Sarek: Na sever za slunkem (a sněhem)

Někdy na přelomu února a března jsem se na krámě bavila s Cvrčkem o jejich připravované běžkařské výpravě do švédského Národního parku Sarek a při představě nekonečných bílých plání jenom tiše bledla závistí. „Tak pojeď s náma, máme místo v autě!“ „Haha, to tak. Dyť tam zmrznu.“, pomyslela jsem si. Před čtrnácti dny jsem spala na sněhu poprvé a teď pojedu za polární kruh. To víš, že jo!

Sarek je národní park ležící v Laponsku na severu Švédska, údajně nejstarší park Evropy, považovaný za poslední evropskou divočinu. Nicméně Google říká, že je tam v dubnu vlastně docela teplo. A ve škole mi vyjdou tak akorát tři absence. A chlupáč může být měsíc u našich.

A vůbec – kdy jindy, když ne teď?

První dubnový čtvrtek jsme se tak nakonec sešli na Žižkově ve složení Cvrček, Háňa, já a Kamilův Cosmik. Sympatičtější auto pro naši hanibalí výpravu bychom si nevybrali, ani kdybychom mohli. Krosny do kufru, lyže na střechu a hurá do království IKEI a Hillebergu.

Cosmik !!! =)

O půlnoci přeplouváme trajektem do Dánska, kde nás kontroluje místní policie. „Tyjoo, kde mám občanku? Dyť tady ještě dneska byla!“ Ajaj. Háňa vytahuje z peněženky štos kartiček a účtenek. Řidičák bude muset stačit. „Jedete do Dánska na dovolenou?“ ptá se pan policajt. „Nene do Švédska, do hor.“ „Chm, tak jeďte. Ale Švédi budou přísnější,“ posílá nás nakonec soucitně dál.

Cestou přes Dánsko se tak bavíme dilematem, jestli bude lepší strategie zkusit to na hranicích znovu na řidičák nebo Háňu schovat pod sedadla a zaházet tím bordelem, co v Cosmiku beztak máme. Mezitím Háňa vytahuje zapadlou občanku zpod sedadla. Plavíme se druhou lodí a nad ránem jsme u Matouše, hanibalího emigranta :). U něj se protáhneme, přespíme a vyrážíme na dalších 1600 km severně.

Hurá, Švédsko!

Já jenom valím oči, jako jediná z výpravy jsem ve Švédsku poprvé a okolní krajina je tak švédská, jak si jenom dovedete představit. Nekonečné lesy, jezera a sem tam minimalistické červené dřevěné domky. Po čase to ale stejně začíná být dost monotónní. Jezera, břízy, borovice, břízy. Moře. Smrky, borovice, břízy, další borovice.

Druhý den konečně uhýbáme na okresku na Jokkmokk a z něj pak dál až do Kvikkjokku, kde končí silnice a začíná naše zábava. Čím víc se přibližujeme, tím je zase okolí zajímavější, kolem silnice se pasou sobi, a těsně před cílem dokonce vidíme z auta losici a dva mladé losíky.

Sob nebo výherní los?

Den 0

Ještě ten den odpoledne startujeme z parkoviště natěšení na pustinu, krosny zatím plné jídla a těla plná sil (a jídla vlastně taky). Půjčila jsem si běžky se šupinama, abychom se nemuseli otravovat s mazáním, tak si teď chrochtám, jak to hezky jede. Ani moje neforemná pravěká krosna mě ještě nestihla začít tížit, a už stavíme stan – s běžkama na nohou, protože bez nich se člověk boří do půli stehen, a stejně to je scéna jak z grotesky.

Poprvé se zavrtáváme do spacáku v našem skládacím hotelu. Před spaním ještě zašátrám v krosně, abych našla největší poklad mé výbavy.

„Cvakni si pramenitej vody každý deň,“

propaguje moudrá sova „dobrý zvyk“ na petce Rajec, ve které si vezeme tatranský čaj. Jednomyslně jsme se rozhodli tento dobrý zvyk udržovat a cvakáme tento a každý další večer před spaním až do konce výletu. Vítejte v Národním parku Sarek.

Den 1

Probouzíme se do zasněženého rána a sníh nás provází celý den. Čerstvý prašan se lepí takovým způsobem, že brzo máme pod patama dobrých deset centimetrů a chodíme jak na chůdách. Nakonec na šupiny namažeme sjezdový vosk (dík mami!) a konečně svištíme vstříc divočině. Zatím se držíme vyznačené Kungsleden a na to, jaký je to konec světa, je tam rušno jak na jizerské magistrále. Potkáváme jeden skútr za druhým, výpravu na sněžnicích, běžkaře s pulkama. Přes husté sněžení vidíme tak akorát stromy kolem a shodujeme se na tom, že to vlastně vypadá jak kdekoliv u nás. No ale to je jenom začátek.

Den 2

Přespali jsme u jezírek a od rána nám do stanu praží slunce. Sundáváme rukavice a bundy a stan bouráme v triku. Dokonce i já, což znamená, že už je fakt teplo. Po chvíli odbočujeme z Kungsleden a dál pokračujeme podle mapy a Cvrčkova orientačního smyslu. Občas nám pěkně kecá, když pojmenovává kopce kolem, ale jinak je to guide k pohledání.
Moje zhýčkané šlachy kolem kotníku se už těšily na jarní pobíhání kolem Prahy v suchých botách a tenhle druh zábavy se jim přestává líbit. Tak se rozhodnou, že začnou prudit, potvory.

Na jezeře ještě potkáváme dvojici Finů se širokými lyžemi po dědovi, kterým se to lepí stejně jako nám včera a mají docela shodný i plán trasy, a pak už se noříme do lesa. Usínáme s otázkou, jestli švédští medvědi vydrží půl roku nejíst a hibernovat nebo se od února živí svačinama a vylizováním ešusů, které blbci jako my zapomínají večer na stromě.

Den 3

Pokračujeme lesem, kličkujeme mezi stromy, chvíli šlapem nahoru, pak zase kousek sjedeme dolů. My ženy padáme jak hrušky (i do kopce nám to padání jde) a pak se dobrých pár minut zvedáme ze závějí zavalené dvacetikilovým Moby Dickem na zádech. Cvrček nepadá a jenom se směje. Brzo máme nohy plné modřin, jak po bitvě s medvědem, před kterým Háňa večer už v polospánku schovala kus špeku do mé rukavice, aby minimalizovala riziko, že nás vyčenichá.

Je to boj! 😀

Odpoledne sjíždíme do údolí Rapadalen. Jsme rychlejší, než myslíme, tak jsme taky trochu jinde, než myslíme, ale nakonec je to dost prima objížďka. Údolí svírají zasněžené hory, na kterých se povalují šedivé mraky, poletuje sníh a celé to má dost melancholickou atmosféru. Večer rozděláváme oheň, k dokonalosti chybí akorát suché boty. A ty nejsou a nebudou. Do rána buď zmrznou, nebo zůstanou stejně mokré jako večer a při utahování tkaniček se z jazyka ždíme voda. Labůžo. Nekonečné žůžo labůžo.

Den 4

Ráno nás čeká zase modrá obloha a dechberoucí výhledy. Ještě jsme ani pořádně nevyjeli a já už si říkám, že nic hezčího být nemůže. Údolí Rapadalen brázdíme přes řeku a jezera, pokrytá přinejmenším půlmetrovou vrstvou ledu. Místy jsou ale kry puklé nebo je vrstva tak tenká, že jde vidět voda.

Zrovna skepticky koukám na díry v ledu a brblám si pro sebe, že se mi to tady teda moc nezdá, a asi o vteřinu později mám lyže až po špičky bot pod vodou. Háňa s Cvrčkem mě opatrně obchází a já couvám zpátky. Uff. Cesta po zamrzlé vodě nicméně pěkně ubíhá, každý den ujedeme mezi 15 a 20 kilometry a po večerech ve stanu s čelovkou pak pokračujeme prstem po mapě.

Pokračování příště!

-Zuzka, Háňa a Cvrček

Co si zabalit ?

Untitled-1

Hanibal Checklist App