Nový Zéland kolem dokola

Více než 6000 kilometrů stopem, bezmála 1000 kilometrů v nohách, 20 kilo na zádech každý den více než tři měsíce v kuse. To jsou nejdůležitější čísla naší cesty přes tři největší ostrovy Nového Zélandu – Severní, Jižní a méně známý Stewart Island. 

Pro milovníky statistik bych mohla ještě dodat stovky údajů, například skoro 2 desítky kilogramů ovesných vloček snědených k snídani (jejich oblíbenost v čase exponenciálně klesala a na konci výletu už jsme ráno raději byli o hladu, než do sebe cpát tu hroznou obilovinu).

Předpokládám ale, že vaše srdce je spíše cestovatelské než matematické, proto se pokusím shrnout v následujících řádcích ty nejužitečnější poznatky.

V ten správný čas

Na Zéland jsme se vydali na konci srpna, což jsme později vyhodnotili jako to nejlepší rozhodnutí naší cesty. Konec zimy u protinožců znamená místy sníh, teploty průměrně okolo 10 stupňů a déšť, který je ale na Zélandu celoroční záležitostí a dá se mu poměrně snadno vyhýbat. Všechna trable spojená s horším počasím jsou vynahrazena liduprázdnými treky a ubytováním v hutech v podstatě zadarmo – mimo sezónu totiž na většinu z nich platí tzv. hut pass, který jsme si koupili na půl roku za 92 novozélandských dolarů, tedy cca 1500 Kč. Díky němu můžete přespávat skoro ve všech hutech (hut = chata, ve které bývají k dispozici matrace, většinou kamna na dřevo a dešťová voda).

Northland

Další výhodou jsou vřelejší místní obyvatelé, kteří ještě nejsou otráveni návaly turistů, a v neposlední řadě také poměrně málo krvelačných sandflies. Jet na Zéland před začátkem letní sezóny byla stoprocentní trefa do černého. Pokud se tam chystáte, vyhněte se největší turistické špičce, která probíhá v období zhruba od listopadu do března. Rozhodně nebudete litovat.

Palec nahoru!

První měsíc jsme strávili na Severním ostrově, na Jižním ostrově a Stewart Island pak zbývající dva.

Přepravovali jsme se téměř výhradně stopem a nikdy to pro nás nebylo překážkou, ba naopak.

Stopování na Zélandu je absolutní radost, nejsou zde téměř žádné dálnice, čímž se vše značně ulehčuje. Stačí najít místo u krajnice, kde má auto šanci zastavit, zvednete palec a během pár minut jedete. Mnohokrát nám zastavilo první auto, jen jednou jsme si museli počkat několik hodin cestou na Cape Reinga, nejsevernější část Zélandu, kam vede silnice jen jedním směrem.

Jako bonus přináší stopování obrovské množství zážitků, milých lidí a cenných informací o turisticky neznámých místech. Pro nás bylo nejsrdcovější setkání s „maorskou maminou“, která nás pozvala k sobě domů na tradiční maorskou večeři, poskytla nám nocleh a večer zaujatě vyprávěla o tom, jak její předci s chutí jedli bílé přistěhovalce. Jindy jsme zoufale přemýšleli, kde postavíme stan a přečkáme deštivou noc, v tu chvíli nám zastavil sympatický Singapuřan cestující v bydlíku pro tři lidi sám. Nabídku přespání v jeho karavanu jsme nemohli odmítnout a noc jsme tedy strávili v teple a suchu.

Každý řidič je jedinečný

Jindy jsme zase jeli s opilcem, který během cesty vypil karton piva, vězněm s GPS náramkem na noze, čínskými důchodci v Porsche, indickou rodinkou, nebo jsme naskočili na korbu auta zélandskému farmáři a řítili se venkovskými silničkami rychlostí 120 km/h. Díky každému z řidičů jsme se dostali přesně tam, kam jsme potřebovali, a stejně tak na místa, kam bychom sami od sebe nezavítali. Ukázali nám tu nejpřívětivější tvář a dokázali, že je stopování ten nejskvělejší způsob cestování. Obzvlášť na Zélandu se tedy opravdu není čeho bát.

Kam nás nohy (a stop) zavedly

Na Novém Zélandu existuje 10 tzv. Great Walks, což by měly být nejkrásnější treky vůbec. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že to tak úplně neplatí. Samozřejmě jsou krásné, udržované (chodníčky, zábradlí) a vedou malebnými místy. Ale: v sezóně zaplatíte za noc v Great Walk hutu přes 2000 Kč, půjdete v zástupu senzacechtivých turistů v keckách a místo na přespání si musíte rezervovat i rok dopředu. To už nezní tak dobře, že? Plyne z toho jediné – na Great Walks se vydat jedině mimo sezónu, pokud míříte na Zéland v létě, vyhnula bych se jim. Na Severním i Jižním ostrově jsou stovky krásnějších, i když ne tolik známých treků a míst, která určitě stojí za návštěvu.

Routeburn Track, Nový Zéland

Na Severním ostrově

…nás okouzlila celá oblast Northlandu, která se rozkládá na úplném severu. Je to jiný svět, opravdický, nevyretušovaný Zéland. Místní jsou turismem v podstatě netknutí, my jsme našli Couchsurfing ve městečku Kaikohe, ve kterém je většina obyvatel maorskými potomky, což vytváří náležitě autentickou atmosféru. Dalším zajímavým místem v Northlandu je Waima Forest. Trek zde vede hustým pralesem, kde rostou mimo jiné více než tisíc let staré stromy Kauri. Jižně od Aucklandu se nachází dechberoucí Mount Taranaki. Dokonale symetrická, zélandská verze japonské Fuji. Okolo ní je množství treků, nám se líbila cesta severní stranou hory, která vede okolo ikonického rybníčku, ve kterém se za dobrého počasí a bezvětří Taranaki zrcadlí, přespat se pak dá v Holly Hut nebo Pouakai Hut.

Určitě se vyplatí nevynechat ani údolí řeky Whanganui, legendární Mordor (Tongariro National Park) nebo Taupo – druhé největší sladkovodní jezero Oceánie.

Mordor – Mount Ngauruhoe

Jižní ostrov

…je více hornatý, rozkládají se na něm Jižní Alpy. Doporučuji vydat se do pohádkové krajiny Nelson Lakes National Park, kde jsou desítky treků a bohatá síť hutů. Na deštivém West Coast vede jednodenní/dvoudenní trek k obrovskému skalnímu převisu Ballroom Overhang. Zajímavé je, že trasa v podstatě kopíruje řeku Fox River, takže se po cestě nevyhnete zhruba čtyřiceti brodům. Mezi klasicky navštěvovaná místa patří jezera Tekapo a Pukaki, Franz Joseph Glacier, Milford Sound nebo ráj zimních i letních sportů – Queenstown. Z něj se dá snadno utéct na přilehlý kopec Ben Lomond, z jehož vrcholku jsou okolní hory a městečka jako na dlani. Obecně platí, že je Jižní ostrov turisticky více oblíbený než Severní ostrov, ve městech mi proto trochu chyběl pocit autenticity, všechno bylo přizpůsobené právě pro nás, turisty. Příroda je tu ale nádherná, s výběrem cíle cesty opravdu nelze udělat chybu.

Kde potkat kiwiho?

Pokud bych měla vybrat místo, které mě nejvíce zasáhlo, jednoznačně odpovím Stewart Island. Třetí největší ostrov Nového Zélandu, který se nachází jižně od Jižního ostrova, je téměř neobydlený. Kromě malé vesničky Obanu ho pokrývá hustý prales. Absolvovali jsme zde 10denní trek Northwest Circuit. Upřímně ho doporučuji každému, kdo se na Nový Zéland (Stewart Island) vydá. Během náročných 125 kilometrů se budete prodírat křovím, propadat se po kolena do bahna, nachodíte desítky kilometrů po plážích i písečných dunách. Na konci každého denního úseku na vás ale bude čekat útulný hut, ve kterém si v kamnech rozděláte ohýnek, uvaříte večeři a naberete síly na další den.

Pocit po dokončení Northwest Circuit byl k nezaplacení a utvrdil ho fakt, že jsme měli obrovské štěstí a viděli celkem 7 ptáků kiwi!

Většinu z nich za denního světla, někteří do nás skoro narazili, jiní před námi srandovně utíkali. Setkání s tímhle endemitem ve volné přírodě je obrovská vzácnost, a právě na Stewart Islandu je pravděpodobnost, že kiwiho potkáte, relativně vysoká.

Kiwi na Stewart Island, Nový Zéland

Ve výčtu zajímavých míst a nezapomenutelných zážitků bych mohla pokračovat na dalších sto stránkách. Tři měsíce utekly jako voda a já mám chuť se vrátit. Vrátit se do země, která je díky svojí odlehlosti ještě poměrně nedotčená. Do země, která na malém území nabízí všechny druhy krajiny: od voňavých pralesů, přes písečné duny, nekonečné pláže, kamenité sopky až po vysoké hory a ledovce. Tak se o její rozmanitosti přesvědčte sami a vydejte se objevovat její krásu, dokud ještě zůstává ve svojí původní podobě!

– Anička a Zdeněk


Naše vybavení

Boty

Největší anabáze před začátkem cesty pro nás byla s výběrem bot. O tom, jaké si vzít, kolik párů, jestli s sebou mít náhradní, nebo ne, jsme přemýšleli několik měsíců dopředu. Finální rozhodnutí padlo nakonec přímo až v obchodě Hanibal, kdy jsme po diskuzi s prodavači zvolili kompromis mezi těžkou pohorkou a nízkou trekovkou. Vítězem se staly kotníkové Lowa Renegade II v pánské i dámské variantě.

Poznámka: Lowa Renegade II jsou určené pro lehčí až středně těžký trekking, mohou tak během dlouhého putování rychle odejít. Pro náročné túry by se lépe hodily boty vyšší kategorie. 

Tohoto rozhodnutí jsme ani na chvíli nezalitovali. Boty jsme v podstatě nesundali a byly skvělé ve všech terénech – sněhu, bahně, kamenech i písku. Ani jeden jsme neměli za celou dobu žádný puchýř a nohy nás z nich nebolely. Staly se tak ideálním výběrem pohodlné a lehké, zároveň ale dostatečně pevné boty.

Spacáky a karimatky

Kvalitní spánek nám zajistily spacáky od Warmpeace, přesněji Viking 600. Opět se jednalo o kompromis, a to mezi hodně teplým spacákem, který by se nám hodil v případech spaní na sněhu, a mezi lehkým spacákem dovnitř do hutů. Jediná jeho nevýhoda na několikaměsíčních trecích je nutnost péče o peří. Kdykoliv jsme měli příležitost, pořádně jsme spacáky vyvětrali a vysušili, což ale nebylo možné každý den a po několika měsících používání v kuse tak dostaly pořádně zabrat.

V kombinaci s nafukovací karimatkou Therm-A-Rest vytvořil nerozlučnou dvojku.

Proti dešti

Další nezbytností při cestě na Nový Zéland je kvalitní ochrana proti dešti. V batozích jsme měli linery od Osprey, které plnily svojí funkci naprosto bez problému – lehké, skladné, nepromokavé – nic víc nic míň, všechno, co člověk od kvalitního lineru očekává.

Přibalili jsme i pončo od Jurka s hrbem pro batoh, které taktéž splnilo svojí funkci bez problému. Velikost „hrbu“ byl ideální jak pro můj Osprey (65L), tak pro Zdendův Doldy (75L). 

„Novozélandské bahno“

…je pojem mezi všemi, kteří tuto zemi navštívili. Nejen jako ochrana proti bahnu, ale i sněhu, křoví (a později v Austrálii proti hadům) nám výborně posloužily návleky Rab.

Malý tip na závěr

Pokud se na Zéland chystáte, mám pro vás malý tip na závěr. Malý, ale klíčový pro váš komfort. Pokud nechcete být sežráni zaživa krvelačnými sandflies, kromě dlouhého oblečení vás před nimi nejlépe uchrání moskytiérka přes hlavu. Váží sotva pár gramů a zaručuji vám, že na ni opravdu nedáte dopustit. 

– Anička a Zdeněk