Kariny život se v jejích dvanácti obtočil kolem lezení a dnes, o 20 let později jsou stále vzájemně prolnutí jako milenci. „Lezu, lezu, lezu a že lezu je asi to nejpodstatnější, co je potřeba o mě vědět“, říká o sobě se smíchem – „nejraději venku a když nemůžu ven, jdu dovnitř“. Ve spolupráci s ČHS organizovala 10 závodů buďto v rámci českého poháru v boulderingu, nebo MČR, přičemž je držitelkou titulu mistrině ČR z roku 2014 a na skalách si nejvíce váží přelezu 7c boulderu. Živí se jako školitelka bezpečnosti práce ve výškách a také jako lezecká instruktorka, stojí za eshopem s výškařskými pracovními potřebami. Organizuje unikátní boulderový závod v centru Prahy Urban Boulder Race. Co má ale na lezení nejraději jsou kamarádi, kteří jí od těch dvanácti let stále doprovází.

„Lezu, lezu, lezu a že lezu je asi to nejpodstatnější, co je potřeba o mě vědět“

„Začala jsem lézt asi v roce 2000 a to na dětském kroužku v Ultra antu, přičemž od začátku mě na tom asi nejvíc bavili ty lidi. Měla jsem období, kdy jsem lezla víc, nebo míň, ale zůstala jsem u toho hlavně kvůli lidem.“ První závody Karinu moc nebaví. Záhy se ale potkává s Dominikou Dupalovou a z holek se víceméně do současnosti stane stálice české závodní scény. „Nemůžu říct, že bych na závody někdy nějak speciálně trénovala. Prostě mě to lezení hrozně baví, to je celý. To až holky po nás začaly cíleně trénovat a taky proto jsou daleko silnější. Péťa Růžičková nebo Eliška Adamovská. Já, vždycky když jsem měla větší ambici a začala trénovat víc, tak jsem si způsobila zranění. Tak jsem došla k tomu, že vyšší ambice přinášejí větší zklamání a zůstala jsem „jenom“ u té radostné polohy. Jo a taky se občas připomenou starý zranění jako utržená poutka, operace obou menisků nebo natržené svaly na stehně“.

Karina obsazuje přední příčky v rámci českých boulderových soutěží a postupem času se stává i jejich organizátorkou. „Měli jsme spolu s Jurášem Šeflem ambici organizovat celý český pohár, to nám ale nebylo dopřáno. Po několika letech jsem zjistila, že mě ta spolupráce s ČHS nebaví. Jednak jsem na to neměla navázaný žádný svůj byznys, ale hlavně mě nebavilo dělat závody svázané svazovými pravidly. Já jsem závodila hodně a troufnu si říct že vím, jak mají dobré závody vypadat. Ať už z pohledu závodníka, diváka, nebo partnera. Přesto, že občas byly schůzky na svazu neuvěřitleně nepříjemný, tak tím směrem žádnou špínu házet nechci, zkrátka jsem v určitý moment dospěla k rozhodnutí, dělat závody sama. Nicméně to, že by teď závody měli být přímo pod svazem nepovažuji za šťastné rozhodnutí. V okamžiku, kdy pro svaz dělal závody někdo jiný, tak ten zde měl roli kontrolního mechanismu. Když je ale bude dělat svaz sám, tak závody o ten kontrolní mechanismus příjdou. A to vnímám jako krok zpátky.“

Profesně Karina začínala jako provozní Lokál Bloku na Smíchově. Tuhle práci dělala pět let: „bylo to super, hrozně mě to bavilo! Ale pak jsem si uvědomila, že se tady nemám kam dál posunout a to mi v 25 přišlo špatně. Takže jsem odešla a začala jsem pracovat sama na sebe. Stala jsem se OSVČ – vůbec jsem nevěděla jak budu schopná se uživit, to bylo dost těžký období. Zpětně to byl ale strašně dobrej krok, hodně mě to posunulo pracovně i lidsky. Vědomí, že se o sebe umím postarat“.

Odchod k samostatnosti v rovině organizátorské znamenal vznik Urbanu. Boulderový závod v centru Prahy, který pořádá duo Karina – Juráš zasáhl nejen celou českou boulderovou scénu, ale propojil svět závodů i s nadšenými hobíky a s životem města. Tak třeba boudlermatky zatarasily hlavní vchod do Kotvy a konstrukce obchodního domu ožila osvalenými lezci. „Bouldery vymýšlíme všude, kde nám to město nebo soukromí majitelé dovolí. Využíváme mostní pilíře a odstavené lodě, stejně jako městskou zástavbu a architektonické pelry. Na poslední, třetí závod přišlo v minulém roce 306 závodníků, což je skvělé číslo.

Aktuálně jde ale u Kariny lezení trochu stranou – brzy z ní bude maminka a my jí k tomu blahopřejeme!

fotky: Lukáš Bíba