„Jak to vidíš s tím víkendem?“

„V Tatrách nasněžilo deset čísel a v Galerii bude pekelná kosa.“

„Hmm… Tak to asi nic, co? Co říkáš na něco na jihu?“

„To by šlo, podívám se po něčem… Třeba Höllental?…“

V pátek mě Luke nabírá v pět odpoledne a hurá do Reichu za instantním dobrodružstvím.
Dlouho plánované Tatry neklaply, ale tak už to bývá. Člověk musí být flexibilní a umět trochu improvizovat. Do kempu na začátku hollentalského údolí dorážíme už za tmy. Rychlá večeře a hurá na kutě.

Neue Generation

Ráno do sebe hážeme povinnou snídani a kolem půl sedmé už mažeme k nástupu. Vybrali
jsme 190 metrů dlouhou cestu Neue Generation ve stěně Klobenwand za obligátních 9-. Nic co by nás mělo totálně odvařit, na druhou stranu nic, co by člověk lezl vyloženě s prstem v nose.

První délka vychází na mě. Cesta začíná poměrně úderně délkou za 8+. Prostě žádný rozlez. Člověk je vržen rovnou do hry. Prvních pár metrů by se za rozlez asi považovat ještě mohlo, nicméně to, co přišlo poté, jsme ani jeden nečekal. Křížím do vysekané dvouprstovky (asi ta Nová generace?) a natahuji se po malém nic-chytu na odtlak. Kulím oči, jedu na max, ale stejně padám. Notnou chvíli hledám smysluplnou betu. Nakonec jí nacházím a dolézám na štand. Ten se taky necvaká zrovna pohodlně. Na konečky prstů jsem schopen zapnout preso, ale volně k němu dolézt nedokážu.

Druhý výstřel padl na Lukáše. Spodek přebíhá s mými radami rychle. Klíč má ode mne vyzrazený, ale malá chybka v podobě špatné nohy ho stojí drahocennou sílu a také padá. Situace se vyostřuje. První délka a takový zásek. Máme na to vůbec? Ve svém druhém pokusu zase oba padáme. Tak to už fakt né! Šontáme se na prvních třiceti metrech už dvě hodiny! Chce to trochu větší pauzu. Po půl hodince nervózního odpočinku jdu na věc. V klíči div nevypustím duši a naštěstí držím. Jen tak tak dolézám na štand. Uff.

Pokračujeme dál. Následuje série trochu lehčích délek, kde nám však dávají zabrat i sedm plusky. Další těžká délka za 8/8+ vychází na Lukeho. Klíč v podobě krutonátahu do traverzu naštěstí dává na první dobrou a jede se dál. Já ve své osmičce o kus výš musím popřebírat neskutečně malé chyty. Naštěstí se také daří a zanedlouho jsme oba před poslední klíčovou délkou za 9-.

Dáváme kratší pauzu a jdu na to. První dvě třetiny jsou nádherné lezení za cca 8-. Pak přichází dva klíčové bouldry a řetěz. Po neskutečném boji padám. Naštěstí však s vidinou toho, že to určitě půjde. Zase chvíli přemýšlím a krokuji. První problém je ve výlezu z převisu do hladké plotny. Nakonec vymýšlím způsob s nohama dole. Druhý klíčový úsek je u poslední expresky. Nohy má člověk našponované v nepříjemné rozkročené pozici. Zároveň se musí přebírat špatné chyty. Poslední, na co dosáhnu, je malá lišta asi pět centimetrů pod záchranným madlem. Jediná, zato však hodně nejistá, možnost je skočit. Chyt je naštěstí opravdu dobrý a já vím, že ho udržím. Nádherná délka. Opravdu perla na závěr, průvodce se nemýlil. Jedu dolů a zkouším poradit Lukemu flash. Padá až v posledním bouldru, který následně dlouho nemůže vymyslet. Síly ubývají a my víme, že máme každý maximálně jeden pokus. Jdu na to. Lehkou pasáž přehrnu zase docela rychle. Poslední odpočinek v nic moc koleni a hrajem. Bočáček, noha, cá… Jsem u posledního presa. Nádech, výdech. Sázím all in a vyplácí se! Cvakám řetěz a můžeme dolů! Velkolepá cesta, která nás docela vyškolila. Odpoledne stíháme ještě zalézt na sportovkách na Schattenreichu.

Na vícedélky:

přilba Black Diamond Vapor poloviční/dvojitá lana Tendon lezečky La Sportiva jistítko Black Diamond ATC Guide

Die Neue Ma(r)cahrt

Druhý den zase brzy vstáváme a razíme tentokrát o dost kratším nástupem pod známý
Blechmauer. Vyhlídnutý máme kousek Die Neue Ma(r)chart. Se svými 140 metry a obtížností 9- nás čeká zřejmě zase kopec srandy. Po vysólování trojkového nástupu obouvám lezečky a první dvě délky za 7+ a 6+ spojuji v jednu ultra dlouhou, ale krásnou linku. Na Lukáše čeká 8- technická natahovačka, kterou celkem na klid posílá. Dolézám za ním na nepohodlný štand.

Přemotáváme lana, protože jsme si řekli, že tentokrát své štěstí v klíčové délce zkusí mistr Lukáš. Hned u třetího chytu bohužel padá. Pomalu krokuje místo za místem. Šetří drahocennou energií. V klíčovém místě notnou chvíli přemýšlí a zkouší různé způsoby. Nakonec ho nenapadá nic jiného než série dvou velice nejistých kroků za palec na beckend a velice špatný stisk. Už při pohledu ze štandu naprosto šílené. Křičím na něj, ať vymyslí něco jistějšího, vždyť ten krok udělá tak jednou ze čtyř pokusů. Jinak to prý ale nejde.
Spouštím ho k sobě a nutím ho ke krátkému odpočinku. Mezitím přemotávám lana.

Luke za chvíli vyráží opět do boje. Místo, kde v onsightu spadl, mu už nedělá nejmenší problémy. Vypadá to dobře. Před klíčem jde jakžtakž sklepat. Po chvíli jde na to. Skoro ani nedýchám a jen pomalu povoluji lano. Vidím, jak ho gravitace už už posílá k zemi, když v tom mu jakoby sepnou nějaké poslední záchranné svaly a on už drží madlo. Tentokrát to bylo opravdu těsné. Na druhém dolézám až pod inkriminované místo, které jen s obdivem sleduji a nestačím se divit. Chyty jsou ještě horší, než jsem čekal. Na druhou stranu, tady je výška opravdu výhodou a bylo dobře, že tato délka vyšla na dlouhána Lukáše.

Poslední úsek na vrchol si vyloženě vychutnávám. Jedná se o nádherný sedmičkový kout. Prý jedna z prvních sedmiček v údolí (to jako borci slanili shora jen kvůli třiceti metrům?). Povinná fotka a potřesení rukou a hurá dolů. Ještě máme tři hoďky na sportovky.

Tak nakonec jsme si lezení zase parádně užili a odvezli si domů dva cenné skalpy. Holt stupeň 9- je pro nás v horách pořád celkem limitní záležitost a člověk nemůže počítat s tím, že takovou vícedélku jen tak „onsightne“.

Rakousko nabízí nepřeberné množství lezení, ale Höllental se stal za poslední roky naší srdcovkou. Jsou to takové „instantní hory“. Člověk z Moravy je tu za chvilku, krátké nástupy, zajištěné sportovní linie, co víc si přát? Snad jen, aby se umoudřilo počasí v Tatrách…

foto: Lukáš Ondrášek