Měl jsem sen o zlezení tří velkých alpských stěn…

S lezením jsem začal tak nějak před dvanácti lety. A dnes se myslím můžu považovat za zkušeného, zcela průměrného lezce. Nejtěžší cesta na sportovkách za sedm plus, ale to bylo v Poříčí, tak se to nepočítá. Nejtěžší cesta na písku VIIIb, ale to bylo na Panťáku, tak se to taky nepočítá. A takhle bych mohl pokračovat… Ale už zkraje svojí lezecké cesty mě uchvátily příběhy velkých stěn a historicky významných cest v nich. Obdivoval jsem, jak v době prastarého, nebo spíš žádného vybavení, dokázali ti odvážní najít v tak obrovských stěnách na sebe navazující linky, chyty, jeden za druhým, které nakonec vedou k vrcholu. Jejich odhodlání muselo být neskutečné. A moje bylo taky.

Tak jsem si dal dohromady plán – třikrát alpský bigwall – jižní stěna Marmolady, jižní stěna Dachsteinu a severka Piz Badile.

2008 – Prequel – Marmolada poprvé

Jedno české a jedno slovenské ucho si půjčují od kámoše Favorita v barvě meruňkového průjmu a razí do Dolomit. Cíl je jasný, kemp Malga Ciapela pod Marmoladou. Tvrdě potrénováno máme, jak na Smíchově, tak nějakou tou cestou v Tatrách a na Mařence, takže po vlastním.

Zní to takhle trochu jako punk (a možná taky byl), ale odhodlání a metodické znalosti dávaly jisté šance na úspěch. Volba padla na nejznámější a nejlezenější cestu v jižní stěně Marmolady: Via Don Quixote, s obtížností udávanou různě, nejčastěji jako 6 A0 nebo 6a+.

Ustláno jsme měli pod stěnou, spacáky a karimatky nám do údolí snesla přítelkyně Maťa. Vyráželi jsme brzo, nástup našli bez problémů a před šestou jsme začali lézt. Řekněme, že nám to šlo pěkně. Před námi asi dvě dvojky, které nám ale do poloviny stěny utekly. V horní polovině už jsme sami, lehce bloudímě a pod klíčovou délku dolézáme ve chvíli, kdy začíná pršet. Tu ještě přelézáme, jak jinak než technicky, neboť na danou obtížnost nám to přijde dost maso, a pak… …nad námi plotna, totálně mokrá, probít se vlevo do komína taky nevypadá dobře. Uff. Přichází rozhodnutí o slanění na polici a přečkání deště a noci tam. Jenže i tam pořád prší. Slaňujeme všech krásných 20 délek až dolů, s vědomím, že nám na vršek chyběly tři. Jedna záchrana seklého lana a jedno slanění z viklající se skoby pojištěné mikrostopperem na náladě nepřidá. První bigwall, dostali jsme na prdel, ale zkušenost je to veliká. A motivující.


2011 – První zářez – Piz Badile: Via Cassin

TD | 6a | 800m | 22 délek na hřeben + 5 na vrchol

Ta nabídka nešla odmítnout. S Matoušem jsme sice lezli docela často, ale výpad do kopců se zatím moc nedařil. Navíc, při multisportovní nátuře toho času na ty hory vlastně neni tolik. A jelikož měl Matouš na Badile už odkroucené sportovnější Another Day in Paradise, taky ho lákala tahle klasika vylezená Riccardo Cassinem, G. Espositem, V. Rattim, M. Moltenim a G. Valsecchim, a to v těžko uvěřitelném roce 1937. Výstup jim zabral 3 dny a poslední dva jmenovaní na sestupu zemřeli vyčerpáním. Prostě historicky významná cesta v nádherné žulové stěně.

Vyjíždíme na parkoviště nad vesnici Bondo, po lehké zacházce pak už stoupáme na SACS Fura a nad ní. Nástup je dlouhý, člověk táhne hodně vody a stan, ale jde to. Pětikilový litinový svěrák, který mi do batohu přibalili kamarádi z Hanibalu, jsem díky Bohu našel ještě na parkovišti. Spíme na pěkné plošině asi hodinu od nástupu do stěny (nastupuje se ze zářezu, už ne z ledovce).

Cesta je často lezená, proto na štandech najdete téměř vždy alespoň jeden nýt nebo borhák. Začíná se ze středu zářezu od kamene posetého smyčkami. První délka je Rebouffatův kout, čirá nádhera. Následuje lehoučká položená prstová spárka ubíhající doleva, pár lehčích délek a také jedna těžká, první za 5c. Ale tak těžká se při lezení nezdá. S drobným blouděním (kdy jsme nalezli lehce vlevo) a po několika délkách s obtížnostmi 4b-5a dolézáme na širší polici. Po ní traverzujeme vlevo pod výraznou střechu. Máme za sebou 12 délek a také první Cassinův bivak.

Nad policí čeká nejtěžší délka – nepříjemný koutek s výlezem doprava, je za 6a, ale není to tak strašné. Tedy, jsem rád, že vyšel na Matouše a tak trochu se těším, že na mě vyjde věhlasný véčkový komín v druhé polovině cesty. K ní ale vede ještě několik těžších délek za 5c+, vše ale v nádherné, pevné a dobře zajistitelné žule.

Věhlasný komín ve tvaru véčka s 600m pod zadkem je zábavný. Nejprve zjistíte, jak se do něj „vprcnout“ i s batohem, pak jak se posouvat nahoru a pak jak doprava-nahoru. Ale nakonec je to zážitkové lezení, které naplňuje štěstím, a vlastně není tak moc těžké. Komín je trochu mokrý, ale i to se dá přežít. Na hřeben dorážíme po páté večer, tušíme, že slaňovat za tmy nechceme a ani já, ani Matouš jsme ještě nebyli na vrcholku. Tak pokračujeme cca 5 délek po hřebeni na vršek, kde se nejen konečně můžu pořádně vy…, chtělo se mi už od rána a nechtěl jsem zdržovat, ale také bivakovací budka za vrcholem je volná a na rozbitých pryčnách je pár dek. Haleluja!

Sestup druhý den je dlouhý, nejprve simultálním slézáním po severním hřebeni a pak šťastným trefením nýtové slaňovací dráhy cesty Another Day in Paradise. Voda a jídlo dávno došly, ale elán ne a u stanu, po asi 8 hodinách sestupu, je zase dobře. První významný bigwall je v kapse.

Pár poznámek pod čarou: Cesta není lezecky tak obtížná. Danou obtížnost má, podle nás, hlavně za délku výstupu. Materiál je fantasticky pevný. To ale znamená i to, že v lehčích položených délkách jen tak nezaložíte, není kam. Normální jsou i víc jak 10 metrové odlezy v lehkém terénu.


Co si sbalit na BigWall?

Untitled-1

Hanibal Checklist App


2015 – Druhý zářez – Höher Dachstein – Steinerweg

TD | 5+ | 1100m | 27 délek na hřeben + pěšky na vrchol

Jak zpívá Nohavica, přišla spousta malých dní, moc jsem nelezl, respektive jsem se více vyskytoval na alpských ledovcových kopcích a skalám dával míň. Ale rok 2015 to změnil, zase jsem se rozlézal a když se naskytl volný víkend, další alpský bigwall byl nasnadě.

Na poslední chvíli mi ale vypadl spolulezec – a tak jsem rozeběhl telefonní mánii s lákavou nabídkou. Pojeď si zítra vylézt kilometrovej špacír. Je to vcelku lehký. Nakonec se chytili dva parťáci, zcela neočekávaní – Ryan a Amanda ze Států, které jsem potkal jednou v liberecké horoaréně a byli u nás párkrát jako zákazníci.

Dojezd do Ramsau je dlouhý, ale na parkovišti uléháme do spacáku ještě před půlnocí. Plán je jednoduchý – vstaneme ve tři, za světla už nastupujeme do stěny. Protože lezeme ve třech, první půlku tahám já, pak se převážeme a druhou vytáhne Ryan.

Nejstrašidelnější z celé stěny je nástup, kde překonáváte v teniskách sněhá pole. Fuj. Pak už nastupuje te do cesty, kterou v roce 1909 vylezli bratři Georg a Franz Steinerové. Proto trochu překvapí, jak je cesta dnes parádně odjištěná – a na druhou stranu je to logické, jsme v Rakousku. Na téměř všech štandech kruhy nebo borháky, v těžších místech to samé. Až v poslední třetině se fixní jištění lehce vytrácí.

V první části vás čeká pěkných 5 délek v pevném materiálu, kde absolvujete i 3 metry slézání dolů. Pak dolezete na hnusnou polici, kterou stojí za to přejít souběžně. Je dlouhá asi 150 metrů, plná suti, a nic moc krásného nenabídne. Nad ní ale přijde pár opravdu pěkných délek s hezkým lezením, obvzlášť až dolezete na Salzburger band. Vyhlášený traverz po poličce, kde se místy posouváte píděním, je rozkošný. A není těžký.

Na jeho konci vystřelíte krásným koutokomínem směrem doleva a tady si užijete to nejhezčí lezení. Po pár délkách předávám vedení Ryanovi. Nejtěžší místo, přelezení převislého koutku se vklíněným balvanem, je docela v pohodě. Ohodnoceno je 5- A0, čistě je za 5+ a není to nic hrozného. I přes tenhle kousek vklidu přeskotačíme a i když víme, že lanovku ve čtyři nestihneme, díky hezkému počasí nespěcháme.

Drobnou kaňkou na výstupu jsou poslední 2 až tři délky, které vedou spíše nekompaktním materiálem a kde záhadně ztrácíme Amandiny boty – které poté, co na nástupu prochází drtivou Ryanovou kritikou, se tajemně odepínají z batohu a páchají epickou sebevraždu skokem do hlubin.

Z hřebene, kde cesta končí je to na vršek 10 minut a sestup ferratkou na Dachsteinscharte (chatka pro 16 lidí, kde nás nakonec spí 30), je na dalších 40 minut. Amanda je překonává v mých lezečkách, které jí jsou pohodlné. Od chaty pak sledujeme nepříjemný pád rakouské lezkyně ve stěně (v jiné cestě), voláme vrtulník a zkoprněle koukáme na borce v podvěsu, jak celou situaci řeší. Spíme na chatě, ráno za vydatného deště valíme po ledovci na lanovku a dolů. Bigwall číslo dva je za mnou.

Pár poznámek pod čarou: Schopnější lezci zvládnou cestu pohodlně za jeden den. Je možné některé délky spojovat, my jsme zmíněných 27 délek seřízli na 17 s občasným simultáním lezením. Z těchto tří výstupů nejdelší, ale nejlehčí.


2017 – Tečka – Marmolada – Don Quixote

TD | 6 A0 | 800m | 23 délek – H. Mariacher, R. Schiesti, 1979.

No vida. Návrat a sundání pytle z Marmolady jsem plánoval už o rok dříve, ale rozbitá hlava a pochroumaný kotník to trochu komplikovaly. A tak, devět let po prvním pokusu, jsem zpět. Pro spolulezce Jirku je to první bigwall, pro mě je to možnost splění si snu. První pokus byl natolik silným zážitkem, že mám cestu pořád relativně dost v paměti, a taky si uvědomuju, že jsem před devíti lety vážil o 10 kilo míň. Ale v horách je to o zkušenostech, že jo, takže čeho se bát.

Děvčata co s námi jedou slibují příjemný support. Snesou nám věci na spaní, takže můžeme chrupkat skoro pod stěnou. Kousek nad chatou Riffugio Falier je jeskyně, která je na tohle v podstatě ideální. Spíme tam a vstáváme ve čtyři, když už okolo nás prochází první dvojky. Ach jo, bude narváno.

Najít nástup je díky několika dvojkám před námi jednoduché, ale očividně bych to trefil i tak. Sloní paměť. Navazujeme se, jeden chlapský pozdrav, fronta a už se leze.

První dvě délky spojuji v jednu a Jirku dobírám na polici, odkud je potřeba kousek slézt. Další dvě délky, kde už se trochu leze, zase spojuji v jednu. Je nával a já chci nějaké ty dvojice předběhnout. Moc se to nedaří, a tak v první těžší délce (č. 6), v blbě zajistitelné plotně, stepuju a čekám, až se ostatní odprdelí pryč. Trojice italů vedená chlapíkem jménem Mauro nám svou rychlostí pije krev. Jejich pomalý postup ještě zvýrazňuje neustálé volání Recuuupero rossssooo, Maaaauro!, přičemž nechápeme, jak si chlapík dokáže ze dvou lan v barvě meruňkového průjmu vybrat, které je růžové, a to dobrat. Ale co. Nakonec lezeme více méně hned za dvojicí rakouských děvčat, která jsou sympatická a tak domlouváme budoucí společný sestup.

Hned za šestou délkou následují dvě obtížné. Krásný spárkosokolík a nepříjemný komín, který je sice v topu psaný za 5, ale jak časem člověku dojde, všechno je tu tak o stupeň těžší. Daří se mi komín přelézt čistě, z čehož mám upřímnou radost, a po chvíli už stojíme na velké polici vprostřed stěny. Čas máme vcelku dobrý, vzhledem k čekání na štandech.

Trocha zimy se začíná projevovat a nohám se v lezečkách taky tolik nelíbí. Po dvou lehkých délkách nad policí přichází další highlight téhle cesty: yellow pocketed overhang, tedy převislý úsek po parádních kapsách. V topu za 5+. Pouštím se do něj s odhodláním, prvních 5 metrů je silových, ale když si člověk dobře stoupne, zvládne vklidu cvaknout smyčku a 2 skoby a jde to. V druhé části této délky je pak jedno ošemetnější místo, kde jsou blbé nohy, blbé ruce a přesto musíte nahoru. S trochou akustické podpory i tohle jde a před námi je několik délek v lehkém. Ty spojuji ve dvě obrovsky dlouhé, daří se mi dostat se před naše rakouské parťačky i před podivný pár francouzů, který ve stěně bivakoval. Štandujeme pod klíčovou délkou.

Nebudu popírat, že jsem nepomyslel na to, že by mohla pustit čistě. Po 15 metrech lezení to ale vidím jinak, tohle nemá s šestkou nic společného. Kde je místo na prsty, tam je natlučená skoba, stěna se staví do kolmice a na nohy není v podstatě nic. Kde je to úplně zoufalé, člověk si pomůže technickým lezením. Kde skoby nejsou, jde to volně. Po 20 minutách mám posekáno, zkrátka alpské 6 A0 v podání šestkového lezce, nedá se svítit. Štanduju v místě, odkud jsme před devíti lety utíkali.

Dobírám Jirku, který už notnou dávku času proklíná svoje malé lezečky a čekání na štandech, které nás už teď odsoudilo k nestihnutí lanovky. Na vršek zbývají 3 délky. Dvě vedou nádhernými plotnami po dírkách a lištách. Ta první je těžká, brzy pochopím, proč jsou v jednom místě 3 skoby rychle za sebou, a v zájmu úspory času jednou hákuju. Druhá délka je fantastické lezení za 5+, s dlouhými odlezy mezi skobami, protože nic jiného založit nejde. Poslední délka na vršek vede lámavým komínem, v topu za 3+. Schodujeme se na přísné pětce, ale kombinace bolesti, odhodlání, únavy a radosti nás dotlačí na vršek. V hlavě mi zní text jedné písničky:

This is 10% luck, 20% skill,

15% concentrated power of will,

5% pleasure, 50% pain

and 100% reason to remember the name.

Jasně, Dona Quixota si budu pamatovat dlouho. A to i z důvodu veselého slanění na ledovec a sestupu po něm a po jeho moréně a po nekonečné suti až na parkovište v sedle Fedaia, kde nás děvčata vyzvedávají autem. Mix únavy, bolesti a radosti odeznívá a zůstává jenom radost. Radost ze splnění snu, který trval 9 let. Teď mám v hlavě další: přelézt tyhle bestie s potomkem, co se za chvíli vyklube na tenhle svět.

Pár poznámek pod čarou: Don Quixote je podle mého názoru ze všech tří cest nejtěžší. Klíčová délka je podle ohlasů lezců volně tvrdé 6b. Je to tradiční alpská cesta, najdete v ní jen skoby. Je ale často lezená, takže je jejich kvalita dobrá. Na dojištění stačí sada friendů a vklíněnců. V lehkém terénu počítejte s deseti až patnáctimetrovými odlezy.

S čím jsme na Marmoladě lezli

Matroš

Lana Beal Gully 7.3 lezečky Ocún Ozone QC jistítko Climbing Technology Be Upexpressky Climbing Technology Fly Weight přilby Black Diamond Vapor a Vector friendy DMM Dragon Cam smyčky Skylotec cipE sedák Camp Flash

Vybavení

batoh Black Diamond Bullet 16 čelovka Petzl Reactik tyčinky Hanibar

Oblečení

bunda Tilak Stinger Pro kalhoty Direct Alpine Cascade Plus triko Sensor Wool Active