První letní Tatry

Za tu krátkou dobu, co jsem se po x-té vrátil k lezení, jsem byl v Tatrách v zimě lézt a lyžovat celkem sedmkrát. Nikdy však v létě. Za letním lezením jsme vždycky vyrazili raději do Chamonix, Německa, Rakouska, či Itálie. To se ale mělo změnit.

Polozim ti otazku, zkus mi na ni odpovedet: Nechces se pridat?“ Za těch pár společných výletů jsem se naučil Benovi neříkat ne. V následujících dnech jsem se snažil zjistit, kam pojedeme, co tam budeme dělat a kdo všechno pojede. Marně… Přes všechny varianty typu: západní Alpy, východní Alpy, mokrý Skalák, turistický Králický Sněžník (zdravíme děvčata!), až po Tatry. 

Tatry jako jediná možnost

Svou oblibou v horských hřebenech se netajím, a proto když zůstaly Tatry jako jediná možnost, nadhodil jsem do placu túru Martinka na Gerlachovský Štít. Pořád cítím, že jsem skrze plánování, dosáhnutí cíle a šťastných návratů v horách, nováčkem. Proto mám trochu obavy z naší přípravy na výstup. Jak se ale později ukázalo, tak Martinku lezli i mí tři spolubydlící včetně Barči, mého spolulezce číslo jedna. O rady tedy nebylo nouze.

S hlavou plnou tipů, s popisem cesty z průvodce Dr. Kroutila, balím batoh a kroutím hlavou. „Žádné friendy jsme neměli a v pohodě.“, „Cože? Jsme to šli celý sólo…“, „Čoky nepotřebuješ… vem si pár smyc.“

Ok, „fast and light“ – mantra všech čtenářů Extreme Alpinism Marka Twighta je zpět.

Přes noc se nezhasíná!

V pátek večer už jedu se svým tlumokem do Olomouce a po dvou výborných pivech a veganském hot dogu vyrážím směr Poprad-Tatry i s panem Benem. V cenové kategorii vagonu Low Cost (lezci, opilci a jiní) se přes noc nezhasíná (!). Čekáme na 5:04 jako na vysvobození. Pak už následují klasické výjevy na stanici: od vlaku k pokladně, 2x Tatranská Polianka, nástupiště TEŽ a šup nahoru pod tatranské končiare. 

Oceňujeme provedení Polianského nádraží, doplníme vodu a už zvolna a lehce (!) stoupáme na Sliezský Dom. Cestou si vaříme čaj v mé nejmilejší rychlovarné konvici MSR Windburner. Na hotelu snídáme pivo a pivo, pak si dáváme pauzu na lehátkách opodál. 

Do Polského sedla

Slunko neúprosně pálí, tak se raději zvedáme a vyrážíme do Polského sedla. Tady si zalézáme do ohrádky z kamení, leháme si na karimatky a zevlujeme. Něco málo sníme a usínáme, aby už byla večeře. Na radaru pozorujeme bouřky, které se honí kolem Tater. Máme minimum vybavení, takže déšť nepřipadá v úvahu. V obavách ze zmoknutí vaříme vodu na naše (zatím ještě) oblíbené Summit to Eat  jídla. Mraky zahalily vrchol Gerlachu, tak na sebe tiše koukáme a čekáme, co bude. Po jídle uložíme vše nepotřebné do batohů a zalézáme do spacáků. Jeden ke spánku, druhý (s méně vhodným spacákem) k bivakování.

Čaj, mega flapjack a jde se…

Ráno nás budí pronikavá polština pod námi, a tak vstáváme taky. Čaj, mega flapjack a jde se. Celý večer jsem civěl na Velický štít a říkal si, že to vůbec nevypadá tak lehce, jak říkali. Pod ním se určitě už navážeme. A tak jsme vyrazili. Sólo jsme prošli k prvnímu slanění, pak dál přes Litvorový štít. Lezení příjemně ubíhalo, občas jsme se zastavili a pozorovali dvojky za námi, kterým jsme se víc a víc vzdalovali.

Slunce už dávno vyšlo a vypadá to na krásný den. Dr. Kroutil v popisu cesty radí, my mu ale často nerozumíme a následujeme raději vydupané drny, či škrábance od maček na skále (díky, Chamonix). Ben mě důvěřivě následuje. Na jednu stranu mě těší jeho důvěra ve mě, na druhou stranu mě trochu znervózňuje, že si s dr. Kroutilem tolik nerozumíme.

Před Malou Litvorovou vežou se navazujeme. Ben vyvádí, pro mě lehce odpudivý, úsek do komínku, který ústí na hřebeni. Poprvé se setkáváme s dalšími lezci. Jako vždy to znamenalo jisté zpomalení postupu, za to jsme ale věděli kudy dál. 

Navázáni pokračujeme až na vrchol. Závěrečný pilíř Gerlachovského štítu je, při pohledu z Tetmajerova sedla, ve stínu a nepůsobí moc lehce. V ten moment se však objevuje polský vůdce s hosty a během krátké chvíle provede klienty až na vrcholový hřeben. Zapamatujeme si kudy zhruba a vyrážíme taky. Celou dobu lezení na hřeben Gelrachu si povídáme o horách, o pocitech v nich. Koukám na hodinky a říkám Benovi: „už jen vylezeme Kapelníka a jsme na vrcholu!“. 

Zdááár!

K vrcholu docházíme před jedenáctou. U zdejšího vrcholového kříže probíhá něco jako: „Kurs fotografyczny: Ja i mój Gerlach“, kdy si několik lidí vyměňuje velkou polskou vlajku a fotí se s ní. Nahoře si podáme ruce, řekneme „zdáár!“ vyfotíme se (viz galerie) a jdeme se schovat někam níže, než nás taky někdo vyfotí s polskou vlajkou.

Rozhled je dneska parádní. Poznáváme doliny a štíty, kde jsme se spolu oddávali této bohulibé aktivitě (klobásky a sýr v horách) už dříve, orientujeme se v okolí, dopíjíme pivo a prohlížíme si libě vyhlížející suťovou skluzavku s názvem „Batizovská próba“. Ta skutečně „oprobovala“ mladé taterniki z Čiech a Moravy. Ve zdraví a dobrém rozmaru jsme se sešli dole a shodli se na odpočinku u plesa. Pak už jen nekonečný sestup do Polianky na vlak a hurá domů! 

Jak to tak mám ve zvyku, dávám k dobru citát mého oblíbence Nicka Bullocka:

„I’m not making this film for anybody else, apart from me… to remind myself: not to do this never ever ever ever ever ever again!”

Tak se nám s Benem splnilo další přání, zase poznat Tatry o trošku lépe. Potěšilo mě, že i v zdánlivě krátkém časovém horizontu se dá užít hor do sytosti. Jen bych už zase někam jel!

– Štěpán Šůstek


Ve slovenských velehorách se nám osvědčilo:

Tilak Aira | Singing Rock Penta | Petzl Altitude | Black Diamond Technician | Asolo Track | Julbo Shield | MSR Windburner | DMM Dragon Cam