najít opalovací krém, ale přitom jsem ho celou dobu měla zašantročený v batohu. Nohy mě naštěstí po krátkém odpočinku přestaly bolet a večer jsem ani nepadla únavou. Pocit štěstí asi vydal za víc než všechno trápení okolo.

A nakonec ještě řeka!

Navíc se nám povedlo výšlap skloubit s dalším super snem – řekou Little White Salmon, která je vodácky hodně obtížná a byla na mém listu přání už nějakou dobu. Obě akce jsme zvládli v rozmezí 24 hodin a zážitek to byl nezapomenutelný.

kanoe
Nakonec ještě splněný sen – řeka Little White Salmon

Jana Mrskočová