Nedávno jsme strávili s Hanibalem společný víkend v Krkonoších. A jak to celé viděla Alča, naše brigádnice, se dozvíte v jejím příspěvku 🙂

“Jedeš na Winter Camp?” ptá se mě na prodejně snad každá duše v oranžovým triku. “Hele, zatím nevím,” odvětím. A vážně nevím. Slyšela jsem o Hanibalích Campech už nesčetněkrát: Legendární akce s dostatkem zábavy, kterou si žádný Hanibalák nechce nechat ujít, a tak bych ani já neměla chtít. Nojo! Jenže to jsou dva dny bez organizovaného atletického tréninku!! To je celá sezóna v kopru!! Kecám. Moc dlouho jsem se přemlouvat nenechala, a když jsem se dozvěděla, že to bude na chalupě, čili nebudu potřebovat ani péřovej spacák, tak bylo jasno: Tam prostě nechci chybět! A že chalupa Klášterka je v Krkonoších, konkrétně v oblasti, kde jsem v rámci slušné řádky soustředění naběhala stovky kilometrů, tak to už moje romantické já chrochtalo blahem se znatelným nostalgickým přízvukem.

Takže jasnej krok jedna: Kliknout na ZÚČASTNÍM SE na facebookový stránce události. Hotovo. A už to jede… příspěvky: Kdo s sebou co berete? Co tam budem dělat? Běžky? Skialpy? Sněžnice? Psí spřežení? Lana? Cepíny? Hm, já se skromně připojím do skupiny “Nic nemám, půjdu holt pěšky po vlastních nohách,” s tím, že když budu bažit po nějaké méně ordinérní aktivitě, tak se určitě budu moct s nějakým dobrákem, potažmo dobračkou, domluvit, aby mi něco půjčil. V Hanibalu je tohle totiž osvědčená sympatická praxe.

Následuje klasickej chaos v organizaci dopravy. Sichruju si místečko u Matouše v autě, ten má přeci velký auto, tam to bude v pohodě. Jenže na takovýhle akce není žádný auto dost velký… to jsem seznala v moment odjezdu, kdy bagáž naplnila 7/10 auta a na 6 lidí zbyly ty 3/10. Tak ale nalodili jsme se, žeano. Jedem! My ve druhý řadě chvilkama chrápem, Matouš řídí a Kamil vzadu (rozuměj na dětským přídavným místečku v kufru) dělá nějaký nepřístojnosti. Ještě že se kvůli nedostatku místa nemůžu otočit, abych se podívala, jaký vlastně.

Špindlerův mlýn parkoviště P1. Výchozí bod. Stoupáme. Stoupáme hodně. Po červený sjezdovce pozvolným tempem. Není kam spěchat, s teplou večeří nás nečekají. Opakovaně nás míjejí rolby. Budí respekt taková rolba…Vyškrábali jsme se nahoru a pak už se šlo krásně po vrstevnici až nad chalupu, ke který jsme jen seběhli.

Na cestě sjezdovkou

Postupně docházeli další a další skupinky Hanibaláků a na stole v jídelně/kuchyni/spací místnosti se kupily lahve s pitím ve všemožných barvách a voltážích. Nu, večírek začal. Nemá cenu popisovat, jak probíhal, prostě zábava příjemně plynula, konverzace neutichala a tenhle stav se udržel až do rána, protože vybraní jedinci ani nešli spát. Vyhlásili soutěž, ve které se vítězem stane největší nespáč. Soutěžící byli celkem 3 a vsadit si na vítěze by byl těžkej úkol…všichni vypadali odhodlaně a hladoví po výhře, kterou bylo…nic…

První večer na chatě

Ti přízemnější, jako já třeba, se teda vykopali ráno ze spacáků, spořádali nutričně vydatnou snídani a celá hanibalí skupina se následně rozdělila do menších skupin dle činnosti vykonávané v následných hodinách. Někteří šli na běžky, jiní na skialpy a většina se vydala bez jakýchkoli prkének směr Sněžka. Pár jedinců zůstalo na chalupě. Pečovali o oheň v kamnech a zajistili večeři pro ostatní, za což jim patří velký dík, anžto člověka utrmácenýho strašně potěší, když na něj čeká s láskou vařený buřtguláš respektive brokolicový krém.

Cestou na Sněžku

Na Sněžce :)

Abych se ale vrátila k pěšímu výletu: Cesta po ose Chalupa na rozcestí – Výrovka – Luční – Sněžka a zpět ubíhala samozřejmě příjemně, lehký klábosení, žádný spěchy a počasí bylo samozřejmě typicky horský, tedy sem tam mlha, sem tam vítr, sem tam slunce. Nikdo nezůstal pod vrcholem, nechybělo vrcholové pivo a přišlo i doznání, že někdo je na Sněžce poprvé v životě. S posledním pohledem na rozmilou kotlinu českou se se Sněžkou loučíme a vypravujeme se na cestu zpátky na chalupu. Tam dorazili všichni zdraví, příjemně utahaní a plní pozitivní energie, kterou den strávený s dobrými lidmi umí poskytnout.

Po večeři bylo na výběr z mnoha aktivit: konzumace jídla, pití, hraní deskových her, aj. Kdo ještě disponoval nějakými energetickými zásobami a chtěl mít zážitek z Krkonoš pod noční oblohou, mohl se zúčastnit bojovky! Já osobně jsem vůbec neměla tušení, o co půjde. Moje překvapení, když jsem viděla slackline nataženou ve výšce nějakých 8m přes Klínový potok, bylo proto velký. Jasně, trapnejch 8m výšky není moc, ale i to málo způsobilo, že moje dušička byla docela malá. Takže to ve mně zanechalo dojem intenzivní a velice pozitivní.

Noční bojovka

Nedělní ráno nás všechny nemile překvapilo nepžízní počasí. Viditelnost nula, mlha jak mlíko, mrholení. A proto se už i tak – díky počasí v předchozích několika dnech – nejistá výprava na ledopád v Labským údolí zrušila. Fakt počasí, že by psa nevyhnal, tak se dohodlo, že dáme společnými silami chalupu do pucu, před chalupou vyrobíme společný foto a vyrazíme směr Špindl – vozy – Praha. A tak se stalo.

Neděle ráno a výhled z okna

Co říct závěrem? Nelituju. Stálo to rozhodně za víc, než za dva oželený atletický tréninky (:D). Poznala jsem blíž kamarády z Hanibalu. Poznala jsem je jinak, než je znám z prodejny. Poznala jsem je jako lidi, kteří jsou pro každou srandu, se kterými se dá bavit o spoustě věcí, kteří nikoho nesoudí, a kteří tvoří báječný kolektiv. Přirostli mi k srdci ještě víc a jsou důvodem, proč mám práci v Hanibalu ještě radši. Díky vám všem za báječný víkend!

Za Hanibal Team,

Alča U.