Čas od času se potřebuju trochu odcivilizovat a Rusko mám rád. Proto jsem s nadšením přijal pozvání kamarádů na pádlovací výlet po poloostrově Kola. Většina asi ví, že je to za polárním kruhem, že má společnou hranici s Finskem a že místní tajga je docela divočina.

Balím pár nezbytných věcí, abych se vešel do loďáku i s vodáckou vestou a přitom unesl ještě sbalenou loď a pádlo. O nějakém testování super moderních outdoor vychytávek nemůže být řeč. Všechno musí vydržet pobyt u ohně, a tak se vracím ke staré osvědčené  výbavě. Někteří přibalí bavlněné oblečení od Direct Alpine, které je na takovou cestu jako dělané.

Cesta letadlem a 22 hodin vlakem z Petrohradu není nijak záživná. Ale potom už začíná dobrodružství. Najímáme si staré vojenské automobily UAZ, jaké znáte z dob působení ruské armády u nás. To, co ti chlapi předvádí s tak starou technikou, je neuvěřitelné. Jak říká můj kamarád: „Skutečný offroad začíná v Rusku tam, kde končí dálnice.“ Ale jízda tajgou po cestě vyjeté pásovými transportéry to posouvá ještě o kus dál.

Konečně jsme uprostřed tajgy, kde začíná naše plavba. Začínáme kousek pod přístavem Murmansk a máme v plánu splout asi 160 km až na jih do Bílého moře. Tady jsme už úplně sami. Jen pár chlapů, tajga a komáři. Vyplouváme na říčku Polisarka, která má většinou šířku 4 až 5 metrů. Nikam nespěcháme, pomalu pádlujeme, kocháme se rozkvetlými břehy zářícími žlutými úpolíny. Občas nahodíme pruty, ale tady ještě moc ryby neberou. I tak chytíme pár okounů a nějakou tu štiku. Zajít si tady na oběd znamená naprosto v klidu si najít tábořiště, zastavit, rozdělat oheň a připravit si něco z ryb, které jsme chytili. Potom se natáhnout k odpočinku a za chvíli pokračovat dál. Čas na téhle výpravě nic neznamená. Mimo jiné i proto, že je právě období polárního dne, tedy slunce nikdy opravdu nezapadá. Jen několik hodin v noci je vlastně šero. Nic nás tak neomezuje a tábořiště na spaní si vybíráme podle nálady, nalovených ryb a malebnosti okolí.

Na noc nad sebe obvykle natahujeme plachtu proti dešti, rozděláváme oheň a večeře trvá několik hodin, kdy hrajeme na kytaru a postupně připravujeme různé rybí chody. Samozřejmě ke všemu tomu vyprávění patří i popíjení piva a ruské vodky. Všechny naše snídaně, obědy a večeře jsou vlastně stejné. Liší se jen výběrem a pořadím chodů. Naše menu je ucha, rybí polévka s bramborami a kořením, čerstvý tatarák z lososa s chlebem a grilované steaky (zpravidla z lososa). Za těch deset dní na řece se mi to nikdy nepřejedlo. Asi i proto, že to bylo skutečně čerstvé. Obvyklý scénář: „Co by sis dal k obědu? Asi tatarák. Tak jo.“ Chytneme si lososa, přistaneme, vyvrhneme, naškrábeme maso a podává se oběd. Může snad to být ještě čerstvější?

Za pár dní se naše říčka vlévá do větší řeky Pana. Krajina poloostrova Kola se nijak zvlášť nemění. Jen řečiště se rozšířilo a přibylo více kempů na březích. Slovem kemp rozuměj: ohniště, lavici a slušné místo na přistání. U některých je hromada kamenů postavená do tvaru pece. Když si okolo postavíme (z kmínků po okolí poražených stromů) konstrukci, kterou potáhneme plachtou (pod níž v noci spíme), máme rázem skvělou saunu. To je úžasná hygiena i zážitek, když jinak teploty nepřekračují 10°C. A při večerním saunování byly teploty často těsně nad nulou.

Některé dny a noci samozřejmě i prší a občas i drobně zasněží. Ale když pádlujete, občas i 30 km za den, tak se tělo zahřeje. A u ohně a ve spacáku je také příjemně. Celkově bylo málo vody a napádlovali jsme se dost. Ale všechno bylo v klidu beze spěchu. Párkrát jsme si projeli i nějaké ty přeje. To už taková zábava nebyla, protože opravdu nebylo moc vody.

Když vplouváme do řeky Varzuga, už vnímáme změny v okolí. Řečiště je už široké i několik desítek metrů, potkáváme rybáře při muškaření, párkrát i rybářský kemp pro bohatou klientelu. Pořád je to několik tradičních ruských staveb ze dřeva. Ale uvnitř jsou televize, koupelny, restaurace a podobné výdobytky civilizace. Tady si užívají divokou přírodu a muškaření ti bohatší, protože týdenní rybářský pobyt na poloostrově Kola stojí slušně přes 100 000,- Kč. Tady na Varzuge vidíme hodně divokých zvířat, hlavně ptáků. Kocháme se a zároveň cítíme, že se přibližuje konec naší cesty.

Nemá cenu popisovat pomalý návrat do civilizace. Nejprve do té malinké ruské vesničky a až nakonec do velkoměsta Petrohrad. Naše myšlenky jsou stále ještě v tajze, kde řešíte jenom ty základní potřeby. Jak se najíst, zachovat teplo, spánek, jak se dostat zase o kousek dál a … To je vlastně všechno co skutečně potřebujete.

Tohle byl můj třetí výlet do Ruska mimo civilizaci, do divočiny. Tam, kde neřešíte, zda si můžete postavit stan, pokácet strom a udělat oheň, chytit něco k jídlu, kde nepotkáte celé dny žádné lidi. Dnes, když to píšu, vzpomínám na ty minulé a těším se na další návštěvu…

Pavel

Co si zabalit na podobnou akci?
Untitled-1Hanibal Checklists App.