Uieaaaaa… Vítr vyje jako vlčí smečka, pak duní jako jedoucí vlak dum dum po pražcích, hned zase kvílí jako fena hárající… Krčíme se pod balvanem a klepeme kosu. Bůh nás zalévá svým nebeským proudem, žďáráky plavou v kalužích a my se modlíme, ať už to přejde.

Konečně ráno. Slunce šplhá po nebeské klenbě, vítr se tiší, vstáváme a jako zombie vylézáme z hrobu. Zima nás ještě párkrát zažene do mokrého tepla, pak se oklepeme jako psi a odvážně zvedáme zraky. S rostoucím teplem se nafukujeme jako balony, vše hned vypadá prostě a jednoduše… Tajou poslední pochybnosti a je jasné, že cesta vede jenom vzhůru… Tatíci kohoutci na dovolené…

Aguja St. Exupery. Náš první patagonský cíl. Nádherná skalní jehla, navíc s názvem autora Malého prince, letce a spisovatele, který se před 80 lety vznášel nad skalním rájem, snil si své sny a spřádal myšlenky do svých knih. Jsme rozhodnutí zkusit cestu Chiaro di Luna (svit Luny), 20-tidélková ruta s poetickým názvem, jehož význam pochopíme o trochu později. Po 3 dnech bloudění labyrintem kamenů z Chaltenu, po nocích hvězdnatých i černočerných, se ocitáme pod stěnou.
Do cesty bereme jen to nejnutnější (možná ani to ne), poutníci s lehkým srdcem a vírou ve svou šťastnou hvězdu. Chacha, možná spíš troufalí hlupáci a jejich první lezení v Patagonii. Péřovky a teplé velké boty mají smůlu, do báglu se prostě nevejdou. Takže na sebe větrovky, sebou primaloftí svetry, do sebe pár tyček, sušené maso a 2 litry vody. Pro oba.

Vyrážíme s rozbřeskem, běžíme prvních pár délek souběžně, terén lehký a docela pevný. Radost, jak to odsejpá. Slunko namísto nás ozařuje přehlídku žulových krasavic vyrovnaných na opačné straně údolí: Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron, a Cerro Standhart. Ale žádné modelky to nejsou, Cerro Torre vypadá spíš děsivě, jako Lucifer s rohy uplácanými ze sněhu, z vousů mu visí rampouchy a z očí tečou ledopády. Mytologická postava vtělená do kamene.

Asi po 4 délkách narážíme na první klíčové místo – sokolíková spára za 6b+. Sokolík Kohoutky trochu vyděsí, přeci jenom je to dravec, hřebínky nám trochu zplihnou, ale pak neohroženě zanoříme zmrzlé pařátky do spárky, nohy na tření a vida, ono to jde. Dál pokračujeme soustavou spár a sokolíků, od širočin přes žábovice, až po jemné prstovky… Krása střídá nádheru. Jsme nadšení, pomalu si zvykáme i na to, že všechno duní. Nevěřícně zíráme na téměř průhledné žulové lupeny, halabala přilepené ke skále. Slunko už peče i do nás, vánek nám čechrá pírka, takže lezeme jen v tričku. Každá délka je radost i dřina, ponořili jsme se do oceánu žuly a teď jen čekáme, kde nás to vyplaví. I pětkové délky jsou závažné lezení, kde se podceňování nevyplácí. Hrajeme hru, kdo najde postupovou skobu, je borec. Borci jsme oba, v celé cestě jsme každý našel jednu, přitom jedna z nich tam byla omylem, v lehkém terénu, kde šlo cokoliv založit.

Druhý klíčový moment byl opět sokolík, silově náročný a dýchavičný za 6b. Kohoutek leze, už se sokolíka nebojí, hřebínek v pozoru, kykyrykýýý. Netuší nic o netvorech starších než svět… Sviiiiiiiiiist, jako když kámen padá, stín, jako když slunce zatmí. Pár metrů od nás proletěl kondor, vládce hor. Není to žádná slepice, tenhle ptáček má v rozpětí křídel přes 3 metry. Lysá hlava, vypoulené oči, krvavý zoban, okruží, jak renesanční velmož. Sleduje náš danse macabre na skále a těší se, že bude hostina. Krouží kolem nás, mrchožrout, ale kohoutci se jen tak nevzdávají. Naštěstí ho to přestává bavit a letí se podívat na šílenosti, co Colin Haley s Alexem Honoldem předvádí na Cerro Torre …


Kluci lezli v kalhotách Direct Alpine Cascade Plus a solární energii dodalo Goal Zero.

Své chytré hlavy chránili přilbami Singing Rock Penta.


Usilovným lezením utekl den jako voda, traverzujeme k poslední části stěny, výstupovým komínům. 3-4 délky s překvapením. Jako Damoklův meč trčí ze skály asi třímetrový žulový penis, přímo z komína nad našimi hlavami. Pomalu se připlížila noc, zapínáme čelovky, žuloví hadi prchají vzhůru do tmy. Přelézáme penis, který je zároveň štandem a vymýšlíme, jak by se asi cesta jmenovala u nás. Napadá nás „cesta přes penis“ s popisem: „spárou a komínem nahoru, přes výrazný žulový penis ve tvaru penisu a komínem dál na vrchol“. Výrazně se ochlazuje, ale už lezeme v jakési euforii, kdy čas, zimu, ani únavu moc nevnímáme.

Na vrcholu jsme o půlnoci, podáváme si ruku s Kolumbijskou dvojkou, za chvíli k nám dolézají charismatičtí potetovaní Brazilci, kteří cestu vyskákali jak opičáci, bez rukavic, vysmátí, jen ganža jim v koutku úst chyběla. Sympatická společnost se tu sešla. Kolem velkolepá tma, hvězdy blizoučko, skoro na dosah. A jinak nic, absolutní pustina. Pouze v jedné dolině svítí pár světýlek z Chalténu a naproti se zmítají čelovky bláznivých Amíků, kteří zrovna pokořují další rekord – traverz věží Cerro Torre pod 24 hodin. Vybavuje se nám citát z Malého prince, kdy liška říká: „Co je důležité, je očím neviditelné“. Už tomu rozumíme, to je ten náš slavný vrchol o půlnoci.

Chystáme slanění, nejhorší a nejnebezpečnější část výstupu. Zíráme, jak pomaloučku nad obzor vylézá krvavě rudý měsíc. Nádhera. Chiaro di luna, svit luny, na který do smrti nezapomeneme. Slanění je jak zlý sen, nohy mrznou v lezečkách, kolem nás sviští kameny, modlíme se, aby se neseklo lano. Nakonec po 8 hodinách sedíme v bezpečí biváčku a vaříme polívku, oči se zavírají únavou, ale je nám skvěle…

Co si zabalit na vícedélkové lezení?
Untitled-1Hanibal Checklists App.