Ačkoliv většina z těch, kdo se odhodlají vylézt na nejvyšší horu albánského Prokletije, si na výšlap vyhradí dva, tři dny, když vás čas tlačí, proč si tam nevyběhnout jenom tak na den? Když to vezmete z opačné strany, černohorské Gusinje, není to problém. Tedy, skoro. Pořád je to pořádný krpál a v létě je tu nedostatek vody i stínu. O to větší je ale výzva.

V Gusinji se dá nakoupit proviant i brzy ráno. Místní krámy jsou otevřené spíš v osm ráno než v pět odpoledne a jejich nabídka zdaleka není pestrá. Pokud chcete při výšlapu nahoru přikusovat kebab v chlebu, místní vám rádi poslouží. Pokud byste raději jedli müsli tyčinku, měli jste si ji přivézt z Česka. Gusinje hold není velkoměsto a většinu cukrovinek sem dováží Turci a kdo ochutnal turecké laskominy určené pro export, raději by si příště nakoupil čokoládové produkty v Polsku.

Gusinje se pokračuje dál do vesničky Vusanje, kde si většina horalů nechává auta. Jsou zde altánky, ve kterých se dá přespat a kousek od nich je vodopád Grlja. Příjemné, malé místo, kde autu nic nehrozí a po návratu z hor se zde dá snadno přečkat noc. Do hor se pokračuje dál proti proudu řeky. Cesta ze začátku moc nestoupá a pokračuje lesem, takže jde o příjemné probuzení.

Prvním klenotem na trase je Savino oko, místo, odkud vyvěrá voda. Jedná se o podvodní jeskyni s mělčinou, která ze správného úhlu vypadá jako oko krásné dívky, což jí vyneslo jméno. V létě není Savino oko tak zajímavé jako na jaře, kdy je zaplavené vodou z tajícího sněhu v horách. I přesto ale osvěží a voda z něj je bez problémů pitná. Ostatně, jako většina vody, kterou místní hory poskytují. Odtud začíná cesta stoupat strměji, ale když se pokračuje dále na Zastan, následuje klesání. Výškový rozdíl je tedy vyrovnán a nahoru stále zbývá 1500 výškových metrů, skoro stejně, jako od Savina oka.

Salaš na Zastanu spokojeně obíhají ovčáčtí psi, kteří si občas na procházející horaly zaštěkají a občas se za nimi rozběhnou. Psiska jsou sice mohutná a rychlá, ale ne nebezpečná. A tak se jde dál. Teď už konečně prudce nahoru tak, jak to má na pořádných horách vypadat. Od Zastanu vede ostře nahoru cesta lesem, kde je aspoň stín. Ani ten ale netrvá věčně, a když se vyjde na hřeben, lesy končí. Zde je vhodné se zastavit a naposledy si užít vlahého lesního stínu dřív, než nadobro zmizí.

Od tohoto bodu to k jezerům netrvá dlouho. Jezera, napájená z horského sněhu, jsou ledová a nacházejí se ve dvou proláklinách. To blíže ke Gusinji je menší, to dále je větší a sevřené v nádherném údolíčku mezi strmými horami. Pokud jste dost otužilí, na několik minut se zastavte a zaplavte si. Voda je průzračná a osvěžující. Vaši přátelé, kteří se koupat nechtějí, si mohou prohlédnout bunkry typické pro Albánii, které krajinu lemují. U těchto jezer stávají stany těch, kteří se na Maju vypraví na více dní a přichází buď z černohorské strany, nebo z albánského Thethi. Stany tu nechají stát a vypraví se nalehko do hor. Většinou jsou zde jenom Češi a Slováci, takže slivka teče proudem a přes široká údolí se křičí „Ahoooooj!“. Okolí jezer jsou porostlá vonnými bylinami, takže celé údolí, na jaře zaplavené vodou až po okraj, má nádherné kouzlo. Odtud, z 1 750 metrů, zbývá na vrcholek Maji ještě výškový kilometr.

Tady už je také stín vzácností a cestičky pokračují strmě nahoru, kamenitými pěšinkami a stezkami. Největší problém je vedro a voda brzy dochází. V létě je řada pramenů vyschlých a tak se žízeň stává největším nepřítelem. Když ale sejdete trochu níž od velkých zbytků sněhu, občas se dá nějaký čůrek vody najít a doplnit si jím lahve.

Stoupání je stále prudší a prudší a cesta méně pohodlná. Spády jsou velmi prudké a kamínky se pod nohama drolí. Problémem jsou také namrzlé plochy sněhu, kde kdyby člověku podjela noha, rozbije se o skály o několik set metrů níže. Výhledy jsou ale nádherné. Bílé, ostré skály, modré nebe a ticho.

Na vrcholku Maji stojí kříž, obligátní znamení, že jste dosáhli cíle. Z vrcholku, posazeného ve 2694 metrech, lze hluboko dole vidět malinká jezera a barevné tečky stanů.

Sestup je více krkolomný, než cesta nahoru. Člověka už trochu tlačí čas a únava je také znát. Krom toho, po drolivých pěšinách se vždy chodí pohodlněji vzhůru, než dolů. I přesto to jde ale rychleji. Místo „předepsaných“ jedenácti hodin na výstup od vodopádů Grlja (988 m n. m.) na Maju se dá trasa vyběhnout za osm a dolů pak seběhnout za šest. Na třicetikilometrový výlet je to krásný čas a člověk se aspoň nemusí tahat se stanem a spacákem.

-Autor: Lenka Hrabalová, píše pro CK Mundo

Dovolená v Černé hoře s CK Mundo

Co si zabalit ?

Untitled-1

Hanibal Checklist App