Zdeněk Hák, neboli Háček.

Zdeněk „Háček“ Hák. Horolozec, lyžař, horský vůdce. Letos spolu s Markem Holečkem vystoupili prvovýstupem „Satisfaction“ na osmitisícovku Gasherbrum a zapsali se tak do historie vysokohorského lezení. Žije v Rokytnici, má dvě děti.

Háčka asi nemusíme moc představovat. Horký vůdce, jak sám o sobě říká, horský svůdník, skvělý lyžař, a taky trochu blázen, který vypadá, že má energie na rozdávání. Nebylo to ale vždycky tak. Podívejte se na náš nejnovější Onsajt. A v neposlední řadě vězte, že Zdeněk „Háček“ Hák je odteď i Hanibal Ambassador!

Háčku, poprvé si jel do Himalájí a hned tam udělal jednu z nejtěžších cest.. Můžeš mi to nějak vysvětlit?

Já jsem podle Márova popisu a podle fotek věděl , že by mě ta cesta měla sedět. Zkušenosti s výškou jsem měl z Nošaku, tam jsme byli v sedmi a půl, takže co se týče fyzičky, tam jsem moc pochybnosti neměl. A technicky jsem byl taky skoro přesvědčenej, že na to mám, takže jsme si s Márou plácli. Co mě na tom děsilo nejvíc, byl šestidenní trek pod kopec, chození nesnáším. Důkladná aklimatizace, během níž jsme zvládli udělat i prvovýstup na předvrchol Gasherbrumu. Pak už mě to ničím nepřekvapilo, přesně jak jsem si to představoval, tak to bylo. A ke klasifikaci je těžký se vyjadřovat. Záleží hodně na podmínce, já bych ale řekl, že ta klasa sedí. Jestli se to někomu nezdá, ať si to jde vylízt a pak se můžem bavit. Koneckonců, mě o tu klasifikaci samotnou vůbec nejde, mě jde o linii a ta je nádherná. A o kopec, ten je taky nádhernej. Za kolik to je, je mi úplně jedno.

Je to tam nahoře něčím jiný?

Tohle byla moje první osmitisícovka a je to jak říká Mára, na tom kopci je opravdu prd. Člověk si to užije až zpětně. Ale jak je tam málo vzduchu, ten pocit je podobnej, jako když máš opici. Prostě taková dražší opice 🙂

Neměl si teda z Himalájí strach, respekt? Mě příjdou Himaláje hrozně nedostupný, jen pro nějaký totální borce… Člověk si říká, co bych tam asi dělal… Tys tam přijel poprvé a hned takhle z ostra?

Mě to taky takhle přišlo. Když jsem začal lízt v Alpách a třeba vysupěl na Mont Blanc, tak jsem si říkal, ty vole, vždyť jsem tady úplně na šlupky, co bych asi dělal v Himalájích. Ale když se člověk dobře aklimatizuje, je přizpůsobivej na ty vejšky, není úplně mimo, prostě standardní člověk jako my, tak jsem zjistil že to prostě jde. Je to prostě o tom vydržať! 🙂 Nemuset chodit do práce, mít na to ty peníze, aby ses mohl aklimatizovat, a pak to jde. Nemusí se toho bát nikdo. Chce to nějaký ty základní zkušenosti v horách, ale nikdo, kdo trochu dělá nějakej sport, se toho nemusí bát. Naopak co mě překvapilo, na ty osmitisícovky normálkama choděj lidi, který by si tady na písku vůbec neškrtli.

Někde jsi říkal, že bys tenhle výstup nehodnotil výš než jakýkoliv jiný zážitek z hor nebo i ze skal… Je to opravdu tak?

To jsem říkal a dostal jsem za to od Máry vyčiněno. Tady se přepisovaly dějiny..:) Myslel jsem to tak, že mi ta cesta sedla a žádnou hroznou krizi jsem tam neprožil. Což se mi kolikrát stalo v nějaký šestce tady na Zbirohu. Takže v tomhle smyslu.

Živíš se jako UIAA horský vůdce. Co ta práce obnáší?

Nejdřív stojí spoustu úsilí a taky peněz tu certifikaci získat. Každej týden odjedeš na kurz, tam se naučíš nějakej uzel, zaplatíš patnáct tisíc, naučil ses půl loďák, a takhle dva roky. Po dvou letech teda složíš závěrečnou zkoušku a můžeš začít vodit. Já to teď dělám sedmým rokem. Člověk se má kam posouvat, cítím, že v některých věcech jsem se zlepšil, samozřejmě je to ale na úkor zase jiných věcí. Podívej se třeba, jak teď lezu tady na písku. Člověk kolikrát v těch Alpách stráví celý léto. Možná bych chtěl zdražit a víc lízt na písku. Jinak na písku nevodím, teda ne za peníze. Občas někoho z klientů vezmu, ale je to zadarmo a musím vědět, že ten člověk má ke skalám vztah. Písek mě naučil všechno co umím a nedovolil bych si to tady nějak prznit. Takže na písku jedině zadarmo a s někým, koho dobře znám. V zimě potom jezdím s klienty do Švédska na heliskiing, to dělám pro Robina Kaletu.

Lyžoval jsi asi všude možně po světě, kde tě to bavilo nejvíc?

Nejradši to mám u nás v Rokytnici, tam jsem začínal a tam to miluju. Někdy si třeba večer jen vyšlápnu na Dvoračky, tam si dám pivo a jedu zas dolů. Tohle mě hrozně baví.

Jaká je tvoje nejoblíbenější skála?

Na to se mě nikdo nikdy nezeptal, tak ti to můžu říct. Je to Vyšehrad na Zbirohu. Krásnej výhled na Ještěď, na Panťák. A třeba sem chodim i jen tak, vylezu si komínem a sedím tady a přemejšlím si. Někdy i před zásadním životním rozhudnutím sem jedu a jen si tady tak medituju.


Háček obléká:

DIRECT ALPINE


Vypadá to, že většinu času strávíš někde v horách, na cestách, daleko od domova. Takový život dobrodruha.

Teď jsem náhodou udělal něco, o čem se mluví, ale třeba za rok zas budu dělat něco jinýho, úplně nezajímavýho. To bych řekl, že je spíš náhoda, dobrodruh teda určitě nejsem. Já jsem spíš takovej rodinnej typ 🙂

Za Hanibal se ptal Honza Šimánek

Foto: archiv Zdeňka Háčka Háka