Piz Bernina

Pracovat v týmu outdoorových nadšenců má své výhody, ale i nevýhody. Na jednu stranu máte vždycky s kým jet na hory nebo lézt. Na stranu druhou ale nemůžete jet všichni najednou, protože musí být někdo v práci. Takže jsem hrozně ráda, že to za nás někdo oddřel a my (5 lidí z Hanibalu) mohli jet na 6 dnů pryč.

Už nějakou dobu mě lákalo vyrazit na nějaký pořádný kopec, byť jsem dohromady nikdy na žádném nebyla. Oslovit Marka s takovou vizí je téměř zaručený úspěch a že se chytí někdo z HO Hanibal bylo více než pravděpodobné. Nakonec nás bylo akorát do jednoho auta a už jen zbývalo vymyslet cíl. Piz Bernina byla jednou z prvních voleb a vyhrála díky dostupnosti jak kilometrové, tak finanční a také díky svojí kráse a optimální náročnosti pro naši skupinu.

Luxus šesti dnů jsme si opravdu užili. Ambice stihnout toho víc jsme zanechali na prvním nocovišti, protože kondice nebyla u všech členů úplně stoprocentní. Zato jsme se rozhodli využít jeden den na menší školení na ledovci. Přece jen vytahování z trhliny by se mohlo hodit, i když doufejme, že ne!

Rozhodli jsme se pro výstup ze švýcarské strany, který sice není tak krásný jako Biancograt z Itálie, ale je také pěkný, o trochu lehčí a hlavně je to blíž na dojezd. Z výchozího místa, parkoviště pod Diavollezzou (asi 2100 m n. m.) se dá sice vyjet lanovkou až skoro do 3000 m n. m., ale jednak jsme měli čas a jednak se nám nechtělo utrácet. Cvrček nebyl po dlouhé nemoci úplně ve formě, a tak jsme to první den zabalili u jezera da Diavollezza, v asi 2600 m n. m. Postavili jsme stan pro tři a dva spali venku pod hvězdami.

Druhý den vstávačka brzy, ale vyspalí jsme byli dorůžova. Snídaně v trávě a před námi 400 výškových nahoru a pak zase kus dolů na ledovec Persa. Kluci konečně vytahují svoje Eigery (doteď šel Mára v nízkých botách a Martin dokonce v sandálech!). Trochu jsme se pocvičili ve vytahování z trhliny, trochu pochodili po ledovci. Bernina na nás shlížela osvětlená sluncem a za ní bylo všude modré nebe. Podle předpovědi by mělo být stejně i zítra, paráda!

Base kemp jsme postavili na skalnatém hřebínku nad Persou

Vstáváme za tmy a vycházíme krátce po východu. Ledová kráska je zalitá ranním sluncem a vůbec pohled kolem nás plní energií na spoustu výškových metrů. Stan i spacáky necháváme tady, dneska nás čeká noc v bivaku. Navlékáme se do sedáků a maček (oblíbená značka je zřejmě Grivel: dvakrát tu máme mačky Grivel Airtech, jednou pak Grivel G14) a stoupáme po strmém ledovci. Sníh je krásně tvrdý, ale je docela teplo.

Jsem jako japonský turista, každou chvíli vytahuju foťák a zběsile mačkám spoušť. Stokrát Bernina z dálky, stokrát ledovec pod námi. Výš se navazujeme na lano a v družstvu se dostáváme k prvnímu lezeckému místu, hřebeni Fortezza. Lezení to sice není obtížné, ale lezení to je a je nutné se jistit. Lezeme ve trojici a dvojici. Brzy zjišťuju, že bez rukavic to nepůjde a v teplých taky ne, a protože jsem někde ztratila jednu tenkou, beru zavděk Márovými záložními Lowe Alpine Velocity XC, které se zdají být pro tuto příležitost ideální. Lezeme bez maček, je to víceméně suchá skála.

Po cestě potkáváme Čechy, kteří se nás ptají, zda nejsme z Hanibalu. Asi jim to množství nálepek na přilbách přijde podezřelé 🙂

Nad hřebenem se opět navazujeme do jednoho družstva a čeká nás další ledovec a dlouhý pochod pod Bellavistou. Trochu nastoupáme a zase sestupujeme. Tak takhle se leze na kopce? Trochu fouká, ale sníh je pěkně přemrzlý a neboří se. Jde nám to pomalu, hodně pomalu, a to moc nezastavujeme, protože fouká a je docela zima. Přecházíme pod pěkně rozlámaným sérakem, ale všechno je ok. Vzhledem k času (jsou už asi 3) se rozhodneme odnést všechny zbytečnosti do bivaku u Marco Rosa, od kterého jsme už fakt kousek, a jít na vrchol co nejvíc nalehko.

Je to hróózně do kopce!

Kupodivu. Funíme jako důchodci a odpočíváme skoro po pár krocích. Je to přece jen docela vysoko (3600 m n.m.). Doplazíme se až k hřebeni Spedla, odtud víceméně po skále až na vrchol. Lezení II-III, odjištěné štandy a občas i něco víc. Krása, nemůžu se nabažit! Jen ten vrchol je pořád daleko a připozdívá se. Asi tři délky lezení, pak přechod po sněhovém hřebínku širokém tak akorát na dvě stopy vedle sebe. Jistíme se i tady, byť sníh je krásně kompaktní a cesta vypadá hůř, než jaká doopravdy je. Další skála, tentokrát už si nezouváme mačky. A zase sníh, trochu klesáme. A nakonec už jen jednoduché lezení po skále a kamení na vrchol.

4049 m n.m.

Hromada šutrů. K Benově smutku tu neprodávají žádné burgery ani kebab. Ale ten výhled! Škoda, že si musíme pospíšit dolů. TakžeHaniBar, dopít poslední kapku vody, sebrat zbytky energie a zpátky stejnou cestou po hřebeni. Už fakt moc nemůžu, ale vím, že to je ještě pěkný kus. Dole se válí mraky, ale tady nahoře je pořád krásně. Slaňování v pěti je pomalé, ale snažíme se využívat obě lana. Slaňujeme v mačkách. Utěšuju se, že Jirka určitě ví, jak to na horách chodí a že určitě tušil, co s jeho mačkami budu dělat.

Doslaňovali jsme a už nás čeká jenom sestup po ledovci. Jenom! Vůbec to není blízko. Slunce pomalu zapadá a já mám přepnuto na automatický mód „dojdi to bivaku a pak můžeš klidně zdechnout“. Cvrček zřejmě taky, Mára, Martin a Ben jsou zabráni v nějaké diskuzi a dokonce chvílemi zapomínají na rozestupy. Ale naštěstí je terén docela bezpečný.

Bivak. Nefouká tu a jsou tu deky. Je tu tma a nemáme vodu. Tavíme sníh. A další sníh. A ještě a ještě. Jsme dehydratovaní a dost unavení. Ponemocnělý Cvrček úplně odpadá, já k tomu nemám daleko. Zaléváme jídlo a pijeme litry čaje. Asi v půl 11 jdeme konečně spát.

Vstáváme brzy, musíme udělat vodu a navíc se má začít kazit počasí. Nepřipadám si moc odpočinutá, vlastně mi v Erraticu od Sira Josepha ve stanu bylo líp než na podivně proleželých postelích. Fouká. Vyrážíme v péřovkách a jiných zateplovačkách (zcela místně má Mára Ortovox Piz Bianco), já volím jen goráčovku Tilak Raptor lady, protože v péřovce bych se upekla.

Cesta zpět je mnohem rychlejší, ale taky mnohem nudnější. Je mlha a občas něco padá, naštěstí ne moc. Obdivuju Máru, že bez zaváhání nachází cestu. V poměru ke včerejšku se neuvěřitelně rychle objevujeme nad hřebenem Fortezza. Slaňujeme, scházíme… Stan je naštěstí na stejném místě, kde jsme ho nechali a navíc se všemi věcmi. Dáváme si oběd. Kluci vaří jako zběsilí, včera moc nejedli a teď je ideální příležitost to dohnat.

Balíme a valíme na Persu. Přecházíme ledovec níž. Je tu špinavý, ale trhliny jsou krásně odkryté. Nabíráme ledovou ledovcovou a chladíme hrdla. Tady dole je už zase docela teplo. Čeká nás pořádný výšlap sutí nahoru na Diavollezzu. Každý volí svoje tempo a potkáváme se nahoře. Dneska budeme spát zase u jezera. Čas máme krásný, budeme tam brzy, a tak nejdeme po sjezdovce jako předtím nahoru, ale obcházíme to po turistické trase. Stavíme stan a začíná pršet. Kluci staví jakýs přístřešek ze žďáráku, do kterého se vejdou do půli těla. Dojídáme zbytky, dopíjíme alkohol a snažíme se nejít spát moc brzy, ačkoli fakt leje.

Ráno nás budí Martin se slovy, ať si pohneme, protože jsou promoklí na kost (bundy měli v noci přes spacák, a tak je mají ráno durch) a nechtějí moc mrznout venku. Pořád prší, i když míň. Nesnídáme a hrneme to rovnou dolů k autu…

Díky všem za skvělý zážitek a doufám, že zase brzy, hory!

-Kája