Vždycky mě to táhlo na sever a po několika výpravách do Norska jsem si musel zakázat tam jezdit, abych poznal i něco jiného. Výprava na Špicberky – norsky Svalbard  [ˈsʋɑ(ː)lbɑː], mi ale spadla rovnou do klína.

Souostroví v Severním ledovém oceánu je oficiálně pod správou Norska, podle dohody podepsané před první světovou válkou. Všechny země, včetně Česka, mají podle ní možnost provádět na jejich území výzkum a těžit nerostná bohatství. Jihočeská univerzita tu má výzkumnou stanici a je to pro nás jako bezcelní zóna.

Letadlem do Longyearbyenu je to chvilka, takže když z něj člověk vyleze, pozná poctivej teplotní rozdíl rovnou s deštěm. Odhodili jsme věci do kempu pod přistávací dráhou a vydali se rovnou do města. Jsou to asi 4 kilometry z celkových 50 km silnic, takže Vás každý, kdo jede zrovna okolo, rád sveze.

Vyřizujeme oficiality pro nutné půjčení zbraní. Tam, kam se chystáme, sice moc medvědů není, ale z města bez pušky nesmíte. Jednu získáváme z oficiální půjčovny, druhou od kamaráda Poláka za mnohem příjemnější cenu. A tak nám k zavazadlům přibyly Mausery z druhé světové války, dokonce s vyraženou orlicí a hákovým křížem a sada upravených nábojů na medvědy. A protože cvičení dělá mistry, pořídili jsme navrch pár nábojů na střelnici. Není nad pocit střílet poprvé v životě z pušky, když 200 metrů za Vámi startuje Boeing 737 🙂

Chceme obejít většinu Zóny 10 pokrývající poloostrov pod Longyearbyenem – jediné místo, kam vás pustí bez zvláštních povolení od guvernéra. Začátek širokým údolím Bjorndalen má parádní atmosféru. Sobi, paroží, občas i kůže, jež tam nechali lovci. Nad hlavami létají divoké husy a neustále se po kotníky boříte do vody rozmrzlého permafrostu. Abych se přiznal, byl jsem pořád trochu nervózní a každý, kdo uviděl v dálce bílej flek, hned zkoumal dalekohledem o co jde. Většinou sob, ale co kdyby, že jo!

Sucho, mokro, po prsa . . .

Matou nás vzdálenosti. Údolí jako by nikdy nekončilo a když už dorazíme na místo, kde musíme odbočit, stojí nám v cestě řeka slitá do úzkého kaňonu a musíme se vrátit tam, kde půjde brodit. K večeru dorážíme ke staré důlní železnici, která je celá krytá v dřevěném tunelu. K chatě díky tomu i přes lehký deštík dojdeme tunelem a v suchu! Chatu vítáme s povděkem, nemusíme kvůli ní držet „medvědohlídky“ a rovnou se ukládáme ke spánku.

Cesta po pobřeží druhý den je nejen méně náročná, ale narážíme i na pozůstatky hornické historie – opuštěné městečko s přístavem a zakotvenou rezavou lodí, důlní mašiny a hromady šrotu. Všechno, co tu zůstalo po lidské činnosti před druhou světovou válkou, je chráněné jako památka.

Hned za městečkem je Coles Bukta – mořský záliv, do kterého se vlévá delta řeky. Pro běžného smrtelníka bez křídel půlkilometrový brod. Už jsem se radoval, jaký alternativní plán jsme vymysleli – přebrodit jen kousek na kosu z naplaveného štěrku a to celé ještě jednou. Navíc při odlivu je to prý jenom po kolena!

Do naha!

To bychom si ale jako středoevropani museli umět správně spočítat časy přílivu. První brod je po pás a protože je hezky, všechno sundaváme a brodíme s batohem na hlavě a s vodou po prsa. Měli jsme štěstí. Po tomhle zážitku v pěti stupních na nás za celou dobu snad jedinkrát pořádně svítilo sluníčko. Za odměnu nás čeká odpočinek v chatě.

Barentsburg je jediným územím které nespravují Norové (spíš ho neřeší vůbec). Patří Rusku a stále v něm bydlí asi 400 lidí, kteří pracují buď v dole, nebo v hotelu. Víc možností tu není. My si dáváme místní pivo Krasnyj medved a sérii ochucených vodek (vyhrála kombinace zázvor a křen – po zázvoru voní, chutná jako křen) a spíme na fotbalovém hřišti pod bustou druhého nejsevernějšího Lenina na světě.

„Medvědi nevědí, že turisti mají zbraně!“

Další dny marně vzpomínám na luxus spaní bez nočních hlídek. V této oblasti prý moc medvědů není, ale nechávat náhodě to samozřejmě nemůžeme. Hned první den po Barentsburgu u čištění zubů nacházíme stopy.

Přecházíme do režimu: šlapat, skoro bez pauzy abychom nezmrzli, večer rozmrznout s Travellunchem ve spacáku, nechat se vzbudit v půlce noci, vyfasovat pušku a dvě hodinky chodit oblečení ve spacáku okolo stanů a pak zase znova.

Jako za mlada na skautském táboře . . .

Sobí parohy už nikoho nezajímají tak jako první den, jsou skoro na každém kroku. Husy jsou svým žvaněním otravný a to neustálé čvachtání mokrého mechu si poneseme v hlavě asi navěky. Občas ale najdete i něco zvláštního. Třeba setkání s polárními liškami je kouzelné, nebo naopak když mezi zbytky sobů najdete kosti lidské ruky. Kdo ví, čí byla!

Za devět nocí jsme čtyři prospali v chatách a zbytek na střídačku probděli. I proto se Špicberky chodí ve větších skupinách – nás bylo devět. Ke konci si neustálá zima, brody a těžké batohy začali vybírat svoji daň. Nasněžilo a noční mrazíky přešly v denní. Já si stopl kamioňáka, který vezl uhlí, ale když budete mít štěstí jako Kuba, stopnete třeba psí spřežení!

V posledních dnech jsme kromě piv a jiného alkoholu (díky bezcelní zóně levnější než u nás) mrkli třeba na stolovou horu s anténami pro řízení satelitů. Zásadní je přidat se do klubu Naked Arctic Bathing. Stačí se ponořit do moře (včetně hlavy) a kromě diplomu dostanete i teplou sprchu.

Svalbard je nádherný svojí jednoduchostí a tvrdostí zároveň. Vyrážet má smysl koncem srpna, kdy opadnou vodní toky, alespoň z rána přemrznou mechy a tolik se neboříte. Nejdražší je letenka a půjčení zbraně.

Ale ta atmosféra stojí za to!

-Tom