Den 10 Akureyri – Borgarnes

Začíná další vlhký podzimní den na Islandu. Jakmile otevřu přechodovou komoru našeho instantního obydlí, abych vyvětral hutnou spací atmosféru, vleze to dovnitř. Odporné, lezoucí, mokré a studené vlhko. Nemám ho zrovna čím umlátit a tak jen vlezu do těch všech ošklivých, nepěkných provlhlých věcí (vytažených z nepromokavých drysacků). Vyžaduje to velkou dávku osobní odvahy a integrity. Pak ještě vyklepat Téru ze spacáku a přesvědčit jí, že je dnes pro co žít. Po nečekaně dobré snídani z dojídaných zbytků vyrážíme do víru „velkoměsta“ k doplnění zásob a za trochou kultury a souvenir – divingu. K vyprávění a popisu nemnoho. Chvíli si užíváme kavárensko-povalečský život v novo-rustikálních kavárnách plných VV (vlasatých a vousatých) lidí ve flanelkách a s jabkobooky (ano i zde kvetou hipsteři).

Balíme a vyrážíme na romantickou procházku zákoutími Akureyri (plahočení přes celé město podél největší silnice na příhodný stopařský flek), která se všem zúčastněným moc líbila. Stopovací plácek najdem poměrně nečekaně až poměrně daleko za městem. Z nesnází nás vyloví sotva tak 16tiletá holka (obdiv za odvahu), která nás sic popoveze jenom kousek, ale za to na mnohem příhodnější místo za kopcem. Tam nás vzápětí sbírá sympatickej rybář jedoucí až do Reykjavíku. Až tam s ním ale nejedem. Stačí nám, že nás veze vstříc suchu a slunci, za což mu nadšeně a skoro se slzami v očích děkujem. Okouzleně zíráme z okýnek na to, jak taky Island může vypadat. Světlo, dohlednost a barvy, že z toho na šero a mlhu zvyknuté oči přecházejí. Projíždíme zelenými pastvinami zářícími ve zlatavém nádechu odpoledního slunce a kocháme se pohledem na neskutečně sytou duhu (či duhový most Bifrost vedoucí do Valhally). Takto okouzleni dorážíme po několika hodinách do Borgarnes. Odsud se při západu slunce snažíme dostopovat dál na poloostrov Snaefellsnes. Takhle v podvečer už ale štěstí nemáme.

Malá hádečka, při který prošvihneme asi nejkrásnější západ slunce na Islandu, kterej doposud byl (a bude). Mlčky dorážíme do pěkného pobřežního a zavřeného kempu v předměstí Borgarnes. Že se jedná o kemp naznačuje pouze jedna nesmělá cedule a boudička se záchodem a kuchyňkou. Jenže už je po sezóně a tak jsme rádi aspoň za otevřenou kuchyňku, která poskytuje dobré závětří. Zvedá se totiž silný východní vítr a přituhuje. Chytře jsme si k noclehu vyhlídli takový romanticky exponovaný brdek a tak stavění stanu připomíná spíš nafukování balónu. Po důkladném přikolíkování je ale Elixir stabilní jak jurta. Ještě nějaké to vaření stoprvní pytlíkové variace a véča na molu (strategické usmiřování – je zima, musíme se tulit) s pohledem na moře a vycházející hvězdičky. Podmínky pro spatření polární záře jsou tedy slibné. A skutečně, po chvilce mrznutí a skepse se na západním horizontu začnou honit nenápadné přízračné obrazce jako duchové nebo tančící valkýry. Škoda toho města a Ring Road za zády, které to všechno trochu kazily světelným smogem. O to bylo ale pozorování a domýšlení tvarů přízraků severských zajímavější. Později ještě vykouknu ze stanu, abych na obloze uzřel v zelenkavém provedení něco, co nápadně připomínalo znamení zla á la Harry Potter. Terezka ve strachu ze smrtijedů odmítá vylézt ze spacáku. Možná taky proto, že teplota se blíží 3°C a stále fouká. V relativně suchém a funkčním peří ale rychle upadáme do hibernace.

Den 11 Borgarnes – Stykkishólmur

Větry. Silné, mrazivé severovýchodní větry. Nudle máme u nosu permanentně, už se ani neobtěžujem je utírat. Moře přes noc asi těmto větrům podlehlo (nebo spíše vábení Měsíce?) a ustoupilo a tak záliv připomíná spíš bahniště. Vypadá to, že by to snad šlo přejít na druhou stranu (v goretexu) suchou nohou. My to každopádně zkoušet nebudeme. Složíme stan (činnost nápadně připomínající tolik oblíbené pouštění draka) a po snídani v ďolíkovém závětří vyrážíme zpět na stop na západ. V bláhové naději, že tam snad bude tepleji (nebude, jak se brzy přesvědčíme).

Po delším snažení se nám podaří zastavit islandsko-palestinského zdravotního sestru, který nás hodí až do Stykkishólmuru. Cestou nám vysvětluje, jak to tady chodí s ovcemi, počasím a emergency medicínou. Po projetí půlky poloostrova a traversu skrz malé pohoří na jeho severní část se ocitáme ve větším rybářském městečku s malebným historickým centrem postaveném na soustavě ostrovů a poloostrovů. Sotva na nábřeží vylezem z auta, náhlý poryv severáku s námi řádně zacloumá. Terka vypadá, že každou chvíli odletí (i bez koštěte) a tak jí radši hned zatížím batohem.

Sama nevěřila, že někdy bude ráda za to, jak má těžkej batoh. No a teď se ho nechce pustit. Rychlá prohlídka doků, kde nás zaujme krasavec Baldr (trajekt) vyjíždějící dnes na maličký Flatey Island. Naivní pomyšlení na zářijové pozorování papuchálků (puffins) nám vzápětí rozežene milá slečna v kanceláři přepravní společnosti hledící na nás jako na absolutní trotly a environmentální ignoranty. Všichni přeci ví, že puffini už jsou touhle dobou někde na prázdninách mnohem jižněji a tepleji odsud. Takže i puffini byli chytřejší, než my… skvělý.

Po nezbytném doplnění zásob v místním Bonusu (doporučuje 9 z 10 islandských stopařů) rozbíjíme tábor v kempíku na kraji města. Kempík pěkný, s výhledem na moře a hory. Akorát, že plynule přechází v golfové hřiště. Po zevrubném ujištění, že se v našem okolí nenachází žádná jamka, stavíme stan stejně raději v křoví a na úpatí malého kopečku (bude sloužit jako větro/míčkolam). Tentokrát dokonce s vlastní suchou lavičkou. Obídek hezky spořádaně (jako zarytí příznivci rodinného kempingu ) na suché lavičce. Nikde nikdo (je po sezóně) a tak se i na recepci golfového hřiště diví, když přijdeme bez holí, za to s tím, že se tu chceme ubytovat.

Vyrážíme na obhlídku zálivu a okolních „lesů“. Odliv zatím stále trvá a tak si můžeme dát absurdní procházku po smrdutém mořském dně mezi šneky, škeblemi a slizkými chaluhami. Co víc si přát? Místní les překvapí cedulí značící obdobu CHKO a především tím, že skutečně vypadá jako les. Některé stromy zde dosahují výšky až 500 cm! Dychtiví pro změnu také po troše té stromovitosti a houbovitosti strávíme prolézáním lesíka dobrou hodinu. Nakonec se vyloupnem na kopečku zpět nad golfovým hřištěm, jen abychom zjistili, že se tu v době naší nepřítomnosti rozehrál turnaj. A náš stan stojí tak ňák na druhé straně té válečné zóny. A že obejít to by nám trvalo další hodinu. Nezbývá tedy, než si nasadit kapuci a hopkaje z úkrytu do úkrytu překonat půl kilometru pod křížovou palbou. Kupodivu se to obešlo beze ztrát na životech a do kapes se nám zatoulalo i pár opuštěných míčků (ptali jsme se jich, jestli ještě nehrajou, a nic neříkaly). Z posledních dnešních sil vyšplháme na kopeček nad naším stanem, abychom zhlédli se shora taky Stykkishólmur při západu slunce. Romantika, městečko pěkné. Jen to trochu kazí další islandská moderní betonová katedrála, jak vyvržená bestie z moře povalující se na vršku uprostřed města.

Rozfoukává se a začíná být frišno. Také začíná docházet plyn a tak je k večeři jen rychlá polévka. Místní outdoorová sprcha vyvolává v tomto studeném větru pocit dosti strastiplného zážitku a tak si na sobě tu krustičku špíny rádi necháme jako další izolační vrstvu. Noc je větrná, ale suchá. Společnost nám dělá jenom roztoužené křoví.

Den 12 Stykkishólmur – Helisandur

Probuzení za ranního kuropění by bylo celkem romantické, kdyby jsme si včera nenechali naivně venku ručníky (nyní mokré, studené, děsně ošklivé věci). Protože ale nějaká dobrá duše přes noc ohřála vodu ve sprše, necháme se i tak tímto výdobytkem civilizace zlákat a na chvíli se ohřát. (Dešťové kapky a mrazivé poryvy větru je tentokrát nutno brát jako součást místního koloritu i ve sprše. Ta zdejší totiž z nějakého důvodu neoplývá střechou.) Na osušení holt nutno použít universální stopařské ručníky (tedy palestina/utěrka/zubní kartáček/kapesník, zkrátka jak je libo, či co je zrovna po ruce…) Po velkopanské snídani nám chvíli trvá, než chytnem stop (všichni už jsou v Mexiku), ten pak ovšem stojí za to! Sympatickej islandskej chlapík nás veze úplně mimo svůj původní směr – 50 km dál na západ k ledovci Snaefellsjökull. Trochu vypadá, že by nás ochotně zavezl klidně až na druhou stranu ostrova, kdybychom ho o to poprosili. S díky ho opouštíme v malé rybářské vesničce Helisandur, na kterou mám z minulého výletu několik drsně krásných vzpomínek.

Vesnička stojí na břehu Atlantiku, obklopena trochou zeleně pastvin a kosatcových polí a masou magmatických skalisek valících se od bělostného (věčně v mraku zahaleného) ledovce jako lavina. Kempík se krčí na okraji vísky hned vedle velrybářského muzea. S dvěma malými buňkami se sociálním zařízením a uprostřed nehostinného lávového pole a s obrovskou rádiovou anténou na pozadí připomíná spíše meteorologickou výzkumnou stanici . Rychle stavíme „base camp“ uvnitř jedné skalní „kóje“, natlačíme do sebe nějakou energii a nalehko vyrážíme na trek směr ledovec.

Moc se toho nezměnilo. Cesta přes nekonečné lávové pole a mechová údolíčka stále neexistuje, pokud to tedy nechcete obcházet zdlouhavě deset km po silnici (a to my s frustrovanými a na obtížné terény nadrženými pohorami a trekovými holemi fakt nechceme). Nezbývá nám tak, než se ponořit do labyrintu rozeklaných černých skalek trčících ze zrádného mechového příkrovu. Co chvíli překonáváme val ohraničující mechově travnatá údolíčka a vyhlédnem směrem k ledovci (nebo tam kde si myslíme, že je), abychom mohli zkorigovat směr. Když už to takhle (co 5 minut) se supěním děláme asi po dvacáté, z hrůzou si uvědomím, že se k našemu cíli skoro vůbec nepřibližujem. Zdejší krajina ráda klame oči a bez jasné cesty není vůbec obtížné zde trochu bloudit. Cesta je vesměs radostná, i když drápat se nahoru a dolů rozbitou sopečnou pustinou je poměrně obtížné. Do zrádného mechu s pohyblivým podložím je nutno našlapovat opatrně. Nejednou nás od podvrtnutého kotníku zachrání pouze dobře stáhnutá pohorka a šťastně umístěná treková hůl. Cestou si vyhlídneme hned několik nouzových bivaků/domečků pro skřítky, kdyby jsme na zpáteční cestě obtížným terénem padli vyčerpáním.

Po několika nekonečných hodinách konečně slézáme poslední skalní masu a před námi se otvírá údolíčko s ledovcovou říčkou obtáčející patu malého rudého vulkánu v předhůří velkého Snaefellsnessjökullu. Přes pádící a děsně studenou říčku vede pouze jediný most. Naštěstí tentokrát nehlídaný nasraným beranem (dost možná samotným Hejmdalem) a tak po rychlé šimpanzí svačince překonáváme ledovcový tok. Přes opuštěné pastviny do krvavě rudého krpálu, tvořeného nakupením magmatické strusky. Za chvíli vykoukneme na hraně vulkánu několik set metrů nad okolním terénem. Pořádně tu fučí a tak se musíme zachumlat hlouběji do všech našich vrstev – do goretexu, softshellu, flísek a merinového prádla. Výhled na jih a západ parádní – zelené údolíčko pod námi, ledovcová říčka vinoucí se jak stuha až k horizontu a nekonečné černozelené amorfní masy ztuhlého magmatu, kam až oko dohlédne. Na severu a východě se zvedá masa hory/vulkánu/ledovce. Sto metrů nad námi ale mizí v neprostupném mraku a tak nezbývá, než si velikost Osamělé hory jen domýšlet.

Kromě siřičitého smradu není po drakovi ani stopy, přesto se ale neodvažujeme dál (hlavně pro ten mrak a fakt, že je pozdě odpoledne, moc zásob jsme si nevzali a taky jsme líný jako vepři). A tak se po náležitém obdivování vulkánu a soustavy ledovcových jezírek rozhodujem místo strastiplné zpáteční cesty vulkanickou pustinou radši sledovat tok ledovcové řeky několik km až k okružní silnici a jít/stopovat zpět. To jde poměrně špatně a tak vyrážíme silniční vycházkou podél pobřeží do kempu pěšmo. Po několika kilometrech pohybu v bezrozměrné krajině, kde nic není tak blízko jak se zdá, nám staví opět Francouzi a vezou nás „ten kousek dál“ (ještě by jsme si dost mákli). V kempu míjíme partu německých holobrádků zpíjejících se do němoty v kuchyňce. Večer probíhá ve znamení zaslouženého travellunche, zbytečku whisky a čtení ze Šmídlových Dlouhých nocí Vikingů. Usínáme pod olověným nebem za prudkých poryvů severáku. Naštěstí se ve skalní kóji ukrytý a důkladně přikolíkovaný MSR Elixir ani nehne.

Den 13 Helisandur – Arnarstapi

Navzdory stigmatizaci čísla 13 se jednalo o nejšťastnější a nejkrásnější den na Islandu. Pochází z něj také většina fotodokumentace. Neb kompaktem toho moc pod mrakem a v mlze nenafotíš. Zato když jsou světlo a scenérie, střílíš fotky o stošest. Od rána to vypadalo slibně. Rozhodně ne azuro, ale příslib lepší počasí v tom byl. Snídanička  ve stavební buňce/kuchyni ve společnosti podobně islandem překvapených zoufalců (ano, nebyli jsme jediní tragédi). Znovu shledání s ukrajinskými kolegy. Veselí, bezprostřední, s roztomilou východoevropskou angličtinou s ukrajinskou falší. Dále ne-cimprlich švýcarský pár stopující Evropu již několik měsíců (jakej stop je zavezl sem je nám záhadou), nicméně jsou stále v docela dobré cestovní kondici – obdiv! I tak je ale na další cestování po Islandu vybavujem setem instantních polívek (těch méně poživatelných) a dezinfekcí na vodu (měli jsme dvě). Všichni se rozcházíme šťastni. Švýcaři vzápětí chytají stop. Fajn, aspoň nebudou zabírat místo, až se budem snažit my. Z kempu odcházíme suverénně poslední (i vylití Němci jsou už dávno v tahu) a na silnici se musíme snažit poměrně dlouho, neb jsme si zřejmě nechali všechny dnešní auta ujet.

Opět nás ale zachraňují Franocuzky. Máti s dcerou – jsou celkem fajn, na Island přijely utužovat své rodinné pouto. Zatím jsou tu jeden den, tak jim v duchu přejeme hodně štěstí a trpělivosti. S navigací to ovšem trochu vázne, tak se do toho (s nevelkou znalostí místního zeměpisu) vkládám já. Někdy úspěšně – to když jsem dámám ukázal černou pláž se skalnatým chrámem krutých severských bohů, včetně obětního oltáře a vraku lodi (aspoň tak jsme si to teda interpretovali), kterou jsem si pamatoval z minula. No a někdy zase méně – to když jsem měl pocit, že mi někdo říkal o lachtaní kolonii u jednoho majáku na jižním pobřeží Snaefellsnesu. Lachtani o tomto místu ale zjevně nic nevěděli a pod majákem se mi smáli leda tak racci. Aspoň že zátiší zmíněného majáku, modrého nebe a ledovce bylo úchvatný. Naše společné putování zakončíme kávičkou na terásce jedné malé hospůdky v zaniklém přístavu mezi skalami jižního pobřeží . Sluníčko, 15 °C, zkrátka se tu vyvalujem jako na Riviéře. Terezka s velkým jásotem poprvé vytáhne svoje sluneční Julba (neboli poslední věc z batohu, která na našem výletě ještě nenašla své uplatnění). Milé rozloučení a vyrážíme na trek (ve 4 odpoledne) skalnatým pobřežím směrem na Arnarstapi.

Světlo je doslova magické a tak se kocháme každou kravinou. Výsledkem je, že jdeme 2,5 km asi tak 1,5 hodiny. Fotky střílíme jednu za druhou, nic nám není svatý. Vyfotíme se i s velmi falickým ostrůvkem (asi kamenným maskotem Snaefellu.) V Arnarstapi se ještě chvíli poflakujem a užíváme odpoledního sluníčka. Cestu dál na východ kolem pobřeží ale hledáme až trapně dlouho. Vede přes pole (a několik cizích pozemků) na útes přehlížející oceán a dále po okraji útesu přes několik pod námi mizejících vodopádů. Několik potůčků překonáváme poměrně lehce (až na Terezky piruetku s 20 kg batohem na zádech při přechodu sakra úzké lávky) až dorazíme k místu, kde se pěšina rozděluje. Svěříme se do rukou vyšlapanější a příbřežnější větvi. Ta nás ale v zápětí zklamává, když narážíme na široký a vůbec ne mělký brod řeky. Zouvat se zatím nechceme a tak se plahočíme zpět proti proudu do míst, kde mohou říčku ladně přeskočit i největší poserové. Slunce nám zatím zapadá za horizont a obloha se nepříjemně zatahuje. Přecházíme malé návrší, jen abysme zjistili, že se pod námi rozkládá hluboký kaňon , ve kterém mizí stezka beze stopy. Svahy strmé a sypké, na dně silná ledovcová řeka. Most (jestli že to opravdu někdy byl most) leží v troskách rozesetý po obou březích. Tak tudy cesta asi nepovede. Navíc se nám při našem dosavadním suchozemském skóre ty boty, kalhoty a bůhví co ještě prostě sundavat nechce. A tak se opět vlečem vzhůru proti proudu, kde, jak vzápětí zjišťujeme, nemusíme díky naší „moudrosti“ brodit jeden tok, ale hned pět. Když už po několikáté jistím Téru na laně při brození prudké a ledové bystřiny, nadávám si do línejch tupců a vyčůránků. Že jsme to prostě neslezli dolů a nepřebrodili u toho mostu. Kvůli neochotě vystavit své hobití nožky ledovému proudu, jsme si zašli těžkým terénem několik km a boty nakonec stejně sundali… No teď už se nedá nic dělat. Jen zatnout zuby a dovést to dokonce (pokud možno zdárného).

Dále pokračujem horem dolem, ovčí stezkou mezi mechem, skalkami a místními polodivokými ovcemi. Za vytrácejícího se světla a se strachem o své kotníky se zdlouhavě vracíme na původní stezku, akorát na druhé straně kaňonu. S pocitem úlevy, že nám to zase jednou vyšlo, a satisfakcí, že jsme za 2 hodiny urazili vlastně jen těch 100 m, které nás dělí od výchozí pozice, si to štrádujem do soumraku dál. S padající tmou docházíme k dalšímu obtížnému brodu, který končí působivým trojitým vodopádem řítícím se asi tak 50 m dolů do oceánu. Naše další počínaní opět volí ovce. Ve slábnoucím světle totiž Téra ještě uzří nenápadnou ovčí stezečku podél toku vedoucí ke klenuté lávce přes řeku (evidentně zkonstruovanou právě pro ovce). Chvíli se bojíme, aby pod námi a batohy vydržela, ale zbytečně (ovce tu maj tlustý). Kemp rozbíjíme na východním břehu v krásném mechovém dolíku v zákrutu řeky. Prostoru je pomálu, ale to MSR se fakt vejde všude. Akorát se do toho leze jak do vany a taky tak vylézá. K večeři se podává na zbytku plynu přihřátý Travellunch. S plnými pupky za stálého hučení vody se ukládáme na kutě.

Den 14 Arnarstapi – Reykjavík

Moc jsme toho nenaspali. Od brzkého rána to s námi cvičí na všechny strany a kropí nás to vydatně oceánskou vodou. Njörd se zlobí. Vylézat se nikomu nechce. Když aspoň na chvíli ustane déšť, odvážíme se vykulit ze stanu. Naskytne se nám bizardní podívaná na závoj vody stoupající od okraje útesu k nebi. To jenom vítr vanoucí z oceánu vyhrává nad gravitací a dělá z vodopádu vodostřik, který nás patrně předchozí hodinu kropil vodou a považovali jsme ho mylně za déšť. Snažíme se rychle sbalit naše létající obydlí. S vypětím všech sil (a zalehnutím tropika vlastní vahou) se to nakonec daří.

Pokračujeme dále po okraji útesu na východ. Cesta je taková pěkně dramatická – jak z romantického obrazu. Vichr naštěstí fouká směrem od oceánu a tak nehrozí, že by nás nenadálý poryv shodil dolů z útesu. Horší je, když člověk napne všechny síly, aby nad větrem vybojoval aspoň ten jeden krok vpřed, a v tu chvíli přestane foukat. Nejednou takhle nad propastí zakolísáme. Cesta se naštěstí pomalu stáčí do vnitrozemí. Zavede nás k ovčí farmě u silnice na Borgarnes. Čas nás bohužel tlačí a tak se snažíme chytnout stop, který by nás odvezl z poloostrova směrem k Reykjavíku. Času na odloženou snídani máme na okraji silnice bohatě. Po chvíli se nám daří stopnout obětavý německý pár v tuze malém Suzuki. Většinu cesty do Borgarnes proklimbáme namačkaní mezi svými batohy.

Chvíli na to, vytrženi ze spánku, už vyskakujem v cílové stanici. Únavný přechod města kolem hlavní silnice, ale zato s krásnými horami na pozadí. Duje zatím nejsilnější vítr, který jsem kdy zažil. Když poskočím s batohem do vzduchu, řádně mě to poponese. Myslím, že je to minimálně uragán.

Snažíme se stopnout něco v tom proudu aut, které míří do podmořského tunelu směr Reykjavík. Jedná se vlastně o 6-ti proudou dálnici, takže můžem stopovat leda tak na přilehlém parkovišti a doufat, že si nás někdo všimne. A taky se snažit neodletět. Dost zoufalé. Ale zázraky se dějí! Jinak totiž nelze vysvětlit to, že si pro nás samy přijedou dvě švihlé Polky, jestli jako nechceme svézt. No jasně, že chceme! Akorát jim u nakládání bagáže málem utrhneme dveře od auta, jak přijde nečekaný poryv vichru. Hyperaktivní Jula je za volantem docela střelkyně a tak se k Reykjavíku (se smrtí v očích) blížíme mílovými kroky. S Kašou se zase skvěle diskutuje nad terminologií mořských savců v angličtině, či nad společensky nejvhodnějším označením zastávky na vyčůrání. Dohodnem se na Wee & Coffee a hned jednu taky uděláme. Pokračujem s holkama až do srdce Reykjavíku, což se nám náramě hodí. Zapíchnem to v městském kempu. Ta trocha civilizačních výdobytků po pár mrazivých dnech potěší – sprcha, teplá společenská místnost s kuchyní a spoustu místa na stavění stanu v relativním bezvětří a na relativní rovině. Krom malé vycházečky do roztomilého historického centra města (asi tak 200 x 500 m) nás už nic moc nečeká. Pokocháme se katedrálou Hallgrímskirkjou, co vypadá trochu jako nepovedené strašidlo, či raketoplán NASA připravující se k odletu (ostatně jako většina sakrálních staveb na Islandu). Dále na pivo (konečně jsme si dopřáli Vikinga) a pak jdem unavený a spokojený spát.

Epilog – od Terky

Po toulkách, nákupech a relaxu předchozího dne, konečně opouštíme Reykjavík naloděni v Airport Shuttelu (jo, na letiště se stopuje fakt blbě). Jímá nás zvláštní směsice smutku, úlevy a pokory. Smutek nad nesplněnými sny. Úleva, že vše ošklivé a mokré je už za námi. A pokora, že můžem být rádi, že nás severští bohové nevyškolili ještě více. Na tváři nám úsměvy rozzáří nad letištěm příznačně svítící duha (výrazná a několikanásobná, jakou v Čechách neuvidíte). Jako duhový most Bifrost spojující Midgard s Ásgardem a Valhallou. Akorát není jisté, co je vlastně ten svět smrtelníků a co je říše bohů (Island nebo Evropa?)…

Náš islandský výlet si v duchu zařazujem do kolonky zážitků, o kterých se bude zdaleka nejlépe vyprávět někde z tepla domova a s hrnkem horkého kafe v ruce. Na druhou stranu rozhodně nelitujem! Protože za á) jsme viděli spoustu neuvěřitelných přírodních úkazů (ačkoliv je na místě uznat, že u některých z nich o nich máme i přes osobní návštěvu asi stejně ponětí jako vy – viděli jsme je tak maximálně na obrázku), za bé) se jednalo o solidní teambuilding (což je věc užitečná) a za cé) jsme se alespoň přesvědčili, že všechny ty outdoorové serepetičky skutečně k něčemu jsou. (Ba dokonce, že právě ony opravdu tvoří ten zásadní rozdíl mezi pohodlím a nepohodlím při pobytu v krušných severských podmínkách.)

Závěrem už jen několik drobných stopařských doporučení, kdybyste se snad někdy chtěli na Island taky vydat. Všechno, co se o Islandu píše, je pravda. Je rozmarný, proměnlivý a taky dost mokrý. Stop problém není, počasí vám ale může pěkně zamíchat s plány. Obvzlášť vyrazíte-li v nějaké méně standardní období než je červenec/srpen. Naše čtrnáctidenní moknutí z počátku září budiž vám příkladem. Pokud vám tedy vaše finanční situace, popřípadě čest a srdce dobrodruha nedovolí procestovat ostrov vlastním autem a nocovat se střechou nad hlavou, vězte, že nepromokavé vybavení bude alfou a omegou vašeho výletu.

A kdo ste dočetli až sem, máte u mě pivo. Haugh!

ring road


Co si zabalit na trek na Island?
Untitled-1Hanibal Checklists App.