Celý příběh začíná mnohem dřív, než se úmrtí Josky Smítky připomíná. Člověk se totiž musí zamilovat a hned několikrát. Do krásy skalního města, do postavy Josky Smítky přes knihu „Kamarád ze Skal“ a do ženský.

Zaregistrování do systému k Smítkovu pokladu mě potěšilo a zároveň navnadilo. Smítko, ten drzý pán, a já se zaměřím na jeho cesty. Ženské se to líbí také, a tak se společně pouštíme do hledání pokladu, tak jako jsme společně nacházeli jeskyně, ve kterých Joska spával, když se schovával.

Ve většině cest mě doprovází jediná osoba. Líbí se mi, že lezeme lehčí cesty, ale znáte to „čtyřku nemáš hned a pětka není pět“, a jelikož můj parťák není lezecky tak zdatný, užívám si stále ostrého konce a s trpělivostí ocelového jelena jistím. Prolézáme komíny, spáry, stěnky, ve kterých Joska získával svůj následný styl skvělého lezce. Pěkné, logické linky s nádechem nebo výdechem morálu a nánosem času ve formě mechu.

Cesty nás zavedou do romantických zákoutí údolíček a celé pískovcové oblasti, kterou se Český Ráj může pyšnit. Množství vylezených skalních jehel v nás prohlubuje cit k písku, nohy si zvykají, že je nechrání lezečka, a kůže se stává odolnější. Všechny jehly mi něco předávají. Vybrané kousky budu mít v hlavě ještě dlouho.

Na Galeon vede krásná údolní cesta,  ve které měl Smítko prvovýstup se Štáflovou. Cesta je dlouhá, bez kruhu, ale zakládat se dá po metru. Když si užíváte kroky z rána, na vrcholu užíváte sluníčka se ženou. 🙂 Nic nám v ten okamžik nechybí. Po krásách jdeme dál, ale jen o kousek. Čeká nás věžička jménem Fifanka. Normální cesta za III s kruhem? Zkouším to třikrát sám. Okolo kruhu se mi dostatečně nechce, a tak si na další pokus beru pomocníka. Napřed se šlape po mně, poté já po spolulezci. Zábava může začít, jelikož na vrchol dolézáme technikami, které nejsou lezecké, ale spíše posunovací, jako když tlačíte velrybu zpět do moře, abyste zachránili, co se zachránit dá.

Jak jsem zmínil, cesty nás zavedou do údolíček a dokonce i na Vidlák, kde můžete přehodit na zvířecí řeč a popovídat si s Labuťákem, který střeží rodinné teritorium. Dokonce nějaké cesty najdeme i v Příhrazech, kde můžete koukat na monumentální Kobylu, jenže jsme teď na Vidláku. Zde se pokusíme jenom o Kobylku. Na ní vede Smítkova cesta za VII s kruhem. Je vedro, potím se. Pořád mě to žene od kruhu doleva. Nedá se nic dělat, tma už buší do hrdla, kde chybí míra piva. Dalšího dne se vracím na kole. Stále mě to tlačí doleva, ale potom to zkusím vpravo a přes poslední protlačení a snad i patu vylézám na věž. Úleva. Nádhera. Nateklo. Pár kapek potu odpadlo.

Ztraceni, ale příjemně se pohybujíce ve Ztraceném údolí, nás putování zavádí po pár cestách pod Náhrobek. Nádherná dominanta tohoto údolíčka. Smítkova cesta vede po negativně nakloněných lištobalkoncích a při pohledu do stěny by někdo mohl povědět,
že kruh by se hodil, ale ten tam není a jsem za to rád. Doopravdy jsem si užíval celých asi devět metrů lezení s lanem na sobě s nemožností založit. Při dolezu založit jde, ale tady se jede. Děkuji za ten pocit, který mi byl nabídnut. Nahoře si s největší pravděpodobností pomyslíte, že je to nejhustější skála v údolí, jak si já mohl vyslechnout.

Smítkův poklad se mi pomalu vrývá pod kůži. Jakoby ve vás poklad rostl nebo se probouzel. Samozřejmě, že pořadí v soutěži je kus prestiže, a tak se pokouším dostat do první desítky. Přicházím s panenkou pod Panenku. Stromy se nad námi ohýbají, bouře se blíží, tma jakbysmet. Volíme pro dnešek ústup.

Vracím se o pár týdnů později. Trochu nadržený, abych tu desítku uhájil. Bohužel neuhájil, s dvanáctkou se musím spokojit. Při jiném pohledu na věc: dvanáctka je lepší pivo než desítka. Dvanáctka je pro chlapy!

1smitko_1