Horolezecká aréna Liberec

Budík. Chvilkový dialog s podvědomím ve kterém zjišťuji, co se děje a proč mám být vzhůru už v pět, když na stěně mají až od sedmi. Nakonec mi to dochází. Ráno, Liberec, ledy. A tak rychlá káva, cepíny do batohu, skočit do teleportu na naftu a valíme směr sever.

V Liberci totiž místní lezci (s podporou Hanibalu) před pár lety zprovoznili horolezeckou arénu s umělou tvorbou ledu a teď střídavě bojují s přízní a nepřízní počasí aby byli schopni alespoň na několik dní v roce připravit kvalitní ledové polezení. Což je trochu loterie, která nejde spolehlivě plánovat. Ale před pár dny pípla vytoužená smska: „předpověď dobrá, spouštíme ledování“. Není co řešit. Všechny plány stranou, teď se jde lízt v ledu.

Po zkušenostech z minulého roku jsem čekal hodně, ale aktuální stav ledu mi málem vyrazil dech. Půlkruhový amfiteátr s bezmála dvacet metrů vysokými stěnami z ledu, hladké plotny i vyledněné police s visícími rampouchy. Monumentální dojem umocňuje sněžení .

Rychle přezout, nandat ostré hroty na cepíny, navěsit lana do horního jištění a jdeme lézt. Máme štěstí, že jsme jedni z prvních lezoucích tuto sezonu, tak si můžeme razit cestu panenským terénem, vybírat pro zásek plochy bez děr po cepínech a postupně omlacovat drobné rampouchy a tenké ledové voštiny.

Kvalita ledu je fantastická. Led je skvěle plastický, díky tryskám s větším podílem vzduchu a skvěle drží na první jemné zaseknutí. Rozdíl oproti v přírodě nateklým ledopádům je znát. Člověk se tolik neunaví, není nutné do záseku dávat tolik síly.

Lezeme dvě linky, na zbytku se ještě leduje, ale i tak je to naprosto dostačující. Menší převis nejdřív nalézáme s respektem, podruhé a potřetí už dynamicky. Zkoušíme ledolezení na rychlost, traverzy… Pak klasicky natečené konve a unavené prsty ze stisku. Balíme a jedeme na desátou zpátky do Prahy a do práce. Hodina a půl ranního lezení, nejlepší začátek do dne. A dneska trochu jinak než na překližce.

 Horolezecká aréna Liberec