Den 4: Vík

Nový den přináší rozporuplné zážitky. Terez si zablokovala krk, celá se ale otáčet může. Prohlašuji to za provozuschopnou vadu. Vstáváme do relativního sucha a při snídani na pár minut vykoukne i slunce a kousek modré oblohy. Jako taková reklama na to, jak by to tady mohlo být pěkné, kdyby pořád nechcalo. O to víc to ale nasere, když se vzápětí rozprší. Od vedle snídajících Čechů se dozvídáme špatné zprávy ohledně našeho vysněného treku. Striktní odmítnutí řidiče autobusu, když se chtěli svést na severní konec treku, mluví za své. V Landmanalaugaru prý létá vzduchem vše, co není z betonu, a v sedlech prý zuří sněhové bouře. Islanďani neberou Island a jeho rozmary na lehkou váhu a opravdu nepřehánějí, když vám řeknou, že je to nebezpečné. Naše naděje pohasínají. Je potřeba definitivně překopat naše dosavadní plány.

Po několikahodinové depresivní rozpravě se vypravujeme pro sérum života (kafe a čokoláda v místním motorestu). Takto posilněni pokračujeme na místní černočernou pláž. Pravda, je to pohled veselý asi jako v mauzoleu, ale Njördova síla je nesporná. Bílé masy vody se znovu a znovu vrhají proti černé pláži a následně se s nečekanou silou vrací zpět do oceánu a berou s sebou vše, co nebylo přibité (kamení, bezmocné ptáky, či nešťastné turisty). I proto je na oné pláži detašován zamračený sekuriťák limitující oběti Njördovy na ty nešťastné ptáky, co neumějí létat. Jsou to taková žalostná kuřata plácající se po souši (ne dost rychle na to, aby utekly vlnám, či projíždějícím autům). Každý den jich několik potkáme mrtvých. Jsou to takoví Kennyové Islandu. S respektem odcházíme z pláže pozadu (čelem k vlnám).

A protože už nás nebaví skákat, jak právě foukne či zaprší, vydáváme se na výstup na útes nad naším kempem – dešti a větru navzdory. Po chvíli zdoláváme jeho hranu a ocitáme se na rozsáhlé svažující se pastvině. Otáčíme se a valíme oči na tu nezměrnost oceánu na jehož břehu se krčí nesmělý Vík, co dělá kvík! V dáli napůl ztraceni v mlze a mořské pěně z vody zasmušile trčí našim slacklinistům vzdorující Trollí věže. Chvíli jen tak stojíme, vítr na tváři a bavíme se představou, že to z oceánu opravdu vylízají dávní obři. Vydáváme se dál do kopce a mraku kličkujíce mezi ovčími bobky. Je to krásný pocit, prostě se vybodnout na podmínky a nepohodlí a jen tak si jít (s jistou mírou sebezáchovy samozřejmě) . Výš jen výš do kopců nad městem do tajemna mraků. Zastavíme se až když nevidíme nic než mlhu a slova nám od pusy bere vítr. Tam někde nad mrakem je snad i pěkně. Ale při šplhání za sluncem bychom mohli přijít o své hobití životy hned několika způsoby. A tak to po chvilkové diskuzi v krytu za balvanem balíme a po snědení chimpanzeečka valíme opět dolů. Cesta dolu je překvapivě mnohem zrádnější a Pískleti se moc dobře nejde. Sestupy po sypkým terénu, ty ona moc nedává. Krátce po té, co jsme dorazili zpět do base campu, začínají přívalové deště, jak jinak. Po Ring Road na východ už dnes nic nepojede (nejbližší město 300 km) a kemp se nám v oněch podmínkách docela zamlouvá, a tak se opět uchylujeme do společenské jeskyně. Aspoň trochu tepla a sucha. K jídlu opět jakási kuskusová variace – párek, fazole, sýr, po vitamínech (k Terezčině smutku) ani stopy. Větrná, mokrá noc. Elixír ale drží živly na uzdě.

Den 5: Vík – Skaftafell

Ráno kupodivu vítr bez deště, údajně chvíli i svítilo slunce. Jakmile ale zavelím k balení stanu, začne nás to opět nemilosrdně kropit. Pomalu z toho dedukujeme jistý trend. Na snídani si necháme nalít trochu optimismu do žil od dvou moravských holčin, co tu přežily několikaměsíční stopování. Podělí se s námi o zážitky, předpovědi počasí a trochu proviantu. Holky již míří domů a tak vyfasujeme doposud netknutou zásobu polenty, kečupu a hrnečkových polívek. Průpovídky typu „Ještě před týdnem tady bylo parádní počasí na trek. Zkazilo se to až teď, jak ste přijeli…“ už tenhle týden slyším asi potřetí a začínám na ně být silně alergický.

Poměrně rychle si v dopoledním proudu vehiklů stopujeme fajn Holanďana v úplně prázdným Landcruiseru. Sveze nás bohužel jenom kousek, ale vzápětí nás sbírá postarší americký páreček (taková štafeta, dalo by se říct). Vezeme si zadky na východ k Vatnajökullu. Kolem tmavá sopečná pustina přerůstající mechem. Život si najde cestu všude. Vypadá to jako koberec. V dáli stolové hory a tu a tam mrazivý bělavomodravý majestát ledovce. Po několika mostech zdoláváme nekonečně se vinoucí ledovcové toky a veletoky a dospíváme do národního parku Skaftefellu. Vítá nás návštěvnické centrum (ty jsou tady snad všude, klidně i uprostřed vulkánu) na moréně pod ledovcem, který obkružuje celé údolí.

Po chvilkových civilizačních nezbytnostech (wee and coffee se tomu prej říká) už zdoláváme v plné polní kopeček na sever od info centra. Několik čumících pauz na kavalkádu vodopádů (jejichž jména už si ani nepamatuju, ale všechny určitě končily na –foss). Turistickou prohlídku ukončujeme úchvatnými čedičovými varhanami Svartifossu. Batohy původně brané s sebou pouze z hecu umožňují volnost v dalším rozhodování. A tak dále opouštíme turistické chodníčky a vydáváme se dále na sever. Sestup houštím a potokem (původně evidentně stezka, ale moc se nepovedla). Kolem nesčetných vodopádů (začíná to být trochu nuda) k ledovcové řece Morse (a přes ni).

Na úpatí kopce nacházíme značenou stezku a chytře pověšený most. Oddechujeme si, že nemusíme místy až 30 m širokou řeku brodit (kromě toho, že by to byl fakt blbej nápad). Přecházíme několik km široký pás něčeho, co bych pro nedostatek výrazů a znalostí nazval ledovcovou pouští. Nekonečnou pláň ledovcem (nejspíš) naneseného kamení připomínající krajinu Marsu (jen ty barvy jsou spíš v padesáti odstínech šedi). Islandský kolíkovač značených cest zde evidentně rezignoval nebo mu došly kolíky. A tak si další směr treku vybíráme víceméně náhodně. Směrem k místu, kde se stýkají dva kopce, tušíme řeku, do které by se tak nějak mohl vlívat námi hledaný teplý pramen. V pozadí opět vystrkuje svojí mrazivě lhostejnou tvář všeobjímající ledovec Vatnajökull. V cestě nám nic nestojí, jen ta vzdálenost se ne a ne krátit. Tedy až na jeden, druhej, třetí brod. Nezoufáme, jednou to muselo přijít. Outdoorový striptýz v tuze lezavých 5 stupních a přezouvání do Crocsů. Po počátečních ostyších a metodologických diskuzích (které se mnohem lépe vedou z tepla břehu než-li z vody o teplotě 2 °C s batohem na zádech a na nohou, které už necítíte nebo si přejete, abyste je už necítili) je několik brodů brzy za námi. Pokračujeme do špatně prostupného podrostu, kde několikrát ztrácíme cestu. Po několika slepých pěšinách (vytvořených podobně zoufalými tvory) rezignujeme a cestu dál si hledáme sami. Houštím, kolem famózního hučícího vodopádu s křišťálovým jezírkem, přes močály a vřesoviště, skrz širokou deltu řeky Morsy… Ano, brody se pro velký úspěch opakovaly. Až konečně dospíváme do napůl vysněného Islandského ráje – kaskádu geotermálních jezírek na svahu zeleného kopce vulkanického původu.

Jak stoupáme z posledních sil do kopečka, proti nám se valí teplý kouřící proud, pomalu z nás opadává únava a vítězí zvědavost. Míjíme několik v teplém bahně postavených hrází, které dávají vzniknout malým teplým jezírkům. Některé mají teplotu stěží 30 °C. V tomto lezavém podnebí a teplotě vzduchu 6 °C je to ale luxusní lázeňský zážitek. Nad jezírky se rozprostírá malý palouček s kamennými základy domu. Smráká se a my tady s radostí zakempujeme. Tak trochu na tajňačku, protože jsme pořád ještě v národním parku. Kam ale oko dohlédne ani světlo ani noha. Před námi „jen“ výhled na modravý ledovec, zelené kopce a údolí řeky. MSR napůl stavíme, napůl zavěšujeme do rozvalin domu. Statika není optimální, ale vyloženě mu to tam sluší. Soumrak naštěstí ukrývá jeho stříbrnočervenou nenápadnost… ráno to budem muset fakt sbalit časně. Večeře se připravuje potají za stanem, jen tak tak zažehnám výbuch plynu, který by asi byl vidět na míle daleko. Daří se mi z poměrně dobrých ingrediencí uvařit poměrně nepoživatelný beton (fazolo-chedaro-párkovo-kuskusová variace na kari). Terezka jde padnout únavou do visutého lůžka a já se jdu ještě rozvalit do nejbližšího bahenního jezírka. V teplé lázni pod širým nebem ze mě náhle padá všechna únava, starosti a strádání posledních dní. Tady na kopci s výhledem na svět pode mnou si připadám jako král, či dokonce jako pohanský bůh. Pohlédnu na zamračené nebe a říkám si, že je pomalu čas jít spát, než mě tu za ty troufalé myšlenky srazí Thor bleskem k zemi. Polární záře se dnes nepoštěstí, to už bychom chtěli moc…

To be continued…


Co si zabalit na trek na Island?
Untitled-1Hanibal Checklists App.

autor: Ondra C.