Švédsko v zimě: Krajina se mění jako leporelo

Den 5

Člověk chvíli kouká na špičky lyží a mezitím se jedna hora schová a dvě další vykouknou. Ubude stromů a přibude sněhu. Švédsko v zimě, krása střídá nádheru. Pořád směřujeme na sever a šplháme výš do hor, na širé pláně s minimem vegetace, kde je to ale o to úchvatnější. Na programu máme dneska přes 20 kilometrů převážně do kopce, až k turistické chatě stojící nad průrvou na hranici několika údolí. Modrou oblohu zas vystřídalo sněžení, ale pořád je na co koukat.

Švédsko v zimě

Pod nohama bílo, nad hlavami nám visí nízká bílá oblaka a napravo i nalevo se zvedají bílé oblé vršky. V životě jsem neviděla tolik bílé najednou. Bílobílé bílo. Přes mraky občas prosvítá slunko, a zatímco se drápeme na kopec, postupně klesá na obzor; až jsme nahoře, mraky se zvednou a nízké odpolední světlo barví hory a údolí pod námi do zlata.

 

Docela magická chvíle. A u chaty je kadibudka. Začíná období absolutního štěstí.

Den 6

Noc jsme strávili na podlaze chaty, ve spojených spacácích. Vzniká tak Warmpeace Viking třicetikilo (1200+900+900), docela hromada peří. Večer byl vůbec dosti plodný, co se inovací týče. Cvrček, líný obouvat si znovu mokré boty cestou pro sníh, si na nohy navlékl rukavice od Tilaku a světlo světa tak spatřily geniální Gore-tex papuče!
Po běžkařských galejích předchozího dne máme leháro.

Gore-Texové papuče!

Obloha se zase modrá a na všechny strany je to taková krása nesmírná, až z toho bolí oči. Občas už jenom stojíme a koukáme. Tak nějak všichni tušíme, že nemá smysl nic říkat. Šoupeme nohama traversem v docela strmém svahu až k další chatě, ve které to ale pěkně smrdí benzínem…

Takže si zase rozkládáme to svoje 1+2kk (= Pinguin Gemini 210, co má dvě obří předsíňky a famózní integrovanou poličku na tatranský čaj a špek v rukavici). Opodál v záhrabu sedí švédský pár, úplně jako doma na gauči před televizí, akorát oblečení v peří od hlavy až k patě a obklopení hromadou Thermos termosek místo chipsů.

Cvrček jde na výzvědy, jestli je někde poblíž potok, načež nás zahrnují vlažnou vodou z termosek a ještě následující ráno se několikrát ujišťují, že máme dost paliva, a vůbec jestli jsme v pohodě. Sympaťáci. Taky nám potvrzují, že máme z pekla štěstí na počasí, protože takhle famózně dlouho neměli. Nicméně v noci je kolem mínus dvaceti, což už je na nos čouhající ze spacáku docela zima. Švédsko v zimě nic neodpouští.

Den 7

Dnešní etapou se dostáváme nejseverněji a nejvýš za celý náš pobyt. Vystoupáme až na hřeben a celý sever Sareku leží pod náma jako na dlani, dost možná je vidět až do Norska. Žádné domy a silnice, žádní lidi, ani telefonní signál, jenom sníh všude kolem a nekonečné hory, kam se podíváš. A absolutní ticho. Moje dušička úplně poskakuje radostí.

No nemáme my štěstí, že jsme se narodili ve svobodné Evropě a můžem si takhle vesele trajdat po světě?

Hned na to sjíždíme dolů a pomalu se obracíme zpátky ke Kvikkjokku. Dáváme si dost na čas, stan tak stavíme až před osmou. Mezitím teplota klesá znova k téměř dvaceti pod nulou a než stihneme uvařit vodu na večeři, přimrzají nám ponožky k botám. Tak zas hurá do spacáků.

 

Spacák, suché ponožky a čaj v termosce se mimochodem dost rychle staly mými denními jistotami. Časem se teda přidaly i mražené nohy, mokré boty a mokré ponožky, které jsme se neúnavně snažili sušit všemi možnými způsoby – přes noc venku na mrazu, přes den na krosně, večer u ohně, pak ve spacáku – a stejně jsem mohla vsadit na to, že na konci každého dne budou zralé absolvovat sušící proces zase od znova a nohy budu mít jak z mrazáku. No ale ve spacáku pod stanem je útulno skoro jako doma u kamen, tak čert vem ponožku přimrzlou do boty.

Den 8

Háňa má narozeniny, tak se nikam neženeme, navíc máme zase azuro (už pět dní v kuse!) a běžkujeme v tričku. Zima jak za polárním kruhem, fakt že jo. Odpoledne se došoupeme výletním tempem ke kamenné kapličce, kde rozložíme tábor a slavíme Hániny narozeniny s kusem dortu.

Krásy švédského světa už ani nevím, jak popsat. Všichni jsme trochu doufali, že ještě stihneme polární záři, tak poněkolikáté nařizujeme budík, ale bezvýsledně. Od poloviny dubna už za polárním kruhem není v noci dostatečná tma, takže na dlouhý západ slunce plynule navazuje dlouhý východ.

Po večerech může člověk jako Malý princ sledovat západ slunka několik hodin v kuse, s tím rozdílem, že si nemusí posunovat židličku po planetě. Není to super?

Den 9

Od pozdního dopoledne sněží a padá mlha, takže není poznat, kde končí obloha a začínají hory. Nicméně jedeme převážně z kopce a ty nejlepší výhledy jsme beztak nechali za zády, tak je nám to fuk. Přejeli jsme hranice Sareku a jsme v Padjelantě, vedlejším národním parku. Večer dojíždíme k turistické chatě, kde už to dost zavání civilizací, nicméně fučí jak na Větrné hůrce, tak přístřeším bereme zavděk.

Den 10, 11 a 12

Na poslední tři dny nám zbývá jenom necelých padesát kilometrů do Kvikkjokku, tak si to patřičně užíváme. Jsme zpátky v údolí, kolem 700 m n.m., ze sněhu trčí odhalené skály a torza stromů a čím víc se blížíme ke Kvikkjokku, tím víc ubývá sněhu a přichází správně aprílové počasí. S Háňou už básníme o sprše. Máme na sobě vlněné ponožky a merino trička, co sice nesmrdí, ale sprchu prostě nenahradí. A 14 dní nemyté vlasy teda nezachraňuje vůbec nic. Fuj.

Švédsko v zimě

Chvílema už šoupeme běžkama přes mechy a keříčky brusinek, potkáváme několik stád sobů a pomalu se loučíme s tou divokou nádherou. Za 12 dní a kousek jsme ujeli něco málo přes 200 kilometrů, kromě sobů viděli i polární lišku a stopy rosomáka a lékárničku díkybohu použili jenom na odřeniny a řezná poranění způsobená krájením vysočiny. A s fotkama kýčovitých panoramat si můžem měnit tapetu na ploše dennodenně minimálně do příští zimy.

Švédsko v zimě, a právě národní park Sarek, je jedno z těch míst, kde člověka nedostihnou pracovní maily a starosti všedního dne, kde není podstatné, co bylo včera a co bude zítra, ale to, co je teď a tady.

Ze Cvrčkova slovníku jsem si začala půjčovat větu „já žasnu“. A žasli jsme všichni, den co den. Moc dík, severe, za báječné počasí a zas někdy!

Co si zabalit ?

Untitled-1

Hanibal Checklist App


Speciální poděkování patří Kamilovi za půjčení Cosmika, který s náma (bez poruchy!) zvládnul přes 5200 kilometrů a jenom párkrát u toho zablikal kontrolkou.

No a především díky Háně a Cvrčkovi, že měli tu odvahu a vzali mě, polárního zelenáče, s sebou!

-Zuzka