Pár kapek na hřebeni | Nordkante na Piz Badile

Museli jsme něco udělat. Jakmile se na nás navalila ta vlna smutku našich skalních fanoušků, když se v zimě neobjevilo pokračování hry na hřebeni, věděli jsme, že musíme spáchat alespoň něco v létě.

Primárně kvůli estetice jsme se rozhodli pro Biancograt na Piz Bernina. A protože už nejsme nejmladší, chtěli jsme se trochu rozhýbat a zaklimatizovat na Piz Badile a její vyhlídkové hraně Nordkante za plezírových 5a.
Piz Badile leží na rozmezí Švýcarska a Itálie. Na tenhle fantastický žulový monolit, který nabízí jedny z nejvyšších a nejatraktivnějších žulových stěn v celých Alpách, jsem se dost těšil, hlavně proto, že jsem na něm už byl. V roce 2011 při přelezu cesty Via Cassin (6a) jsem se do místního kamene tak trochu zamiloval a po dlouhých osmi letech se mi už dost stýskalo. A Jirka se nebránil.

Drobnou kaňku na našem výstupu jsme našli hned na začátku. Silnička, která normálně dovolí vyjet autem až těsně pod chatu SASC Fura (nástup 1,5 hodiny), byla před dvěma lety stržena sesuvem půdy. A světe div se, ani Švýcaři to dodnes neopravili… no není se co divit, spušť to byla veliká. Ale aleternativní  nástup na chatu se tak protahuje na 4 až 5 hodin s převýšením 1500 m. No pěkně díky.

Nemožné se ale nakonec podařilo a my tak po nastoupání nesmyslného počtu metrů před měsícem otevřenou stezkou (která vede těmi nejméně stabilním svahy v okolí), kolem osmé večer, stavíme stan na platu nad chatou, přibližně 1,5 hodiny od nástupu severní hrany. Rychle vaříme jídlo, přebalujeme na útočné batohy a naposledy kontrolujeme předpoveď, která slibuje potencionální druhou kaňku: možnost bouřek. Ale co, je to lehký, budeme rychlý, to stihneme!

Piz Badile (3 308 m), Nordkante 5a

(39 délek / 1200 lezeckých metrů / 800 v.m.)

Co jsme brali na severní hranu Piz Badile?

Lana Beal Gully 7,3 60 m Golden Dry sada friendů DMM Dragon Cam sada vklíněnců DMM Wallnut pár hexů DMM Torque Nut 6 expressek Climbing Technology Fly Weight a 4 alpské expresky Climbing Technology Alpine Fly Weight lezečky Ocún Ozone přilba Black Diamond Vapor jistítko Edelrid Mega Jul karabiny DMM Sentinel a dostatečný výběr smyček.

Vstávání jde ztuha. Krmíme se trochu energetické kašičky a za svitu čelovek stoupáme k nástupu. Dvě sněhová pole, která nějak záhadně přečkala letošní vedra, obcházíme po mokrých plotnách. Vlhký kout vedoucí do nástupového sedla jde prolézt bez větších obtíží. V šest, když už je vidět, sic bez chaty, ale včas, naplňujeme třetí pravidlo úspěšné outdoorové produkce (na záchod před navlečením úvazku!) a začínáme lézt.

Startujeme trochu netypicky, vpravo od sedla, kde cesta začíná. Nechce se nám traverzovat prudké sněhové pole, a tak využíváme méně odjištěný aleternativní začátek cesty. V něm natahujeme asi 150 m na tři délky a užíváme si i východ sluníčka.

Výstup nám jde lehce. Cesta je dobře zajištěná vrtanými štandy po cca 30 metrech, v nejtěžších plotnových délkách nejdete i postupové nýty. Jinak stačí menší sada friendů (5 ks), sada vklíněnců a cca deset expresek. Obtížnost je nejčastěji mezi stupněm III – IV, několik krásných míst je za V. I na hřebeni se dá alternovat, vybírat si lehce těžší varianty, takže o zábavu je rozhodně postaráno.

Standardně lezeme dvě třicetimetrové délky na jeden zátah, občas popolezeme souběžně, abychom výstup urychlili. Místy se proklínám, že jsem si nevzal tak o tři čísla větší lezečky.Ale všeobecně jde opravdu u lezecky zážitkovou a vyhlídkovou cestu s poměrně jednoznačnou orientací (kousek jsme se vraceli jen jednou). Mezi nej místa cesty patří několik nádherných ploten, jedna stěnka s bouldeříkem a krásný koutek a hřebínek těsně na konci cesty pilíře, než se hřeben pokládá do vodorovné polohy.

Čas nám ubíhá a počasí se pomalu horší. Okolo třetí hodiny odpoledne dolézáme do místa, kde končí svislá část hřebene a láme se směrem k vrcholu. V těchto místech končí na hřebeni i populární Via Cassin. Počasí je už opravdu na hraně, je jasné, že bude pršet, tak místo vrcholu volíme včasný sestup slaněním výstupovou trasou. A právě tady začíná ta správná legrace!

Po několika slaněních, která proběhla i přes houstnoucí mlhu v pořádku, přichází drobný problém. Kouše se nám lano nejde stáhnout. Lezu jen v botech a navázaný na jednom prameni brčálově zelené tkaničky nahoru a snažím se z poloviny lano uvolnit. Začíná to bouřit, blesky a hromy, déšť je na spadnutí. S prvními kapkami padá i rozhodnutí obětovat polovinu lana. Se slzami v očích řežu lano nožem. Skoro pláču, ale nejde tolik o lano (který je Jirkovo), ale spíš o představu slanění zbývajících asi 350 metrů na jednom prameni 60m lana. Je jasný, že to bude na dýl.

Začíná lít. Díky Bohu jde jen o krátkou, byť vcelku údernou bouřku. Kalhoty Direct Alpine Cascade Plus schnou rychle, lehoučký prototyp membránovky Direct Alpine Cyclone drží. Foťák přežívá v pouzdru Peak Desing Shell.

Se svitem čelovek slaňujeme až do sedla, ovšem do místa, kde jsme ráno nebyli. Další postup je jednoznačný: slanění přes sněhová pole bude bezpečnější, než se je pokoušet sjet po zadku. Necháváme na místě nějaký materiál, dokonce i zbytek Jirkova lana necháváme jako fix v mokrém komíně, kterým se už tou dobou valí parádní potok. Bude se tu dalším lezcům hodit. O půlnoci jsme u stanu. Krásných 20 hodin na nohou. Uleháme do našich ultralehkých spacáčků Patizon G400 a padáme do komatu…

Jenže to není ještě všechno.

Normálně si tak ležíte ve spacáku, když najednou někdo rozsvítí. A pak vám uhlavy bouchne granát. Bouřky, které se tu noc rozhodly otestovat výdrž jednoplášťového stanu Black Diamond Firstlihght, si opravdu nebraly servítky. Blesky a hromy se střídaly s železnou pravidelností a klidný spánek byl tedy ta tam.

K našemu obrovskému překvapení to stan vydržel. Naše nervy ale už byly na pochodu a tak jsme v drobné pauze mezi bouřkami všechno naházeli do batohů a vyrazili dolů. Na chatě jsme se zahřáli čajem a polívkou a s vidinou malého kousku modré oblohy jsme se ponořili do toho nejhoršího sestupu na světě.

Ona velmi nepříjemná nestabilní stezka se pod návaly vody mění v naprosto nechutnou a během ani ne půl hodiny je vcelku jedno, která část našeho vybavení kdy byla nepromokavá nebo suchá. Voda se valí ze všech stran, malé potůčky křižující stezku v prudkém svahu se staly fantastickými vodopády. Jen skrz ně musíte projít.

Co dodat? No že jsme dolů došli a mohli všechno ždímat. Šli jsme na Biancograt? Ne. Předpověď se rapidně zhoršila a šance, že materiál vysušíme, byla téměř nulová. Ale všechno zlé je pro něco dobré: budeme sem muset jet ještě minimálně jednou!

Ondra & Jirka

Fotografie: Piolet Production