Zase ty Tatry. Moje Tatry, nebojím se to říct takhle majetnicky! Jedině v nich se cítím tak nějak doma, i když to doma rozhodně není, právě v nich mě pohlcuje nekončící radost z bytí v horách. No, dost už romantického snění. Jak to bylo tentokrát?

Silvestrovská melancholie z bivaku na vršku Gerlachu je ta tam. Jirka dává dohromady tříčlenné družstvo a plánujeme prodloužený víkend okolo Brnčály, z které chceme podniknout několik rychlých výpadů na přilehlé štíty. Takový je plán.

Den před odjezdem se plán mění. Jirku přemáhá bolest zad a zcela racionálně svou účast ruší. Jedeme tedy ve dvou, nedá se nic dělat, opláčeme to ve vlaku a na nádraží v Popradě už je dobře.
Se zacházejícím sluncem vycházíme z Lomnice a kráčíme vzhůru táhlým údolím. Není ani moc zima, o to víc se potíme, zbytečně narvané batohy na zádech tíží víc než je zdrávo. Ve skrytu duše se modlíme za průjezd skůtru se zásobami. To se po deseti minutách plní, a tak poslední 3 kilometry jdeme nalehko.

Cesta cez knihu

Ráno nás budí parádní počasí, skoro letní, i když sněhu je dost. V severkách to pořád lítá, tak se zaměřujeme na jižní stěny Žeruchových věží a s přílišnou chutí vybíráme letní klasiku – Cestu cez Knihu V UIAA. Pátráme po nástupu a po chvíli se rozhodujeme pro zvláštní vysněžený koutek. Po 15ti metrech špatně zajištěného lezení chápeme, že jsme nalezli špatně. Následuje pokus o travetz do správného směru, vytržený chyt a pád do friendu. Ten drží, druhý pokus už vychází a jsme u prvního štandu. Dál to ale vypadá zajímavě. Pár pokusů v pětkovém výlezu v mačkách nám dává jasně najevo, že podmínka je spíš na lezačky a se spálenou rukou od lana toho moc dneska už asi nevylezeme. Slaňujeme dolů, poté si aspoň tréninkově přelézáme správnou první délku cesty a vracíme se na chatu. Zítra taky den.

Jahňací štít – normální cesta

Počssí je opět velkoluxusní. Nakonec sázíme na jistotu a vybíráme normálku na Jahňačák, ta je za dva až tři, a hlavně bude téměř na 100% lezitelná.
Turistika končí pod nástupovým kuloárem na hřeben, tam stoupáme na mačkách, ale nenavázaní. Ze sedla se otevírají parádní výhledy, počasí pro focení a točení jako stvořené. Po hřebeni je to v podstatě lehké lezení sólo až na vrchol, nejvýchodnější v Tatrách. Tam jsme asi za dalších 40 minut. Zpátky nespěcháme. Je nádherně… před čtvrtou jsme stejnou cestou zpátky na chatě, odpočíváme a chystáme se na poslední den, kdy se má výrazně zkazit počasí.

Útěk

Už předchozí den odpoledne začalo kydat. Ráno je to o dost horší. Půl metru nového sněhu nás startuje alespoň o zoufalý pokus na Jastrabce. Po hodině plavání v prašanu to vzdáváme, smiřujeme se s lehkým drytool boulderingem na jednom kameni a scházíme dolů. Vlak jede o půlnoci, tak se ještě chvíli ohříváme na chatě a pak v pokračující vánici scházíme absolutně zapadanou cestou… Chytáme bus, v Popradu slušnou hospodu, pak vlak. Tři dny parády, tři dny Tater, tři dny radosti. V létě se těš, kniho, jdeme si pro tebe!