Tungurahua | Sopka jménem Ohnivý chřtán

Když se řekne Ekvádor, jako první slovo se mi vybaví rovník a hned jako druhé sopka Cotopaxi. O horách v Ekvádoru jsem četla již před lety a snila o tom, jak se na ně někdy podívám. Na konci roku 2018 jsme se chystali do Ekvádoru na pádlovací výlet, ale ihned mě napadla myšlenka, že by se tam dala vyběhnout i nějaká pěkná pětitisícovka.

Správné naplánování

Nejvíce se této pro mě magické hranici blížil Mt. Blanc, kde jsem byla už ale před více než deseti lety. Také mě lákala vidina toho, že sněžná linie je na rovníku až okolo 5000 metrů, takže výstup by měl jít i bez speciálního vybavení vybavení, na které nebylo místo.

V Ekvádoru jsme trávili měsíc a půl a já postupně vyhledávala informace o místních horách a sledovala předpovědi počasí. Nejlepší sezona pro Tungurahuu je od září do května, kdy je relativně „sucho“. Pozor, neplatí to ale pro všechny hory v Ekvádoru. Na počasí se mi asi nejlépe osvědčily stránky www.mountain-forecast.com, kde jsou podrobné informace pro různé nadmořské výšky.

Z pobřeží do vnitrozemí

Po cestě zpět z pobřeží do vnitrozemí dojíždíme do městečka Baňos a já se dozvídám, že sopka je hned za městem. Zatím je ale zataženo, takže žádnou horu nevidím. Pomalu ale začínám spřádat plány a sháním informace a parťáka, který by se mnou šel. Po krátké návštěvě Baňos, které je mekkou adrenalinových sportů v Ekvádoru, jedeme pádlovat zpátky do Baezy. Znovu se do Baňos dostáváme hned po Novém roce a pár dní trávíme spíše kratšími výlety po okolí, tedy částečnou aklimatizací. Já čekám na rakušanku Ritu, která chce jít na horu se mnou. Počasí se vylepšuje, pár dní je slunečných, takže i z města je vidět majestátní hora Tungurahua. Tato sopka je jednou ze čtyř aktivních sopek v Ekvádoru, poslední velký výbuch nastal v roce 2014 a poničil okolní město a vesnice. Hora byla znovu otevřena pro veřejnost roku 2016, ale následky výbuchu jsou dodnes patrné, některé silnice ještě nestihli znovu vybudovat. Tento pocit ve mě budí velký respekt. Představa, že se by se sopka opět probudila je celkem děsivá.

Aklimatizaci moc neřešíme

Rita konečně doráží do Baňos. Předpověď počasí už není tak skvělá, ale žádné velké deště nehlásí. Večer proto balíme, abychom ráno dokoupily jen pár zásob a mohly začít výstup. Aklimatizaci moc neřešíme, už se asi měsíc pohybujume v nadmořské výšce okolo 1600 m n. m. S kratšími výlety i do vyšších poloh, tak to snad bude stačit.

Náš kemp je pár kilometrů od Baňos, stopujeme tedy místňáky, kteří mají auto naložené lahvemi vína, ale ochotně vše přerovnávávají abychom se vešly dovnitř. Po rozloučení míříme již po svých do infocentra zeptat se na nejlepší cestu do vesničky Pondoa, ze které začneme výstup. Z informací už trochu tuším, že se tam autobusem nedostaneme a paní nás utvrzuje v tom, že musíme vzít taxi. Bude to sice stát o pár dolarů navíc, ale taxíkem se přiblížíme asi o dalších 500 výškových metrů a stihneme tak v pohodě dojí do chaty, která se nachází ve 3800 m n. m. Po cestě do nás ještě bourá auto jedoucí ze serpentiny, ale řidička hned ujíždí. Taxikář jen obhlídne škrábanec a jedeme dál, vysvětluje nám, že to je žena jeho kamaráda.

Tunely stromů

Taxikář nás vyhazuje hned u vstupu do parku a chceme se jít zaregistrovat, ale v domku už nikdo není, a tak doufáme, že se vyhneme poplatkům za vstup. Začínáme stoupat po lehce rozbahněné cestě, která se zařezává do okolního terénu a místy stromy rostoucí okolo tvoří tunely, jimiž procházíme. Je polojasno, příjemná teplota, a tak rychle postupujeme. Cestou nás chytá lehký deštík, ale na chatu dorážíme asi po třech hodinách chůze kolem páté odpoledne. Zabydlujeme se ve skromně vybavené chatě a zatím jsme tu sami. Za soumraku – což je tady už po šesté hodině dochází skupina tří Ekvádorců, kteří jsou na sestupu z hory. Ujišťují nás, že výstup byl v pohodě, i když bylo zataženo a střídavě jim pršelo. Dobrý pocit ale trochu vyvrací jeden zvracející – zřejmě to až tak v pohodě nebylo, ale kluci šli asi v pěkném tempu. Loučíme se a my s Ritou jdeme uvařit čaj a večeři. Já si chystám kari od Travellunch a protože má Rita svoje jídlo, zbyde mi ještě něco na snídani. Večer pročítáme knihu hostů a pokoušíme se fotit osvětlené údolí pod sopkou.

Tunely ze stromů, kterými často procházíme

Konečně horské výhledy

Chata je v horním patře vybavena spoustou matrací a už nikdo jiný nedoráží, proto si každá můžeme zabrat hned dvě. V noci venku hučí vítr, ale i tak se budíme v šest ráno, abychom se připravily na výstup. Je stále šero a počasí se moc dobře netváří, a tak čekáme. Odtud  to až na vrchol má trvat 5-6 hodin, takže v osm se rozhodujeme, že zkusíme vyjít a otočit se můžeme kdykoliv. Chata leží akorát lehce pod hranicí lesa, o pár set výškových metrů už tvoří vegetaci pouze byliny krčící se v sopečném popelu. Naštěstí asi po dvaceti minutách chůze vylézáme z mraku obepínajícího sopku jako pás a vykukuje na nás slunce. Kocháme se výhledy. Ze zamračené oblohy se na obzoru tyčí hora obklopená kouskem modré oblohy. Tipujeme správně, že tohle bude Cotopaxi, zanedlouho vidíme i vrchol Chimboraza.

Dnes hora přitvrzuje

Naneštěstí tohle netrvá moc dlouho a přiženou se mraky. Jestliže se nám včera zdál výstup strmý, dnes hora ještě přitvrzuje. Výstupová cesta není technicky příliš obtížná, ale vyžaduje fyzičku a také opatrnost. Sopečný popel se sype, hýbe a některá exponovaná místa pěkně kloužou. Stále je ale zřejmá vyšlapaná cestička a značení mužíky. Začínají se objevovat první sněhová pole a začíná i lehce sněžit. Já si šetřím teplé oblečení a stále jdu jen v termotriku a goráčovce. Morál trochu upadá, ve vysoké nadmořské výšce už postupujeme celkem pomalu. Ritě se moc nahoru nechce, když už nejsou výhledy. Já si ale lezu pro svojí pětitisícovou hranici a jen tak se mi skončit nechce.

Bohužel nemáme GPS, která by přesně ukázala naší polohu, a tak si vyhlížíme místo, kam až dojdeme. Po pěti hodinách už tuším, že za chvíli musíme být u kráteru. Cesta se stále ztěžuje, technických míst přibývá. Mačky ani cepíny nemáme, ledovec, který tu dříve býval smetl jeden z výbuchů, a tak jsou zde jen sněhová pole, kde toto vybavení není potřeba. Jsme v mlze, a tak alespoň nevidíme hluboké propasti, kam by se člověk zřítil, kdyby udělal chybu.

Hřebínek sopky

Konečně dorazíme na hřebínek, kde se dá „normálně jít“. Ze skály u cesty se kouří a sopka tak dává najevo, že nespí. Ohříváme si ruce u vývodu horkých výparů a konečně docházíme na okraj kráteru. Není vidět daleko, ale sníh na kamenech je tu vytátý od tepla sopky, a tak posvačíme a já se rozhoduji pro rychlé vyběhnutí až na vrchol bez batohu. Moc toho ale nevidím, a tak slavíme s Ritou už na kráteru. Na vítězné pivo nemáme ale ani pomyšlení, brzy se do nás dává zima. To už mám na sobě i druhé tričko a honem pádíme dolů.

Díky, horo!

Boříme se místy do sopečného popelu a ten mi padá i do nízkých bot. Jde to ale docela rychle a asi za dvě hodiny jsme u chaty, kde konečně odpočíváme a pořádně se najíme. Nezdržujeme se ale na dlouho a rychle pádíme do vesnice. Nohy už jsou ze sestupu cítit, je to prudké a člověk musí dávat pozor, aby mu nepodjela kopyta. Při sestupu potkáváme ještě pár turistů jdoucích nahoru a platíme nocovné majitely chaty. Do Pondoy se dostáváme okolo páté odpoledne. Zkoušíme stopovat zpět do Baňos, protože už jsme celkem unavené. Naštěstí to netrvá moc dlouho a naskakujeme na korbu auta vezoucí všelijaký náklad masa a zeleniny do města. Konečně je čas i na zasloužené pivo a užíváme si jízdu serpentýnami.

Děkujeme ti horo, že jsi nás nechala pokochat se z tvých výšin!


Co se hodilo?

Obleční jsem řešila spíše minimalisticky vzhledem k tomu, že jsem táhla celou výbavu na kajakování.

Boty stačily jen ty trekové.

Hodilo se také termoprádlo a membránová bunda.

Samozřejmě dobrý spacák a čelovka petzl nesmí chybět.

Rukavice jsem měla jen tenké prstové a samozřejmě jsem jela vybavena batohem, nejčastěji nosím Osprey.

Travellunch byla dobrá volba a přístě by se hodily i trekové hole.

– Jana Mrskočová