Igor Koller

Igor Koller je slovenský horolezec, autor řady prvovýstupů ve Vysokých Tatrách, například Oči plné machu na Malou žlutou stěnu, Bonbónová cesta v západní stěněLomnického štítu, na pískovcích v Adršpachu a Teplicích nad Metují, nejznámější jsou Kalamárka, Možno zajtra a Notre Dame na Chrámových stěnách. Jeho prvovýstupem světového významu je Cesta přes Rybu v Jižní stěně Marmolady v Dolomitech, která byla řešením problému, o který se pokoušela celá tehdejší světová horolezecká elita. (Wikipedia)

O Igoru Kollerovi najdete článků a příběhů plno. Aby ne, jde o jednu z nejvýznamnějších osobností československého a slovenského horolezectví dvacátého století. V momentě, kdy nás napadla možnost natočit s Igorem jeden z našich Onsajtů, se nám zatajil dech. A až do chvíle, než jsme dostali kladnou odpověď, jsme byli napnutí jak lano při slanění. Užijte si dvacet minut s osobností, kterou musí chovat v úctě a obdivu snad každý milovník vertikálního světa.

S Igorem se potkáváme poprvé koncem srpna 2017 v Teplicích. Je mu 65 let a jdeme natočit přelez Kalamárky, jeho cesty která zrovna slaví 40. výročí od prvovýstupu. Cestou si povídáme, o tom jak začal lézt na skalkách u Zvolena, jak mu krátce na to tragicky umírá bratr Peťo pod lavinou v Nízkých Tatrách a jak později definuje nejtěžší nové směry alpského i skalkařského lezení.

Když začnou mezi stromy vykukovat první skalní stěny, s úctu a pokorou se zastavuje a několikrát se zhluboka nadechne: „Jááj, aké je to tu krásné! Piesok, to je moja celoživotná láska! Žial Bohu ju teraz dosť zanedbávam… To nebol nikdy trénink na niečo iné a úplně chápem tých, ktorý lezú iba na piesku a nikde inde. Je to zmysluplné, je to príroda, sú to kamaráti, je to studené pivo po prvovýstupe u Tošováka… Najkrajšie zážitky mám z piesku…“

Později s velikou pokorou a úctou sleduji já čiperného, usměvavého dědečka, jak si nazouvá 40 let staré, rozpadlé mechové bačkůrky a nalézá do svého klasicky ne-zajištěného osm béčka, přestože na písku pět let vůbec nelezl. A vyhopká to svižněji než kdejaký kluk. Měsíc nato se potkáme ještě na dva hektické natáčecí dny, Tatry, Kalamárka, Bratislava.

Hrana Kalamárky, VIIIb

V Tatrách přemrskne AF krásnou sportovku Star Gate za „těžkých“ 8. Na Kalamárce (andezitová oblast severně od Bratislavy), kde má přes sto prvovýstupů, nejprve pokouší Indiána, ikonické 8+. „Toto je moj celoživotný projekt, stále tam v jednom miestě padám.“. Přelez se nepodaří ani tentokrát, ale o týden později mi přijde sms, že Indián konečně padl (je to týpek, 65 let a vyleze, co nevylezl za mlada :). Nátáčíme přelez Antigravitace, velkého boulderproblému začátku sedmdesátých let a přejíždíme do sídla Jamesu, slovenského horolezeckého svazu, jehož dlouholetým předsedou Igor je.

Star Gate, 8+

Témat, která jsme probrali, byla celá řada, i důležitých lezecko-intelektuálně-historických. Bude ale úkolem pro šikovnějšího filmaře s větším týmem a rozpočtem natočit ucelený Igorův portrét i s těmito přesahy. A šikovnější pisatel nám jej bude muset představit slovem.

Ode mě prozatím alespoň takto, jak už bylo zmíněno, s pokorou a s úctou. Protože těch lezců, kteří lezou kudlu a ročně natlučou tisíc kruhů asi bude celá řada, ale takových, kteří lezou kudlu v seniorském věku, přičemž většinu času stráví v kanclu vyplňováním formulářů a komunikací se státní byrokracií, aby pomohli lézt ostatním, od mládeže přes repre po zasloužilé členy geriatrického klubu, zase tolik nebude.

Několik úryvků, které se do videa nevešly:

Vojenskou službu sloužil v Pardubicích, kousek do Ádru, Teplic, Prachova. „Když jsme poprvé přijeli do Ádru, v kopačkách a přilbách, jak jsme byli zvyklí ze Slovenska, místní se nám smáli, že jistě jdeme hrát fotbal. S úšklebky nás přivedli pod Bojogéna, odvážnou cestu, tehdy bez přelezu, za VIIIb od Jardy Krecbacha. Celý rozklepaní jsme do toho s Andrejem Belicou nalezli, ke druhému kruhu je to nekonečná, nezajištěná štreka přes převislá břicha. Postupně jsem ale zdomácněl a cestu vylezl. Potom už se nám nikdo nesmál… Dali jsme se dohromady s Cikánem, s Mocanem a začala úžasná éra.“

Igorovy cesty patří dodnes ke sběratelským kouskům, ať už težké, odvážné stěnovky v Teplicích, nebo výstupy v horách.

„Vždy jsme se snažili aby fyzická náročnost byla v rovnováze s psychickou, ale bylo to úplně přirozené, nikdy jsem neměl za cíl si dělat nějaké pomníky. Ano, první kruh je někdy vysoko a mezi kruhy je potřeba lézt, ideálně, když nejtežší místa nejsou jen a přímo u jištění. Ale nikdy jsem nedával kruhy naschvál tak, aby se špatně cvakaly nebo aby byla cesta záměrně nebezpečná. V horách byla tehdy naší velkou výhodou průprava v technickém lezení. Díky tomu jsme dokázali odjistit řadu problémů (např. Ryba), na kterých si Italové nebo Španělé vylámali zuby“.

„Co odlišuje lezení od jiných sportů je nepřítomnost rozhodčího. Pro mě je proto nejdůležitější zásadou v lezení a jde to napříč styly i dobou, že tím nejzásadnějším vždy bude úplná a pravdivá informace o výstupu. Setkáváte se s tím častěji v Čechách, ale i u nás na Slovensku… Nakonec to znám i ze své praxe. Někdy né že by člověk vysloveně lhal, ale některé detaily o výstupu zamlčí, protože je třeba nepovažuje za důležité. Není tak zásadní, jestli cestu vylezeš technicky, RP, OS… Ale musíš o všech okolnostech podat pravdivou a úplnou zprávu.“

„K tématu magnézia jsem se za posledních 40 let vyslovil nesčetněkrát. Podle mého je to problém etiky a je na každém, jak se s tím vyrovnává. Také jsme vždy bojovali za čistotu lezení, ale  střední cesta je vždycky ta správná. Těm zarputilým obhájcům tradic vždycky říkám, tak hybaj do trenýrek a šup! Na co je potřeba lezečky, lano? Vylez si jen na tu věž, ze které sám, bez lana slezeš. Na druhé straně pokud tady v Teplicích někdo natluče nýty po dvou metrech, tak je to „somarina“. Stejně jako tradici je třeba ctít i vývoj.“

Celý tvůj život se točí okolo lezení, přitom většinu času trávíš administrativou. Nejsi z toho frustrovaný? „Frustraci necítím. Tu byrokracii také velmi těžko zvládám a někdy, když příjdu na James a otevřu maily, sedím tu sám, kalendář plný na rok dopředu, tak mě to přímo zabíjí. Ale tuhle cestu jsem si vybral a jsem tak spokojený. Organizování, publicistika, dříve focení a také rodina, to k životu všechno patří, jenom lezení samotné by můj život nenaplňovalo.“

pozn. Přepis ze sloveštiny je nespisovný z odposlechu…

Co dalšího stojí za přečtení?

O Hraně Kalamárky na webu glk.sk Rozhovor na Lezec.cz

Děkujeme Igoru Kollerovi za možnost natáčet s ním, a Anče Šebestíkové za výraznou pomoc při natáčení  v Teplicích.

Jan Šimánek & Hanibal team