Pouštím svou mysl na výlet | Highline Verdon

Únava jak želé!

Tři dny si mé tělo muselo odpočinout, abych byla připravena lítat se supy. Skutečně po prvních dnech napínání a chození jsem se natolik unavila, že ze mě byla citlivá měkounká hmota. Když jsem zkusila jít na lajnu cítila jsem se, jak ze želé. A když jsem se opovážila spadnout, zařízla se lajna bolestivě do mé kůže i přes všechny vrstvy oblečení. Nezbývalo než poslechnout. Na okamžik mi to přišlo nespravedlivé. Jedu sem za velkými lajnami a nemůžu je chodit! Ten okamžik trval jen asi půl minuty, než jsem se zastyděla. Ty jedna pošetilá! Vzala jsem foťák a jógamatku a šla vstříct třetímu krásnému dni bez lajn.

Ticho a klid

Čtvrtý den už jemnost neprosakovala na povrch všemi póry. Už jsem mohla padat, chytat, šplhat. Rozesmátá jsem vlezla na 220 m dlouhou lajnu. Již v prvních krocích nastal v mé hlavě ten zatím vzácný stav. Ticho. Nekonečné ticho. Má pozornost klouzala krkem do středu těla.  A já jen automaticky dělala krůček za krůčkem, klidně, aby vše pokračovalo tímto směrem. Pomalu jsem ztrácela váhu. Rozlévalo se mnou uvolnění. Přestávala jsem být důležitá. Mír. Jemná radost. Pád…. Ale mé rozpoložení se nezměnilo. I v letu, i při dopadu bylo ticho a klid. Vstala jsem a navázala šňůrku kroků na tu, která před chvílí skončila. Celou lajnu tam i zpět jsem šla lehká, tichá s otevřenou náručí i myslí.

Verdon, jih Francie

Je to boží, jak to jednou otevřu, je snadné do toho stavu znovu a znovu přicházet. A kde, že jsem to lítala se supy? Ve Verdonu. Jih Francie. Prasklina v zemi, hluboká a dramatická. Tou prasklinou začala kdysi téct říčka a na jejím dně ještě vyhloubila kaňon. Ostré skály, pichlavé keříky, duby, tymián a mateřídouška. Vlaštovky a majestátní supi s rozpětím přes 2 metry.

Tohle vše je důvod, proč chodím do výšek. Jde mi o ten stav bytí, který tam zažívám. Jde mi o to se do něj dostávat co nejčastěji. A naučit se, jak do něj chodit i bez hlubokého útesu, lajny a skvělé fyzické kondice.

A teď malá procházka mým vybavením…

SEDÁK

Climbing Technology Athea: Jestli mají dizajnéři tohoto sedáku nějakou múzu, tak to musí být mé italské dvojče. Šířka zad a nohaviček je akorát, aby o něm člověk nevěděl, když chodí, ani když už půl hodiny sedí v nejtu. Materiál se zvnějšku během roku trochu ochlupatil, ale jinak drží. Oceňuji malé lehké přezky a zapínání v pase na obou stranách. A co je opravdu boží, že nemá žádné polstrování vepředu. Přední polstrování člověk stejně nevyužije. Když padá nebo sedí, tak se veškerá váha těla se opírá dozadu. 

FERRATOVÉ RUKAVICE

Climbing Technology Progrip Ferrata: Ty moje v životě ferratu neviděly. Ale zato jim projely po černé kůži kilometry lajn. U delší highline jsou rukavice bezpečnostní opatření. Míváme průvěsy 20 nebo 30 metrů. Když spadnete na začátku nebo na konci, rozjedete se zavěšeni po lajně do středu. Musíte rychle vyšplhat nahoru a jízdu zastavit. Ty rukavice dělal praktik. Mají spoustu mini vychytávek… Například dva kožené cancourky na prostředníčku a ukazováčku, abyste rukavice jednoduše sundali, ikdyž jste zpocení, jako vrata od chlíva. Mezi prsty není kůže, ale savá prodyšná látka. A na vnitřní straně zápěstí je kulatý otvor, za který rukavici jednoduše přicvaknete k sedáku.

Sedák a ferratové rukavice Climbing Technology přímo v akci!
KARIMATKA

Yate Alpin: Tak akorát silná, tak akorát hřeje (i zmrzlou holku) a je tak akorát malá a lehká. V říjnu v Yosemitech jsem ji něčím prořízla. Tři centimetry dlouhý škubanec jsem zalepila a od té doby slouží. Na poměry běžného obyvatelstva dost. Spala jsem na ní v Americe 2 měsíce v kuse. V táboření jsem pokračovala i následující 3 měsíce v Praze (nepřipadalo mi důležité shánět si na takovou dobu pokoj s postelí). Ze začátku jsem trochu nechápala ten ventilek. Když se vyndá oranžová část, tak se to sice super rychle vyfoukne, ale super blbě se to tam pak nandává zpět. A tak jen otevřu šedý ventil a strčím jeho úzkou část do toho oranžového. Vyfoukne se to o malinko pomaleji, ale zase člověk ušetří nervy.

Šťastné probuzení na vyhlídce!
TERMOSKA

Esbit 0,75l: Můj evergreen. Kdybych to dokázala složila bych téhle termosce oslavnou báseň. Mám jí 4 roky. Nesčetněkrát mi nějaká její část upadla na zem. Párkrát jsem tam nechala trochu zplesnivět obsah. Ale ona není žádná cíťa. Z našich cest si odnáší šrámy a sem tam dostane lázeň z horké octové vody, ale neúprosně slouží dál. Ještě pořád udrží vodu horkou 24 hodin a teplou 48 hodin. Při pohledu na ní mě zalije blaho a probouzí se mé fetišistické já.

SLACKLINE

Equilibrium Slacklines: Je to má nejoblíbenější značka. A není to jen kvůli tomu, že si jí vypiplal můj muž. Lajny od nich jsou vyrobené tu na Vysočině, speciálně pro radost z chození. A všechny systémy jsou optimalizované, aby byli, co nejúčinnější, kvalitní a dostupné. Můj muž Kwjet je v tom fakt dobrý. Optimalizuje úložné prostory v kuchyni, navrhl a vyrobil optimální manželskou postel, ze které se nemusí zvednout pro pití, počítač ani reprák. A vyrobil mi hustý závěsný systém na 27 lajn, které vlastním. Povím vám upřímně, ten kluk, ví co dělá.

Equilibrium Slacklines, má nejoblíbenější značka. Foto: Tomáš Kovalčík

Přeji Vám i sobě lehkost do dnešního dne!

– Anče Kuchařová