Těžko si vybrat lepší zemi na říjnový výlet než Tunisko…

Teda pokud vám nevadí trochu té arabské kultury, všudypřítomné odpadky, pouliční kočky a rozbité silnice, po nichž se prohání rozbitá auta. Ale mě to zrovna neva. Takže si můžu s chutí užívat výhledu na Zaghouan, západu afrického slunce a jemné vibrace lajny pod mými chodidly. A aby toho nebylo málo, říjen je sezóna datlí a granátových jablek (obojí tu chutná dost jinak než u nás na severu a stojí směšných 17Kč za kilo).

Asi, teda určitě, bych do země letovisek nezamířila, nebýt Francouzek Gaelle a Chloe, které obdržely pozvání na místní outdoor festival. Původně jsme s mými francouzskými kámoškami mířily jinam, ale Francouzi (tedy, ti, co já znám) se děsně rádi druží a nemají problém měnit plány na poslední chvíli. A dokud je dobrá společnost, dost dlouhá lajna a dost hluboká díra, nad kterou jí napnout, tak jsem ochotna jet kamkoli. Takže jsem si sbalila 300 metrů lajny, skočila na bus a pak na loď a za 3 dny jsem byla v Tunisu.

Wadia původně pozval dvě holky a najednou mu na dveře klepala parta 10 lidí z Francie, Kanady, Bulharska, Nového Zélandu a Čech. Tunisko a jeho pohostinnost zvládla invazi slacklinerů bravurně. 10 dní jsme sdíleli domeček o 45m2 s jednou koupelnou a záchodem. Nutno dodat, že Wadia tam bydlí ještě s Ashrafem a Molkou. A tady se dostávám k sociologickému okénku. Molka zdrhla od rodiny, aby mohla žít se svým milovaným Wadiou. Byť má dokončenou univerzitu a Zaghouan má velkou průmyslovou zónu, zatím nenašla práci v oboru. Dělá ve fastfoodu. Pro holky tam zatím není úplně snadné dostat jinou práci než prodavačka nebo uklízečka. Molka, jemná čtyřiadvacetiletá slečna s mandlovýma očima a něžným hlasem nenosí šátek a podobně jako její kamarádky hodně kouří, což je ultimátní znak emancipovanosti.

Outdoor je v Tunisku v plenkách a ženský outdoor v prenatálu. Takže naše highline partička osmi holek a dvou kluků tu působí jako naprosté zjevení. Všechny umíme napínat lajny, vrtat do skály a lézt. Pár metrů jumarování uvádí Tunisany natolik v údiv, že si to točí.

Během dne a půl jsme natáhli 40, 90, 140 a 240 m dlouhé lajny.

Tunisko a jeho první highline.

Některé jsme navrtali, některé se podařilo ukotvit přírodně. Největší práce byla s těmi dlouhými. Propojení jsme udělali pomocí repek a tenkých lanek, se kterými jsme se prodírali pichlavými keříky na kraji útesu. Po těch lankách jsme pak přetáhli lajny. Nebudu Vám lhát, celé to napínání je dřina. Končili jsme klasicky za tmy, unavení, ale šťastní. Zítra se chodí!

Jaké bylo naše překvapení, když přišel v noci vítr, který roztrhal všechny tejpky na dvou nejdelších lajnách. Poryvový vítr s lajnami bezohledně mlátil. Vibrace se skládaly, oscilovaly, rezonovaly. Vydávaly zvuky jako když někdo neúnavně šlehá bičem. Místo chození jsme je tedy museli sundat. Hlavně ta 240 vypadala, že každou chvíli praskne. Jenže, při těch silách, které v lajně působily, jsme nemohli použít lanka, přes které jsme to prve napnuli.

Potřebovali jsme pořádné lano ideálně 300m vkuse. Chloe a Gaelle dokázaly dole ve městě sehnat tři 100 m dlouhé statiky obdivuhodně rychle, přesto neustálé oscilace dokázaly naříznout kotvící smyčky na jedné straně až do půlky. U sundávání takovéhle řádící bestie je spousta věcí, co se můžou podělat. Je potřeba být rychlý, klidný a spolupracovat.

Hlavním organizátorem sundavací akce byla Mia (nejlepší lajnerka světa). Tahle jinak usměvavá introvertní holka najednou působila jak šéfka NASA. Rozdala úkoly a v rychlosti vychrlila, co všechno se může posrat. Řekla, že se nikdo nesmí pohybovat mezi lajnou a krajem útesu, abychom případně mohli celou lajnu hodit dolů a nikoho to nevzalo s sebou. To by ale zároveň ohrozilo tým na druhé straně lajny. Bylo to vzrušující, doprovázené šviháním lajny a zvukem padajících kamenů. Zdařilo se. 240 metrovou lajnu jsme už nemohli napnout znovu. Byla na 6 místech tak poškozená, že jsme jí museli rozřezat. Chloe to brala statečně, dokonce s úsměvem: „Hlavně, když se nikomu nic nestalo. Tohle je jen matroš“ a uřízla ze své lajny další kus na vyhození. 140 byla nakonec jen trochu ošoupaná a tak jsme jí další den napnuli znovu.

Ale to dvoukilo ani nikdo nezkusil…

V den, kdy začíná festival, zjišťuji, proč jsou místní sportovci taková másla. Většině z nich dělá problém vylézt po pádu do odsedky zpět na lajnu.

A co si přibalit sebou na takovýto typ cesty?

Třeba univerzální a odolnou Black Yak Calvana Hoody, kterou využijete celoročně, na tomhle tripu se bude hodit jako svrchní vrstva pro pošmourné dny a chladná rána či večery. Nebo Black Yak Lightweight Cordura Stretch Pants, které jsou super pohodlné, lehké a prodyšné a přitom odolné.

V Tunisku měli totiž 20 let zakázaný vstup do hor a provozování jakýchkoliv outdoor aktivit.

Hlavní důvod byl strach z terorismu. Procházkou v lese člověk riskoval, že ho zabásne armáda, bude vyšetřován, možná odsouzen, ale každopádně bude mít nepříjemné oplétačky s režimem. Bývalý režim nepodporoval ani sport všeobecně. Pěkně pracovat, modlit se a plodit děti.

Vše se změnilo s revolucí ve 2011. První ročník outdoor festivalu pak zorganizovala místní outdoor komunita už v roce 2015. Ale i dnes je z toho cítit, že je to svým způsobem underground. Na festival dorazilo krom mladých lidí i spousta rodin s dětma a překvapivé množství padesátníků a šedesátníků, kteří vůbec, ale vůbec nevypadali outdoorově. A tak se po kamení mezi bodláky a zakrslými akáty proháněly paňmámy v dlouhých hábitech, s šátkem na hlavě a piknikovým košíkem v ruce. Pupkatí pánové v polobotkách si všechno točili na telefon a nadšeně to posílali širokému příbuzenstvu. A do toho se tam promenádovaly mladé tunisanky, některé i v kraťasech! Ty umírněnější v šátku a volných kalhotách. Ty, co už šátek odhodily, byly učesané a namalované, jak na diskotéku. Večer v kině byl po každém filmu bouřlivý potlesk a pokud to byl film od místních tak i standing ovations.

Tunisané jsou sice arabové, ale za celou dobu mě ošmelil jen jeden pán, který mi prodával pražené mandle a není docela jisté, jestli to udělal záměrně. Starší generace tu nemá počty úplně v malíku. Každopádně, jestli toužíte po exotice za slušný peníz, vřele doporučuji Tunisko. Kebab koupíte v přepočtu za 20 až 40 Kč, jídlo v restauraci za 60 Kč a kafíčko za 10 Kaček… Navíc jsem se tam jako žena cítila o hodně lépe než v Maroku nebo Jordánsku. Pokud chcete lézt, je třeba informovat místní komunitu a oni vám vyřídí povolení. A když jim na oplátku necháte před odjezdem lana, lezačky nebo sedáky, tak jim nejen uděláte radost, ale ještě podpoříte outdoor v zemi, která teď zažívá něco jako naše devadesátá léta.

Tunisko je země, kam se co nejdřív vrátím. Dotklo se mě tím nejkrásnějším hřejivým způsobem.