Pokračujeme na jih – Pyreneje

Pokračujeme dál na jih, lemujeme pobřeží, až se před námi začne zvedat obrovský horský masiv. Do Pyrenejí vjíždíme za tmy a absolvujeme křivolakou cestu serpentinami. Na místě je již cítit chlad – než uvařím večeři, mají psi v misce led a do rána je i voda v barelech zamrzlá. Z parkoviště u nádraží Queralbs (1200 m.n.m) jsme ovšem už vyráželi v tričkách.

A stoupání vzhůru…

Lukáš s Coudym vyráží do ostrého stoupání jako první. Svižné tempo brzy ale zpomalují, nejdřív odpadá Coudy a pak i já. Popobíháme jen po rovinkách, celou dobu je na co se koukat. Koryto řeky se klikatí a míjíme i zamrzlé vodopády. Za 1hodinu 40min jsme dorazili k jezeru Estany de Nůria (2000 m.n.m.). “Pouhých” 7,8km a 1000m převýšení bylo za námi, ale sil bylo dost, proto jsme pokračovali dál. Nastala chvilka bloudění než jsme se vydali správně. Sem tam potkáme sníh, po rovinkách popobíháme. Přesto se tečka na GPS téměř nehýbe. Co se ovšem hýbalo byli kozorožci iberští. Nespouštěli jsme se navzájem z očí a doslova mě ubíjelo s jakou lehkostí se oni v terénu pohybují, zatímco se já sotva vleču.

Čas se zastavit

Test nového batohu mě nyní začal trochu mrzet – ale kdy, když né teď, kde když ne tady? Nyní jsme zjistili, že cesta, po které celou dobu jdeme není přímo na vrchol, ale přes 2492 m.n.m. vysoký vrchol nad jezerem. Ze severní strany byly chodníky zledovatělé, v běžecké obuvi to bylo stále nebezpečnější a i když Couďa pomáhal, nechtěl jsem nic riskovat. Navíc bílý zmrzlý vrchol byl jako zrcadlo. Zastavil jsem tedy stopky ve výšce téměř 2500 m.n.m. po necelých 11km, 1750m stoupání na čase 2h 57 min a odepnul Couďu, volno si zasloužil. Ten se okamžitě jal pozorovat ptáky na protější stěně. Když jsme se vydali dolů, prudce se ochlazovalo. Potkal jsem i zbytek výpravy. Holky se dostaly až k jezeru a Martin si vybral lepší kopec z jižní strany, takže se nepotýkal s ledem a dostal se výš. Skákali jsme přes kameny po úzkém chodníčku a zpátky k autům dorážíme po 5h 5min.

Mám za sebou 22km, 2150 výškových metrů a jediné, na co jsem dokázal myslet bylo, že to budu muset brzy zopakovat.

Východní Pyreneje, Pic de l’Aliga, 2451m.n.m.

Den regenerace

Den regenerace už trávíme u moře, takže první výhled ze spacáku je na zlatý písek a nekonečný modrý obzor. Skok z extrému do extrému. Včera jsme rozmrazovali vodu a dnes už se dopoledne koupeme – za nechápavých pohledů místních, kteří se promenují okolo v péřovkách a kabátech jako Anděl na horách. Při procházce městem vidíme stopy po revoluci za nezávislost Katalánska, ať už plakáty, popisky na domech a téměř v každém okně visí Katalánská vlajka.

Přesun do základního tábora závodu

Nyní už zbývá poslední přesun do základního tábora závodu II. Montnegre dogtrekking 2017 v srdci parku Montnegre. Can Pradell je usedlost s chovem koní a zvířat. Majitel Paco s rodinou se přes týden plně věnují statku a o víkendu otevřou restauraci pro návštěvníky parku. Tento víkend navíc rozšířenou o smečku dogtrekkařů.

Koncentrace vlků stoupá a díky majiteli usedlosti – i promile v krvi…

Jeho vskutku alchymistické umění hraje všemi barvami a vzbuzuje ve svých “obětech“ opravdu silné emoce. Po uchvácení čísel a map máme vlastní rozpravu o trase v češtině. Díky mapě plně chápeme idiom “španělská vesnice“. S velkým úsilím se nám asi po 20 minutách daří najít start, kde jsme nyní, ovšem jak zítra budem hledat kudy jít?

Nastudování mapy a itineráře – ani jedno úplně nesedělo…

A na start!

MID je v podstatě první část longu, proto vyráží obě kategorie v jednom startovním okně. Lukáš s Couďou si raději počkají na světlo kvůli orientaci, ale i tak se motáme na prvním půl kilometru, proto dobíháme longaře pomaleji a k tomu neustále kontroluji GPS. Ve stoupání se však tečka zase odmítá posouvat blíž k cíli. Mapa byla hodně matoucí, tak se orientuji hlavně podle fáborků a GPS. Cesty jsou prašné, ale pevné, trať se houpe, na rovince nasazujem konečně tempo a Coudy se do toho opře. Přišla občerstvovačka a já udělal chybu, která prohrává závody.

Sice jsem se dobře postaral o psa, ovšem sebe jsem ve spěchu ošidil a tým je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek, v tuto chvíli jsem to já.

V serpentýnách se projevuje mírná dehydratace, zapomněl jsem pořádně pít a teď už to nedoženu, sil ubývá. Jediné, co nás trošku popohnalo, bylo probíhání lokalitou, kde se střílí přemnožená divoká prasata. Ten adrenalin, když z křoví slyšíte sborové štěkání psů, kvičení a to vše ukončí až výstřel, je srovnatelné se zapnutím turba v autě.

Makající pes

Dobíhá nás Fernando, ale fenka mu nejde a proto prý skončí. Snažíme se ho tedy držet, ale nejde to, byť Coudy dře jako kůň. Pár kilometrů do cíle se už jen vleču a jediné, co mě nutí se hýbat je makající pes, který je zcela rozhodnut jít domů a i kdybych si tady teď sednul, tak by ho to asi nezastavilo. Dokázal mne odtáhnout 45km s 1800m převýšením za 5h 56min a já se mu za svůj výkon omlouvám. Ani nebylo poznat, že teprve před 2 dny vyběhl v Pyrenejích do 2500m.n.m. Zbytek dne byl ve znamení relaxace, dobíhajících midařů a longařů, kteří po odpočinku zase vyráželi do druhé části.

Trasa jako na houpačce

V neděli se šel short. Podle pořadatelky, tam žádný kopce nejsou a já hloupá ji věřila. Nějak mi opomněli říct, že hned na prvních 3km se musím vyplazit 300 výškových metrů a zbytek trasy bude jako na houpačce. Skuhrám a pindám snad už od začátku. Puchýře z Vall de Núria se ještě nezahojily a počítám s ještě většími škodami už teď. Mapu a tempo určuje Lukáš a zarytě mě ignoruje. Psi makají jako ďábli. Do občerstvovačky už jen opakuji že neudělám ani krok, ale nikdo mě neposlouchá a tak prostě funím dál a zvedám bolavý nohy.

Jak to celé dopadlo?

Z občerstvovačky stále do kopce, už je celkem horko a vidím na Daisy, že polevuje, zastavuje. Nad něčím přemýšlí. Není jí nejlíp, asi se na kontrole přepila. Vzdáváme tedy nejvyšší stoupání a vrchol obcházíme. Leší než riskovat, že nedojdeme vůbec. Bylo to správné rozhodnutí, malá sice s námi už má nachozeno, ovšem celá expedice je dost náročná pro všechny a přeci jen ještě před několika málo měsíci to byla kostřička. Z celkové trasy 25,746 km, 786m stoupání jsme ušli 23km a ušetřili 250 výškových metrů. V cíli jsme se samozřejmě práskli a přesto dostali tričko za přežití a diplom.

Celkově výprava těch šílených českých dogtrekkařů přivezla 9 medailí ( 4x bronz, 2x stříbro, 3x zlato). Příští rok vymyslíme zase něco, život je krátký, abychom ho neustále odkládali.

Co jsme měli s sebou:

Prima spacák Manaslu 220 Source Convertube Sensor Double Face tričko Kari Traa podprsenka spacák Boll Quark+ Short batoh Pinguin Explorer 60 spacák Pinguin Mistral Lady a spustu dobrot Travellunch

Autor článku: NutsGo

Co si sbalit na závod?

Untitled-1

Hanibal Checklist App